22 Cdo 5081/2009 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně C. Ch., bytem v K., zastoupené JUDr. Irenou Šebestovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku- Místku, T. G. Masaryka 602, proti žalovaným 1) J. M., bytem v K., 2) M. G., bytem v O., 3) JUDr. M. B., bytem ve F., 5) A. A., bytem v P., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku– Místku pod sp. zn. 18 C 162/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2007, č. j. 11 Co 651/2006–560, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 11 Co 651/2006–608,
Záhlaví usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2011, č. j. 22 Cdo 5081/2009 – 614, se opravuje tak, že namísto příjmení zástupkyně žalobkyně „Šestáková“ má být správně uvedeno příjmení „Šebestová“.
Vzhledem k tomu, že v záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2011, č. j. 22 Cdo 5081/2009 – 614, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v chybném uvedení příjmení zástupkyně žalobkyně „Šestáková“ namísto správného „Šebestová“, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu toto opravné usnesení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu
žalobu vůči žalované 3) zamítl a ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j. 11 Co 651/2006–560, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 11 Co 651/2006–608, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to výslovně do jeho částí týkajících se přikázání pozemku parc. č. 2587 zapsaného na LV č. 1107 do výlučného vlastnictví žalovaného 1), pozemků parc. č. 412 PK a parc. č. 413 PK zapsaných na LV č. 1107 do výlučného vlastnictví žalované 2), pozemku parc. č. 402/1 PK a parc. č. 402/2 zapsaných na LV č. 1107 do výlučného vlastnictví žalovaného 5), rozdělení pozemků
PK zapsaných na LV č. 1035 mezi žalobkyni a žalovanou 2), přikázání pozemku PK zapsaného na LV č. 1035 do výlučného vlastnictví žalobkyně, přikázání pozemku PK zapsaného na LV č. 1035 do výlučného vlastnictví žalované 2), rozdělení pozemku zapsaného na LV mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), přikázání pozemku PK zapsaného na LV č. 1035 do výlučného vlastnictví žalovaného 1) a dále v části rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího výrok V. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. září 2005, č. j. 18 C 162/96–481, ukládající žalobkyni povinnost k náhradě nákladů státu a doplňující usnesení téhož soudu ze dne 24. května 2006, č. j. 18 C 162/96–526, obsahující konkrétní vyčíslení výše nákladů státu, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána v citovaném rozsudku soudu prvního
stupně. Jelikož má dovolatelka za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) a žalovaná 2) se ve svých samostatných vyjádřeních k dovolání žalobkyně ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů. Žalovaní 3) a 5) se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřeními k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání není přípustné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolání, ačkoliv v obecné rovině hovoří o tom, že napadené rozhodnutí má „zásadní právní význam“, konkrétně žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu, nevymezuje a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolací soud ostatně v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry nalézacích soudů ohledně přikázání v dovolání konkrétně specifikovaných pozemků a způsob rozdělení části z nich a přikázání takto vzniklých částí jednotlivým účastníkům, a to z důvodu, že noví výluční vlastníci pozemků nemají k těmto pozemkům zajištěn „žádný přístup“, případně, že se jedná o přístup toliko přes pozemky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, z čehož dovozuje porušení § 126 odst. 1 obč. zák., polemizuje tím se skutkovými zjištěními nalézacích soudů na základě odlišného hodnocení důkazů, neboť odvolací soud učinil skutková zjištění o přístupu na přikázané pozemky z veřejných komunikací či pozemků týchž vlastníků.
Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti jí
uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky
– http://nalus.usoud.cz).
Projevuje-li dovolatelka ve vztahu k přikázání pozemků parc. č. 402/1 PK a parc. č. 402/2 PK do výlučného vlastnictví žalovaného 5) nesouhlas s námitkou, že žalovaný 5) byl původně spoluvlastníkem uvedených pozemků toliko v rozsahu 1/6, dovolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky, v níž bylo opakovaně vysloveno, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu.
Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4465).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu.
To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne“. Ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci; jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pořadové č. C 2058). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
V rámci posuzování účelného využití věci tak lze zohlednit celou řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu není rozhodující např. jen účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní.
Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 - www. nsoud.cz). Z obsahu spisu nevyplývá nic, co by úvaze nalézacích soudů při přikázání pozemků parc. č. 402/1 PK a parc. č. 402/2 PK zakládalo zjevnou nepřiměřenost úvah nalézacích soudů.
Ostatně dovolací argumentace žalobkyně se omezuje výlučně na výhradu, že tyto pozemky byly přikázány do vlastnictví žalovaného 5), ačkoliv se jedná o vlastníka menšinového. Takovému postupu § 142 odst. 1 obč. zák. nebrání. Směřovalo-li dále dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku a doplňujícího usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů státu, dovolací soud konstatuje, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu