22 Cdo 494/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M., zastoupené
advokátem, o určení, že nedošlo k vydržení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
9 pod sp. zn. 6 C 130/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 39 C 322/99-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
K. M.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne
9. února 1999, č. j. 6 C 130/95-41, určil, že žalovaná nenabyla vydržením
vlastnické právo k pozemku parc. č. 824/4, vedenému jako zastavěná plocha, o
výměře 23 m2, k pozemku parc. č. 824/1, vedenému jako zahrada, o výměře 44 m2 a
k polovině dvougaráže, nacházející se na pozemku parc. č. 824/4, vše v
katastrálním území Č-, obec P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně vycházel mimo jiné ze zjištění, že dne 5. září 1994 žalobce
požádal Obvodní soud pro Prahu 9 o dodatečné projednání dědictví po rodičích
žalobce J. a A. H., když zjistil, že na LV č. 679 pro kat. úz. Č. u parc. č.
824/1 o výměře 60 m2 jsou jako vlastníci stále vedeni rodiče žalobce. V řízení
o dodatečném projednání dědictví po otci žalobce (dědečkovi žalované), vedeném
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. D 715/95, byl však předložen výpis z
LV č. 679 pro kat. úz. Č., podle kterého jako vlastnice označených nemovitostí
je vedena žalovaná, a to na základě notářského zápisu ze dne 16. března 1995,
sp. zn. N 82/95, o osvědčení vlastnického práva vydržením, což žalobce popírá.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 1996 bylo řízení o dodatečné
projednání dědictví přerušeno do doby skončení tohoto sporu. Žalobce odůvodnil
naléhavý právní zájem na požadovaném určení tím, že bez rozhodnutí soudu jsou
ohrožena jeho dědická práva ke sporným pozemkům a jeho vlastnické právo ke
garáži. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní
zájem na žádaném určení podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť na základě osvědčení
žalované o vydržení vlastnického práva k nemovitostem je ohroženo právní
postavení žalobce a jeho právní postavení se stalo nejistým. Dále dovodil, že
přesvědčení žalované o vydržení práva je pouze jejím subjektivním hodnocením
skutečností, které nemůže být předpokladem pro vydržení, není-li vyvoláno
okolnostmi objektivně nasvědčujícími oprávněnosti držby.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 4. října 1999, č. j. 39 Co 322/99-57, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná nenabyla vydržením
vlastnické právo k pozemku parc. č. 824/4, vedenému jako zastavěná plocha, o
výměře 23 m2, k pozemku parc. č. 824/1, vedenému jako zahrada, o výměře 44 m2 a
k polovině dvougaráže nacházející se na pozemku parc. č. 824/4, vše v kat. úz.
Č., obec P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se především
zabýval otázkou, zda žalobce má na žádaném určení naléhavý právní zájem.
Protože žalobce tvrdil rozdílný důvod tohoto naléhavého právního zájmu u
pozemků na straně jedné a u garáže na straně druhé, posuzoval existenci tohoto
zájmu u těchto nemovitostí odděleně a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem
v obou případech není dán. Uvedl, že pro účely dodatečného projednání dědictví
po zemřelých rodičích žalobce je rozhodující, zda tito byli ke dni své smrti
vlastníky sporných pozemků. Vydržení vlastnického práva žalovanou by mohlo mít
pro posouzení vlastnictví zůstavitelů pouze povahu předběžné otázky, a to pouze
tehdy, jestliže by žalovaná uplatňovala své vlastnictví k pozemkům již ke dni
smrti zůstavitelů. V případě sporu, zda určitá věc náleží do aktiv dědictví a
zda je tedy dán předpoklad pro dodatečné projednání dědictví, je možné žalovat
přímo na určení, že věc náleží do aktiv dědictví, popř. že zůstavitelé byli ke
dni své smrti vlastníky věci. Určení, že žalovaná nevydržela vlastnictví
pozemků, je pro účely dodatečného projednání dědictví nepodstatné. Jestliže
žalobce tvrdí, že je vlastníkem části garáže postavené na označeném pozemku,
lze přímo žalovat na určení, že žalobce je vlastníkem uvedené části garáže.
Také v tomto případě by se případné vydržení vlastnického práva žalovanou
posuzovalo jako otázka předběžná. Naléhavý právní zájem není tam, kde právní
otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné
ve vztahu k jiné právní otázce, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva.
Rozhodnutí o tom, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické právo k
nemovitostem, nemůže být ani podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Žalobce nesouhlasí s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Podle názoru žalobce je v daném případě
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pokud by bylo určeno, že žalovaná
nevydržela vlastnické právo k pozemkům, příslušný katastrální úřad by provedl
obnovení předchozího zápisu v katastru nemovitostí a jako vlastníky dotčených
nemovitostí by zapsal rodiče žalobce. Na základě tohoto by bylo možno provést
dodatečné projednání dědictví. I rozsudek s negativním určením, že nedošlo k
vydržení, je listinou, která osvědčuje právní vztahy, a i na základě takového
určení je možné provést změnu zápisu spočívající v obnovení předchozího zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud jde o garáž, bude-li zde
určení, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, provede katastrální úřad
výmaz žalované jako vlastníka z titulu vydržení a provede zápis vlastnického
práva žalobce, který byl podle stavebněprávních předpisů stavebníkem při
výstavbě garáže. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že ani případný žalobcův
úspěch ve věci by bez dalšího nemohl zajistit ochranu jím tvrzených jeho
dědických práv, neboť rozhodnutí, kterého se domáhá, neřeší ani otázku
existence dědictví, ani jeho postavení, jako případně povolaného dědice, a
neřeší zásadní otázku, zda vlastníkem části garáže je, či vůbec může být sám
žalobce.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. října 1999, Nejvyšší soud
jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ„).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných
dovolacích námitek.
Podle § 80 písm. c) OSŘ návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Žalobce v souzené věci uplatnil žalobou nikoli určení existence či neexistence
právního vztahu nebo práva (vlastnického práva k označeným nemovitostem), nýbrž
určení neexistence právní skutečnosti - že určitá právní skutečnost není dána
(že žalovaná vydržením vlastnické právo k označeným nemovitostem nenabyla).
Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické
právo k označeným nemovitostem, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k
této věci. Šlo by pouze o určení neexistence určité právní skutečnosti, jež by
samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní
skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon
připouští - viz např. § 175k odst. 2 OSŘ. V takovém případě však nejde o
určovací žalobu, odpovídající § 80 písm. c) OSŘ, pro níž platí, že se jí
žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní
vztah či právo za již existující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy
č. 4/1999), ale o žalobu jinou v § 80 OSŘ nevypočtenou. V této věci uplatněná
žaloba tedy nesplňovala předpoklady žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ,
neboť se netýká existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani
neměla oporu v žádném z ustanovení platného práva.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalobce v tomto řízení a z toho, že úspěšné žalované vznikly náklady (§§ 243b
odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté hlavy první bodu
10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v
řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalované
v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření
zástupkyně žalované k dovolání – podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst.
1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif v částce
500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a
je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu