22 Cdo 490/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému
advokátem, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 10 C 199/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. června 2000, č. j. 22 Co 172/2000-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2000, č.
j. 22 Co 172/2000-67, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10.
prosince 1998, č. j. 10 C 199/95-43, ve znění opravných usnesení ze dne 29.
října 1999, č. j. 10 C 199/95-56, a ze dne 16. února 2000, č. j. 10 C
199/95-61, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.
června 2000, č. j. 22 Co 172/2000-67, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. prosince 1998, č. j. 10 C
199/95-43, ve znění opravných usnesení ze dne 29. října 1999, č. j. 10 C
199/95-56 a ze dne 16. února 2000, č. j. 10 C 199/95-61, ve výroku I., kterým
byl zamítnut „návrh žalobce z 23. 10. 1995, aby žalovaný byl povinen vyklidit
garáž, nacházející se na stavební parcele č. 1338 v obci a k. ú. P., vedené na
LV č. 2535 pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P. a vyklizenou garáž
předat spolu se stavební parcelou do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci“, a
ve výroku II. a III. o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, který se domáhal
vyklizení garáže žalovaným, byl jako její vlastník zapsán v příslušném
katastru nemovitostí; vlastnictví nabyl děděním. Garáž ale užíval od roku 1974
žalovaný na základě „prodejní“ smlouvy uzavřené 15. 11. 1974 s L. S. a na
základě úhrady částky 13.000,- Kč, jako kupní ceny. Domníval se, že je
vlastníkem garáže, nakládal s ní jako s vlastním majetkem, udržoval ji a platil
z ní poplatky, resp. daň. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl
v dobré víře, že mu garáž patří, neboť částka 13.000,- Kč, kterou jeho otec za
ni zaplatil, odpovídala tehdejší prodejní ceně a jeví se nepravděpodobným, že
by tato částka představovala toliko úhradu pronájmu garáže na neurčitou dobu,
jak tvrdil žalobce. Žalovaný byl tedy ve smyslu § 130 odst. 1 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“) oprávněným držitelem sporné garáže po dobu delší než 10
let. Naproti tomu žalobce, resp. jeho právní předchůdce, se po celou dobu
existence garáže jako její vlastníci nechovali. Stalo se tak až v roce 1991,
kdy L. N. získala darem od rodičů určité nemovitosti a zjistila, že je úředně
vedena i jako spoluvlastnice sporné garáže. Soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaný vlastnické právo ke garáží podle § 134 odst. 1 ObčZ vydržel.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Konstatoval, že věc bylo třeba posoudit podle ObčZ ve znění do novely č.
509/1991 Sb., nicméně ve věci samé rozhodl soud prvního stupně správně.
Desetiletá vydržecí doba, jejíž uplynutí bylo nezbytné k vydržení vlastnického
práva ke sporné garáži, počala žalovanému běžet druhého dne po uzavření
prodejní smlouvy, to je 16. 11. 1974, skončila 16. 11. 1984 a žalovaný se
následujícího dne stal vlastníkem garáže (§ 122 ObčZ). Po více než šesti
letech se proto nemohla stát vlastnicí jedné ideální poloviny garáže obdarovaná
L. N. a stejně tak se nemohl stát po dvanácti letech jejím vlastníkem žalobce
na základě dědění. Nemohl se proto domáhat ani jejího vyklizení. Návrhu na
připuštění odvolací soud dovolání nevyhověl, neboť odpověď na otázku
spočívající „v posouzení, resp. výkladu § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 ObčZ,
tedy otázku posouzení, zda žalovaný mohl být držitelem, resp. držitelem v dobré
víře s ohledem na tato ustanovení“, neshledal významnou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) ve znění do novely č. 30/2000 Sb. Namítá, že oba soudy při řešení
otázky vlastnictví k předmětné nemovitosti jako otázky předběžné, tak učinily,
aniž řádně zhodnotily provedené důkazy a odvolací soud v podstatě uvěřil
tvrzení žalovaného, že po celou rozhodnou dobu byl v dobré víře, že drží garáž
oprávněně. Nebylo zohledněno, že žalovaný, který jako podnikatel s průměrným
vzděláním, nemohl být v dobré víře při držení garáže, když měl k dispozici
prodejní smlouvu, která nebyla ověřeně podepsána a její obsah nebyl zapsán do
evidence nemovitostí, přičemž je obecně známo, že převod nemovitostí to
vyžaduje a nevědomost o tom by bylo možno předpokládat toliko u občana se
základním vzděláním. Bez povšimnutí odvolacího soudu zůstaly námitky ohledně
pravosti podpisu na prodejní smlouvě. Žalovaný po celou vydržecí dobu garáž
neužíval, tedy nedržel. Je pravděpodobné, že smlouva uzavřená mezi otcem
žalovaného a L. S. byla jiná a předložená prodejní smlouva je falsum. Odvolací
soud nevyjasnil otázku vlastnictví k parcele, na které garáž stojí, takže by
žalobce mohl požadovat odklizení garáže z ní. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ),“ a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239
odst. 2 a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má
po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka,
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není
dosud řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku
Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které
bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních
rozhodnutí. Otázkou, která činí z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí je,
zda nabyvatel mohl být v době platnosti ObčZ č. 40/1964 Sb., ve znění do novely
č. 509/1991 Sb., oprávněným držitelem nemovitosti, pokud věděl anebo musel
vědět, že smlouva o převodu nemovitosti, na jejímž základě se držby chopil,
nebyla registrována státním notářstvím. Naproti tomu se dovolací soud nemohl
zabývat tvrzeným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, neboť
je-li přípustnost dovolání dána podle § 239 odst. 2 OSŘ, nelze tento dovolací
důvod uplatnit.
Vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalovaného mělo dojít k vydržení před 1.
lednem 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ, provedená zákonem č. 509/1991
Sb., je třeba věc posoudit podle ObčZ ve znění platném do 1. ledna 1992. Podle
§ 135a odst. 1, 2 ObčZ v tehdy platném znění „vlastníkem věci, která může být
předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§
132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let.
Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému
břemenu” (§ 132a odst. 2). Podle § 132a odst. 1 ObčZ ve znění, platném do 1.
ledna 1992 „kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že mu patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na
ochranu, jaká má vlastník věci.” Zákon stanoví, že smlouvy o převodech
nemovitostí musí mít písemnou formu (§ 46 odst. 1 ObčZ); v době, kdy mělo dojít
k uzavření smlouvy,o kterou žalovaný opírá svou držbu, bylo též stanoveno, že
ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím.
Vlastnictví přechází registrací smlouvy (§ 134 odst. 2 ObčZ ve znění do novely
č. 131/1982 Sb., registraci smlouvy o převodu nemovitosti státním notářstvím
zákon vyžadoval i nadále).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že
držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře
se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně.
Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží,
anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní
skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je
vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v
dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré
víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění
skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré
víře (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 2. 1999 sp. zn. 2
Cdon 568/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/1999, rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v
Soudních rozhledech č. 5/2000).
Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v
neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho
vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností.
Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku
1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro
oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I
když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně
vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v
případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti
jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy
se držitel ujímá držby, však omluvitelný není.
Pokud se tedy ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o
jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i
když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace
smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen. Pokud tedy soudy
v dané věci vyšly z toho, že žalovaný se na základě smlouvy o převodu
nemovitosti, která nebyla registrována státním notářstvím, stal oprávněným
držitelem věci (vlastnického práva), a že vlastnictví posléze vydržel,
spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán
dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1
OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda
senátu