22 Cdo 509/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. R. N., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 26.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23 C 32/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2002, č. j. 25 Co
57/2002-203, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. října 2002, č. j. 25 Co 57/2002-203, pokud směřuje proti výroku I. o
zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2001, č. j.
23 C 32/98-159, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z
odvolání, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2002, č. j. 25
Co 57/2002-203, ve výrocích II. a III. o změně rozsudku Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 6. června 2001, č. j. 23 C 32/98-158, ve výrocích o
nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi žalobkyní a Českou
republikou, IV. ve výroku o potvrzení téhož rozsudku ve výroku o zamítnutí
žaloby a V. ve výroku o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 6. června 2001, č. j. 23 C 32/98-159, ve výrocích I. o
zamítnutí žaloby a III. a IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve
vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. června 2001, č. j. 23 C 32/98-159, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 26.306,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 25. 8. 1998 do
zaplacení (výrok označený I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.)
a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok II.).
Vyšel z toho, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky lesního pozemku parc.
č. 243/1 v obci a kat. úz. R., žalobkyně z jedné poloviny a žalovaný z jedné
čtvrtiny. Zbývající čtvrtinu vlastní sestra žalovaného P. N. V dubnu 1997
žalovaný vytěžil z lesního porostu označeného č. 13 B f11, který se nachází na
uvedeném pozemku, smrkové a modřínové dřevo, jehož „tržní“ hodnota činila
celkem 52.612,- Kč. Ze znaleckého posudku Ing. L. H. bylo zjištěno, že v té
době bylo možno v souladu s lesním hospodářským plánem smýtit celý porost č. 13
B f11, ovšem žalovaný z něj vytěžil pouze 21,53 % celkové dřevní hmoty (24,41 %
smrkového dřeva a 16,51 % modřínového dřeva), což – vyjádřeno v cenách –
představuje 26,21 % hodnoty smrkového porostu a 16,56 % hodnoty porostu
modřínového. V řízení bylo dále prokázáno, že P. N. se „vzdala“ svého práva na
těžbu dřeva ze společného pozemku ve prospěch žalovaného. Soud prvního stupně
pak – vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeným v jeho
usnesení ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 25 Co 205/99-75 (tím byl zrušen
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. března 1999, č. j. 23 C
32/98-62, jímž bylo rozhodnuto, že „žaloba je co do základu po právu“, a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) – dovodil, že dřevo, které je
možno z lesních porostů nacházejících se na lesním pozemku vytěžit, aniž by
došlo k protiprávnímu narušení samotné podstaty těchto porostů, je užitkem z
lesního pozemku ve smyslu § 123 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Pokud
tedy žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví účastníků dřevo jen ve
shora uvedeném rozsahu, ač bylo možno vytěžit celý porost č. 13 B f11, touto
těžbou „nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve
stejné době a za stejných podmínek jako žalovaný provést z předmětného pozemku
těžbu dřeva v takovém rozsahu, který by odpovídal velikosti jejího
spoluvlastnického podílu“, což znamená, že mohla vytěžit dřevo v rozsahu jedné
poloviny z celkového objemu dřevní hmoty a jedné poloviny celkové hodnoty
porostu, a to i při zachování poměru mezi smrkovým a modřínovým dřevem.
Žalovaný tudíž čerpal ze společného pozemku užitek pouze v míře odpovídající
velikosti jeho spoluvlastnického podílu (případně s přihlédnutím k podílu jeho
sestry), a proto byla žaloba domáhající se zaplacení poloviny hodnoty
vytěženého dřeva z titulu bezdůvodného obohacení zamítnuta, aniž bylo nutno
zabývat se tvrzením žalovaného, že těžbu provedl na základě předchozí dohody se
žalobkyní.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 30. října 2002, č. j. 25 Co 57/2002-203, potvrdil meritorní výrok
rozsudku soudu prvního stupně (výrok označený IV.), změnil výroky o nákladech
řízení (výroky II. a III.), zrušil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit
soudní poplatek z odvolání (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok V.). Vyšel ze stejných skutkových okolností jako soud prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry. Těžba dřeva je podle jeho názoru
užíváním a požíváním plodů ze společného pozemku ve smyslu § 123 ObčZ a
současně hospodařením se společnou věcí podle § 139 odst. 2 ObčZ. Žalovaný sice
postupoval v rozporu s posledně uvedeným ustanovením, když provedl těžbu bez
většinového souhlasu spoluvlastníků, ovšem jestliže tím nepřekročil
spoluvlastnický podíl svůj a své sestry, nezasáhl nikterak do práva žalobkyně a
nemá povinnost poskytnout jí náhradu podle § 451 odst. 1 ObčZ.
Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům s výjimkou výroku II., t.
j. výroku, jímž byl změněn výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně
ve vztahu mezi účastníky, podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu,
že věc nesprávně posoudil po právní stránce, když stromy na lesním pozemku
pokládal za pouhý užitek věci, nikoli za součást této věci ve smyslu § 120
ObčZ. Tím porušil zákon, který žádnému ze spoluvlastníků neumožňuje, aby si bez
dohody s ostatními spoluvlastníky přivlastnil část společné věci. Žalobkyně
navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že vytěžené stromy z lesního pozemku
představují jeho plody, které se okamžikem vytěžení stávají vlastnictvím toho
ze spoluvlastníků, který těžbu provedl. Žalobkyně může ze společného pozemku
vytěžit dokonce i větší množství dřeva, než vytěžil žalovaný, a tak nelze
hovořit o bezdůvodném obohacení na jeho straně.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. Dovolání proti potvrzujícímu
výroku ve věci samé (výrok IV.) a v závislosti na něm i proti nákladovým
výrokům označeným III. a V. je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Naproti tomu výrok I., jímž byl
zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit
soudní poplatek z odvolání, není výrokem, který by závisel na napadeném výroku
ve věci samé a přípustnost dovolání proti němu je nutno posuzovat samostatně.
Dovolací soud již v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil názor, že k podání dovolání je
subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší. Výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se výlučně
poplatkové povinnosti žalovaného, se samozřejmě nemohl žádným způsobem dotknout
poměrů žalobkyně, a ta proto není subjektivně oprávněna podat proti němu
dovolání. V podrobnostech lze k otázce tzv. subjektivní přípustnosti dovolání
odkázat na shora uvedený rozsudek. Dovolání žalobkyně proti výroku I. bylo
tudíž podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) OSŘ odmítnuto.
Dovolací soud tedy ve smyslu § 242 odst. 1 OSŘ přezkoumával napadený rozsudek
odvolacího soudu jen ve výrocích III. až V. Jelikož žalobkyně nenamítá, že je
řízení postiženo některou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé OSŘ, a ani
z obsahu spisu nic takového nevyplývá, zabýval se Nejvyšší soud pouze tvrzeným
nesprávným právním posouzením věci, t. j. uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak, jak jej žalobkyně ve svém dovolání vymezila (§
242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry. Odvolací soud odkázal při úvahách o tom, zda lze těžbu dřeva na lesním
pozemku pokládat za požívání plodů či užitků z tohoto pozemku, na § 123 ObčZ,
který na tuto problematiku dopadá, a tak nejde o případ použití nesprávného
právního předpisu. Zůstává tedy otázkou, zda jeho výklad zmíněného ustanovení,
který vyústil v názor, že vytěžené dřevo je užitkem z lesního pozemku, je
správný či nikoli.
Podle § 123 ObčZ je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví
držet užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Občanský zákoník
pojmy „plody“ a „užitky“ (používané i v § 130 odst. 2 ObčZ) nikterak blíže
nespecifikuje, ani novější judikatura k této otázce neexistuje a jelikož oba
pojmy používal již zákon č. 946/1811 ř. z. (obecný zákoník občanský – dále jen
„OZO“), není důvodu odchýlit se od výkladu příslušných ustanovení tohoto
právního předpisu (§ 330, § 405 OZO). Mezi tzv. plody přirozené v širším
smyslu, tedy výtvory věci, které se z ní podle jejího určení získávají
(samozřejmě pod podmínkou, že se jejich braní jeví jako užívání plodonosné
věci, nikoli jako porušování její podstaty), byly zařazovány též stromy lesa.
Za plody v užším smyslu, t. j. ty, které jsou výnosem věci ve smyslu
hospodářském, jsou určeny k tomu, aby při řádném používání věci mateřské byly
od ní oddělovány, a jejich těžení je v souladu s hospodářskou funkcí věci, pak
byly považovány mimo jiné lesní stromy kácené podle hospodářského plánu (nikoli
však stromy získané kácením „načerno“ při pustošení lesa). K tomu blíže viz F.
Rouček – J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému
a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha, 1935, díl
II., str. 125 – 126, str. 418. Také v současné době je samozřejmě vlastník
lesního pozemku při hospodaření s ním omezen řadou předpisů veřejného práva
(především zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých
zákonů – lesní zákon), ale i tyto předpisy předpokládají obnovu lesního porostu
spojenou s těžbou dřeva [srov. např. § 2 písm. m) uvedeného zákona], a tak
provádí-li vlastník těžbu v souladu s nimi, jde skutečně o požívání plodů
(užitků) ve smyslu § 123 ObčZ. Na tom nic nemění fakt, že těžbou zpravidla
dochází k alespoň dočasnému znehodnocení lesního pozemku a mnohdy i ke změně
jeho funkčnosti, neboť je nutno brát v úvahu, že lesní pozemek je zpravidla
osazován – opět v souladu s lesním hospodářským plánem – s předpokladem
budoucího smýcení. Právní závěr odvolacího soudu, že těžba dřeva, kterou
žalovaný na sporném pozemku v souladu s hospodářským plánem provedl,
představuje požívání užitků z tohoto pozemku, je tedy správný.
Z hlediska vlastnictví plodů (užitků) věci je pak významné rozlišování plodů
oddělených a neoddělených. Plody neoddělené (stojící) nebyly považovány za věci
samostatné, nýbrž za součást věci mateřské, takže v podstatě nedocházelo k
nabytí vlastnictví, ale pouze k rozšíření původního předmětu vlastnictví. Za
vlastníka neoddělených plodů byl vždy pokládán vlastník mateřské věci. Po
oddělení se tyto plody staly samostatnými věcmi, a až tehdy bylo možno uvažovat
o nabytí vlastnictví. Zásadně sice platilo, že i oddělené plody vlastnicky
náleží vlastníku věci mateřské, nicméně nebylo vyloučeno, aby se jejich
vlastníkem stal subjekt jiný. Nabytí vlastnictví takovýmto subjektem ovšem
muselo mít právní důvod: buď přímo v podobě ustanovení právního předpisu (např.
poctivý držitel - § 330 OZO) nebo v podobě obligačního oprávnění (nájemce na
základě smlouvy). Pro daný případ to znamená, že neobstojí názor žalovaného, že
okamžikem vytěžení dřeva se bez dalšího stal jeho výlučným vlastníkem. Závěr,
že se plody společné věci po oddělení stávají vlastnictvím toho ze
spoluvlastníků, který je oddělil (sklidil, vytěžil), nemá oporu v žádném
ustanovení občanského zákoníku ani jiného právního předpisu, a tak by se tento
spoluvlastník mohl stát jediným vlastníkem plodů pouze na základě dohody s
ostatními spoluvlastníky. V opačném případě zůstávají i plody společné věci ve
spoluvlastnictví vlastníků věci mateřské. Z toho pak plyne, že pokud si jeden
ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, případně je
spotřebuje, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 ObčZ) a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen
jim podle § 451 odst. 1 ObčZ vydat.
Jestliže tedy soudy obou stupňů vycházely z toho, že pokud žalovaný vytěžil
méně dřeva, než odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu, případně podílu jeho
sestry, nemohl se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, ať už se tak stalo s
jejím souhlasem nebo ne, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci přesto, že otázku povahy vytěženého dřeva jako plodů (užitků)
lesního pozemku vyřešily správně. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §
243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ obě rozhodnutí v
přezkoumávaných výrocích [a s ohledem na jeho závislost na zrušovaném
meritorním výroku – § 242 odst. 2 písm. b) OSŘ – i ve výroku o nákladech řízení
před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky, byť ten nebyl dovoláním
napaden] zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu