22 Cdo 506/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou
se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr.
Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C
241/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
května 2007, č. j. 12 Co 653/2006-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2007, č. j. 12 Co
653/2006-69, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. listopadu 2005, č. j. 5 C 241/2005-24, určil, že nemovitosti zapsané u
Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Třebíč, na LV č. 15082
pro obec a kat. území T., a to rozestavěný rodinný dům na st. parc. č. 7343 a
pozemky st. parc. č. 7343 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 94 m2 a parc.
č. 1045/19 – orná půda o výměře 113 m2, jsou ve společném jmění žalobkyně a
žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 7. dubna 1990
manželství, které dosud trvá. Za trvání manželství nedošlo ke zrušení jejich
bezpodílového spoluvlastnictví, ani ke zúžení nebo rozšíření společného jmění
manželů. Předmětné nemovitosti koupil žalovaný kupní smlouvou ze dne 14. dubna
2004 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k 30. dubna 2004 a žalovaný
je také zapsán v katastru nemovitostí na LV č. 15082 jako jejich výlučný
vlastník. Z tvrzení žalobkyně soud dále zjistil, že nemovitosti byly zaplaceny
z půjčky žalovaného od neznámé osoby ve výši 1.000.000,- Kč, která je společným
dluhem účastníků. Žalovaný nemá žádné finanční prostředky nespadající do
společného jmění účastníků. Nemovitosti jsou určeny k bydlení a nemohou být
použity k podnikatelským účelům. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru,
že předmětné nemovitosti patří do společného jmění účastníků, neboť do 31.
července 1998 nedošlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a
následně ke zúžení nebo rozšíření jejich společného jmění manželů a nejedná se
o majetek získaný dědictvím nebo darem, o majetek nabytý žalovaným za majetek
náležející do jeho výlučného vlastnictví, o majetek sloužící osobní potřebě
žalovaného ani o majetek nabytý žalovaným v restituci. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení shledal v tom, že žalobkyně nemá jinou možnost docílit změny
zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 2. května 2007, č. j. 12 Co 653/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze
dne 7. 3. 2006, č. j. 9 C 1152/2002-65, který nabyl právní moci 13. dubna 2006,
z něhož zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno. Zcela se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci,
včetně posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na podané
žalobě. Nepřihlédl k tvrzením ani k návrhům důkazů, které žalovaným vznesl v
odvolacím řízení proto, že byly uplatněny v rozporu s § 205a občanského
soudního řádu (dále „o. s. ř.“), zejména nešlo ani o tzv.“novoty“, neboť k
důkazu navrhované listiny měl žalovaný v držení již v době před rozhodnutím
soudu prvního stupně. Dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při
jednání dne 22. listopadu 2005 věc projednal i v nepřítomnosti žalovaného a po
poučení účastníků podle § 119a odst. 1 o. s. ř., které působilo i proti
nepřítomnému žalovanému, ve věci rozhodl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada
řízení spočívá v tom, že žalovanému bylo soudem prvního stupně „odňato právo na
projednání věci před soudem, včetně práva na osobní účast na jednání soudu a
právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti a předkládat právní argumenty“. Soud
prvního stupně ve věci rozhodl při jednání dne 22. listopadu 2005, kterého se
žalovaný nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů, přestože se z tohoto jednání
dne 22. listopadu 2005 v 9:30 hodin omluvil z důvodu nemoci. Téhož dne bratr
žalovaného P. K. doručil v 13:30 hodin na podatelnu soudu prvního stupně
lékařskou zprávu MUDr. J. C. ze dne 21. listopadu 2005 o zdravotním stavu
žalovaného. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že od 1.listopadu 2005 žalovaný
změnil osobu praktického lékaře, jímž se stal MUDr. J. C. místo MUDr. K. K., a
po zahájení jednání dne 22.listopadu 2005 z důvodu ověření nezpůsobilosti
žalovaného zúčastnit se jednání kontaktoval ordinaci MUDr. K. K., nikoli MUDr.
J. C. Lékařská zpráva ze dne 4.listopadu 2005 byla vyhotovena MUDr. K. K. z
důvodu nepřítomnosti MUDr. J. C. Dále namítl, že § 205 o. s. ř. připouští
použití nových důkazů i za situací uvedených v § 205a odst. 1 písm. c) a d) o.
s. ř. a že odvolací soud žádným způsobem nevysvětlil, že žalovaným navržené
důkazy a tvrzené skutečnosti nebylo možné provést a zohlednit podle těchto
ustanovení. Pokud jde o právní posouzení věci, žalovaný pochybení odvolacího
soudu spatřuje zejména v nesprávnosti řešení otázky naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení. K tomu uvedl, že v průběhu odvolacího řízení došlo k 13.
dubnu 2006 k zániku manželství účastníků a tedy i k zániku jejich společného
jmění manželů, takže ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nemovitosti mohly
patřit pouze do zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů. „Okamžikem
rozvodu existuje zákonná možnost domáhat se po dobu tří let vypořádání
zaniklého společného jmění manželů podáním speciální žaloby k příslušnému
soudu“ a v rámci řízení o takové žalobě, kterou také žalobkyně dne 18. května
2007 podala, je možné řešit otázku, zda nemovitosti patří do společného jmění
manželům, jako otázku předběžnou. Žalovaný je názoru, že v průběhu odvolacího
řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistoval. Dále namítl, že
necelý rok před koupí předmětných nemovitostí byla mezi účastníky dne 2.
července 2003 uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů a práva a
povinností společného bydlení, která měla být předložena v rozvodovém řízení za
účelem rozvodu podle § 24a zákona o rodině. Podle čl. XIV. této dohody „pokud
kterýkoliv z účastníků od podpisu této dohody nabude majetkové hodnoty,
stávající se jeho výlučným vlastnictvím a dle dohody účastníků nespadají již do
společného jmění účastníků“. Předmětné nemovitosti žalovaný koupil v době, kdy
účastníci spolu nežili a nehospodařili, z nemalých půjček, s nimiž žalobkyně
neměla nic společného, a které svým rozsahem přesahují míru přiměřenou
majetkovým poměrům účastníků ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Z
těchto půjček by logicky měl být zavázán žalovaný a stejně tak majetek jimi
získaný by neměl patřit do společného jmění účastníků, ale žalovanému. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně,
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalovaný měl dostatek
času, aby uplatnil své námitky proti žalobě v nalézacím řízení, což neučinil. O
odročení jednání nařízeného na den 22. listopadu 2005 nepožádal. Pokud namítá,
že byl zkrácen ve svých právech, činí tak ve snaze prodloužit řízení. Dále
uvedla, že dohoda o vypořádání společného jmění účastníků ze dne 2. července
2003 v řízení o rozvod jejich manželství, se kterým žalovaný nesouhlasil,
předložena nebyla. K podání žaloby byla nucena proto, že žalovaný činil kroky k
prodeji předmětných nemovitostí. Je nesporné, že nemovitosti byly pořízeny za
trvání manželství účastníků, a patří tak do jejich společného jmění manželů.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1.července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 2. května 2007.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.
ř.. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud nesprávně
posoudil otázku naléhavého právního zájmu na žalobě, přičemž právní otázka, zda
takový zájem na určení, že určitá věc patří do společného jmění manželů trvá i
poté, co společné jmění manželů – účastníků ke sporné věci zaniklo, je otázkou
dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto
zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení existence
naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v
průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu
lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého právního
zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů – účastníků,
zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti. Obvykle
to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí vlastnické nároky osoba
třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním
z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen naléhavý právní zájem ani v
případě představovaném žalobou v této věci, kdy jeden z manželů koupí
nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela) mají náležet do
společného jmění manželů, jen pro sebe. Dovolací soud však má za to, že v
případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do
společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být
již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů,
jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění
manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které
účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů
patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř.
oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě)
za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu
zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci
je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro
vlastní vypořádání.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku existence naléhavého právního
zájmu v době, kdy rozhodoval, neposoudil zcela správně, jestliže již předtím
společné jmění účastníků zaniklo. Této (oproti době rozhodování soudu prvního
stupně) nové situaci již neodpovídal převzatý právní názor, že žalobkyně
nadále nemá jinou možnost, jak docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným
nemovitostem v katastru nemovitostí. Uvedené změny (např. aby byli oba
účastníci společně či žalobkyně výlučně určeni vlastníky předmětných
nemovitostí) lze již dosáhnout v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo namístě, aby žalovaná odvolacímu
soudu sdělila, v čem za změněných poměrů mezi účastníky spatřuje svůj naléhavý
zájem na požadovaném určení, a odvolací soud jej podle uvedených tvrzení
aktuálně posoudil. Přitom není vyloučeno, aby se její dosavadní majetkový zájem
na požadovaném určení změnil na zájem na plnění, např. na tom, aby ji žalovaný
v souladu s pravidly vypořádání uvedenými v § 149 obč. zák. vyplatil polovinu
hodnoty sporných nemovitostí, neměla-li by zájem na jejich získání do svého
výlučného vlastnictví. Takový zájem by již ovšem přesahoval rámec řízení o
určení vlastnictví k těmto nemovitostem. V případě eventuality možného zájmu
žalobkyně na vyplacení odpovídající náhrady či vnosu za předmětné nemovitosti –
by nebyl dán ani zájem na změně údajů v katastru nemovitostí.
Protože nelze souhlasit s tím, že ani v době odvolacího řízení neměla žalobkyně
jinou možnost, jak dosáhnout změny v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví
předmětných nemovitostí, dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.).
S ohledem na důsledky tohoto rozhodnutí, jehož právním názorem je odvolací soud
vázán, bylo zcela nadbytečné zabývat se důvodností dalších dovolacích námitek
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda
senátu