Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 5038/2016

ze dne 2016-11-08
ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5038.2016.1

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem,

Ph.D., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem,

advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29, proti žalovaným: 1) J. S.

a 2) I. M., oběma zastoupeným JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze

2 – Novém Městě, Na Zderaze 1275/15, o určení vlastnického práva k nemovité

věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 299/2014, o dovolání

žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j.

31 Co 329/2015-139, takto:

I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalovanému 1) zastavuje.

II. JUDr. David Máša, advokát se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Zderaze

1275/15, je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4

114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně

JUDr. Ing. Daniela Tabacha, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29.

Stručné odůvodnění:(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“),

neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II

bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Nejvyšší soud zastavil podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o

dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1.

2016, č. j. 31 Co 329/2015-139, neboť žalovaný 1) přes výzvu soudu (č. l. 194

spisu) nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, když

nedoložil plnou moc pro dovolací řízení udělenou svému zástupci (§ 241 o. s.

ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 147 odst. 1 o. s. ř., když zástupce žalovaného 1) zavinil,

že řízení muselo být zastaveno tím, že podal dovolání za žalovaného 1), aniž by

následně i přes výzvu soudu doložil plnou moc jej opravňující k zastupování

žalovaného 1) v dovolacím řízení [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001 (uveřejněné pod č. 30/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V dovolacím řízení vznikly

náklady žalobkyni, která se k dovolání žalovaného 1) vyjádřila, a proto jí soud

přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to podle § 137 o. s. ř., § 7

bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky

ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších

předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li zástupce žalovaného 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se

žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, ve

vztahu k žalovanému 1) zastavil řízení o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 31 Co 329/2015-139 (výrok

I.), a rozhodl, že zástupce žalovaného 1) je povinen zaplatit žalobkyni na

náhradě nákladů dovolacího řízení (separované náklady) 4 114 Kč do 3 dnů od

právní moci usnesení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že žalovaný 1) přes výzvu

soudu (č. l. 194 spisu) nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím

řízení, když nedoložil plnou moc pro dovolací řízení (§ 241 o. s. ř.). V

poučení uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí žalovaný 1) podáním, v němž uvádí, že

žalovaný 1) byl při podání dovolání zastoupen, dokládá plnou moc a žádá o

autoremeduru vydaného rozhodnutí tak, aby bylo v řízení pokračováno.

Jelikož řízení ve věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud

„návrh na autoremeduru“ a rozhodl o něm ve shodě s článkem II. bodem 2. zákona

č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního

řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném

prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej

§ 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání

odvolání, návrhu na „autoremeduru“ ani jiného obdobného opravného prostředku

proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího [srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016 (obě rozhodnutí

dostupná na www.nsoud.cz)]. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom

neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je podle § 104

odst. 1 věta první o. s. ř. vždy zastavení řízení [srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1100/2009, či usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4948/2014 (obě rozhodnutí

dostupná na www.nsoud.cz)]. Řízení o odvolání či jiném opravném prostředku

proti rozhodnutí dovolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek

soustavy obecných soudů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.

2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2001, č.

7, str. 320), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo

433/2002 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 7, str. 552), nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008

(dostupné na www.nsoud.cz)].

Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k

rozhodnutí o návrhu žalovaného 1) na „autoremeduru“ usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, Nejvyšší soud řízení o tomto

podání žalovaného 1) zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věta první a § 243f odst.

2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty

první o. s. ř. Jelikož žalovaný 1) zavinil, že řízení muselo být zastaveno,

příslušel by obecně ostatním účastníkům nárok na náhradu nákladů řízení.

Nicméně uznatelné náklady ostatním účastníkům v řízení o návrhu na

„autoremeduru“ nevznikly, a proto Nejvyšší soud nikomu náhradu nákladů tohoto

řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu