22 Cdo 510/2025

22 Cdo 510/2025-518

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Lázně Luhačovice, a.s., IČO 46347828, se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Povodí Moravy, s.p., IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 174/2022, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 60 Co 37/2023-487, takto:

Právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 60 Co 37/2023-487, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalovaného 2) podaného v této věci proti uvedenému rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 1. 2023, č. j. 5 C 174/2022-297, bylo určeno, že Česká republika je výlučnou vlastnicí stavby přemostění vodního toku XY v říčních kilometrech 11,970 až 12,150, jakožto součásti pozemku p. č. XY o výměře 57 085 m2, v katastrálním území XY (výrok I). Výrokem II bylo určeno, že Povodí Moravy, s.p., má právo hospodařit s výše uvedenou stavbou jako majetkem státu.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 60 Co 37/2023-487, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I a rozhodl o nákladech řízení.

Žalovaný 2) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém navrhl odklad jeho právní moci. Návrh odůvodnil tím, že žalobkyně v průběhu celého řízení opakovaně zdůrazňovala, že jejím cílem je dosáhnout provedení opravy stavby žalovaným 2). Nerozhodne-li nyní dovolací soud o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí, bude dovolatel nucen přistoupit k zahájení komplexní rekonstrukce stavby, která je v nevyhovujícím technickém stavu, což si vyžádá vynaložení značných finančních nákladů.

Žalobkyně považuje návrh na odklad právní moci za nedůvodný, neboť nelze brát vážně tvrzení, že by dovolatel zahájil kompletní rekonstrukci přemostění dříve, než dojde k rozhodnutí o dovolání.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud vzal při posouzení návrhu na odklad právní moci v úvahu, že je třeba přistoupit k nákladné rekonstrukci sporné stavby, a že hrozí, že s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu může být nařízeno její provedení žalovanému 2). Odklad právní moci se zároveň nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.

Dovolací soud proto (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) odložil podle § 243 písm. b) o. s. ř. právní moc rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

8. V roce 2009 založila žalobkyně společnost Lázeňská kolonáda Luhačovice, o.p.s., úkolem této společnosti bylo také zajištění správy a údržby lázeňského areálu a příprava a realizace projektů ke zvelebení a obnově lázeňského areálu. K plnění svých úkolů uzavřela tato společnost s žalobkyní 27. 11. 2009 nájemní smlouvu, ve které se žalobkyně deklaruje jako vlastnice mimo jiné veřejně přístupných pozemků v katastrálním území Luhačovice uvedených v příloze 1 a drobných staveb v příloze 2, mezi pozemky nebyl předmětný pozemek uveden, stavba přemostění nebyla uvedena v příloze 2. Od podpisu smlouvy byla fakticky prováděna údržba povrchových ploch nad stavbou přemostění. Žalobkyně se v roce 2017 domáhala žalobou na městu Luhačovice zaplacení 14 466 140 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání jejích ploch jako veřejného prostranství, za náklady vynaložené na údržbu těchto ploch a jejich rekonstrukci a revitalizaci. Žalobu vzala zpět po uzavření mimosoudní dohody, kterou se mimo jiné město zavázalo zaplatit 5 213 453 Kč a v budoucnu hradit žalobkyni 50 % lázeňského a rekreačního poplatku dle účetní evidence za kalendářní rok, žalobkyně se zavázala odebírat služby od Technických služeb Luhačovice, p. o. a strpět užívání veřejných prostranství.

9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první náznak toho, že by se žalobkyně stavěla do pozice vlastníka stavby přemostění, plyne až ze smlouvy o realizaci projektu z 12. 7. 2011 uzavřené mezi žalovaným 2) a společností Lázeňská kolonáda Luhačovice, o.p.s., za kterou jednal předseda představenstva žalobkyně. Realizace projektu měla být časově i věcně koordinována s údržbou vodního díla a bylo uvedeno, že údržba, případná rekonstrukce zaklenuté části vodního toku Luhačovického potoka pod Lázeňským náměstím, kde měl být projekt revitalizace rovněž realizován, je věcí vlastníka této zaklenuté části vodního toku, tj. žalobkyně. Žalobkyně následně vystupovala i jako žadatel o vydání příslušného povolení, resp. jako stavebník ve stavebním řízení, a to i při žádosti o vydání povolení na stavbu zahrnující sanaci přemostění povolenou v roce 2017. V roce 2018 nechala žalobkyně vypracovat stavebně technický průzkum stavby přemostění, ze které vyplynulo, že bude třeba provést rekonstrukci ve větším rozsahu, byla vypracována revidovaná verze. Žalovaný 2) ve vyjádření k dokumentaci upozornil, že realizací záměru bude dotčen předmětný pozemek ve vlastnictví státu a v jeho správě. K žádosti žalobkyně se věcí zabývalo Ministerstvo financí, které došlo k závěru, že vlastníkem stavby přemostění je žalobkyně. Toto přemostění nebylo v privatizačním projektu výslovně uvedeno, nicméně v rámci privatizace došlo k převodu celého uceleného areálu.

10. Soud prvního stupně dále uvedl, že následně „v důsledku vysokých předpokládaných nákladů na rekonstrukci stavby přemostění počala žalobkyně pátrat po tom, kdo je vlastníkem stavby přemostění“. K dotazům žalobkyně žalovaný 2) opakovaně sdělil, že nemá stavbu přemostění ve své správě ani v evidenci, informací o vlastnictví stavby nedisponuje. Také žalovaná 1) sdělila v prosinci 2020 žalobkyni na její dotaz, že stát vlastníkem přemostění není.

11. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení vlastnického práva soud prvního stupně uvedl, že Nejvyšší soud připouští žalobu na určení vlastnického práva ke konkrétní součásti coby součásti samostatné věci hlavní. Podle jeho názoru nejde o spor uměle vyvolaný žalobkyní, aby se zbavila povinnosti nést náklady na rekonstrukci přemostění, je zde vskutku objektivní nejistota ohledně vlastnictví ke stavbě přemostění, k němuž se nikdo z účastníků nehlásí. Tuto nejistotu lze odstranit jen za pomoci obecné určovací žaloby, která přiléhavě směřuje proti oběma žalovaným, naléhavý právní zájem na požadovaném určení je tak podle názoru soudu prvního stupně dán.

12. K věci samé pak uvedl, že k nabytí vlastnického práva žalobkyně ke stavbě přemostění mohlo dojít jen v důsledku privatizace státního majetku nebo vydržením a že „prokázání obou skutečností přitom leželo na žalovaných, kteří vlastnické právo státu popírali“.

13. Dospěl k závěru, že sporné přemostění se ke dni 1. 1. 1951 stalo samostatnou věcí v právním smyslu, jejímž vlastníkem byl až do privatizace státního podniku stát. Vlastnictví nepřešlo na žalobkyni v rámci privatizace, neboť tento majetek nebyl v aktualizovaném privatizačním projektu vymezen a nebylo ani prokázáno, že stavbu přemostění měl ve svém majetku státní podnik Státní léčebné lázně Luhačovice.

14. Dále se zabýval možností, že žalobkyně sporný pozemek vydržela. Vydržení posuzoval podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Připustil možnost vydržení nemovitosti, která je „svou povahou“ veřejným prostranstvím, uvedl však, že údržba ploch veřejného prostranství (veřejné zeleně) přísluší obci v rámci její samostatné působnosti bez ohledu na skutečnost, zda se veřejné prostranství nachází též na pozemcích, které příslušná obec nevlastní, z pouhé údržby veřejných ploch (prováděné žalobkyní od roku 1992) proto nelze objektivně na držbu věci usuzovat. První okolnost, kterou nelze charakterizovat jako "obyčejnou údržbu veřejných ploch", ale jakožto akt držební vůle, lze přitom spatřovat nejdříve v uzavřené smlouvě o realizaci projektu ze dne 12. 7. 2011 mezi společností Lázeňská kolonáda Luhačovice o.p.s. a žalovaným 2), v níž bylo výslovně uvedeno, že žalobkyně je vlastnicí stavby přemostění. Deklaraci vlastnického práva žalobkyně lze dovodit i z dohody o spolupráci na vodním díle ze dne 29. 7. 2011, uzavřené mezi stejnými smluvními stranami. Usoudil však, že na základě uvedených smluv nelze usuzovat na vykonávání držby stavby přemostění „zpětně“ již od roku 1992, nýbrž z tohoto jednání lze usuzovat na držbu pouze k danému okamžiku, případně do budoucna. Za akt držby nepovažoval ani umístění dopravních značek, neboť ty nenavozují objektivně dojem, že pozemky a stavby za dopravní značkou musí být ve vlastnictví žalobkyně, jde především o ochranu, klid a bezpečí návštěvníků a klientů lázní. Připomněl, že žalobkyně popřela, že by měla úmysl chovat se jako vlastnice předmětného pozemku či stavby přemostění a že jí byl znám stav zápisů v katastru nemovitostí. Dřívější údržba a následná jednání, která žalobkyně vedla mj. s žalovaným 2) od roku 2011 byly pragmatickým postupem, který měl zajistit řádnou údržbu lázeňského areálu. Do 31. 12. 2013 tedy neuplynula potřebná vydržecí doba. Vzhledem k tomu nezkoumal soud prvního stupně oprávněnost držby, uvedl však, že podle jeho přesvědčení nebyla dána. Žalobkyně byla nejpozději v roce 2003 seznámena s tím, že část pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jí nenáleží, a měla možnost se také seznámit s katastrální mapou. Vysvětlil také, proč nepřichází do úvahy řádné ani mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).

15. Okresní soud uzavřel, že stavba přemostění byla ke dni 1. 1. 2014 ve vlastnictví státu, a proto se k tomuto dni stala součástí předmětného pozemku. Nejedná se o liniovou stavbu, neboť' se výlučně nachází na předmětném pozemku, nejedná se ani o pozemní komunikaci a nejedná se ani o stavbu podzemní. Za dané situace nelze o stavbě přemostění uvažovat jako o způsobilém předmětu držby. K námitce rozporu s dobrými mravy dodal, že žaloba o určení vlastnictví zásadně nemůže být posuzována jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

16. K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 60 Co 37/2023-352, změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že právo hospodařit se stavbou přemostění vodního toku Luhačovický potok patří žalovanému 2), eventuálně, aby určil, že právo hospodařit se stavbou přemostění vodního toku Luhačovický potok má žalovaná 1), zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

17. O odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud po úspěšné žalobě pro zmatečnost rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 60 Co 37/2023-487, kterým výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi všemi účastníky (výrok II).

18. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, za správně posouzenou považoval i otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva, „neboť žaloba na určení vlastnického práva k přemostění vodního toku Luhačovický potok má preventivní charakter, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze jí dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, která je zárukou odvrácení budoucích sporů“. Havarijní stav stavby přemostění vyžaduje neodkladné provedení oprav, které by zamezily vzniku stavu, kdy nebude moci být stavba dále užívána. Stavba se přitom nachází pod Lázeňským náměstím, které je užíváno jako veřejné prostranství a je centrem kulturního a rekreačního dění. Při uzavření přemostění by náměstí nemohlo plnohodnotně plnit ozdravnou a rekreační funkci, což by žalobkyni výrazně zkomplikovalo její podnikání v této oblasti a výrazně omezilo i veřejnost a turistiku v Lázních Luhačovice. Za situace, kdy se ani jeden z účastníků nehlásí k vlastnictví předmětů řízení, jsou ohroženy zájmy jak soukromých subjektů, tak široké veřejnosti. Určení vlastnictví objasní, který subjekt odpovídá za stav objektu a má povinnost provést nezbytné opravy; podle názoru odvolacího soudu je logické, že by opravy provedl zřejmě dobrovolně, aby se případně vyhnul sankčním důsledkům v případě havárie přemostění. Vyjasnění otázky vlastnického práva k předmětu řízení může „dát také jasný rámec vzájemných jednání účastníků o odstranění závadného stavu“. Dodal, že možnost žaloby na plnění je v daném případě omezena pouze na vážné ohrožení, přičemž je složité specifikovat vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

19. Námitku žalovaného 2), že není jasné, jakého konkrétního právního vztahu nebo práva, které je určovací žalobou preventivně chráněno, by měla být žalobkyně účastna a jakým způsobem by se právní sféry žalobkyně mělo dotýkat to, zda je stavba na pozemku, ke kterému jí nesvědčí žádné právo, ve vlastnictví osoby od ní odlišné, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Uvedl, že sousedství pozemků žalobkyně je jen „jednou ze skutečností, které ve svém souhrnu odůvodňují právní zájem na určovací žalobě. Podstatné je především to, že jsou užívány jako veřejné prostranství a slouží k naplnění ozdravné a rekreační funkce poskytované žalobkyní, přičemž špatný stav přemostění může tuto činnost výrazně narušit a určení vlastnictví může být prevencí před „následnými spory“ a předejít „vzniku případných škod“.

20. Za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že k nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku a k přemostění nedošlo ani v rámci privatizace ani vydržením. Dodal, že pouze z absence nemovité věci v seznamu věcí, které privatizaci nepodléhají, nelze dobrou víru ve vlastnictví takové nemovitosti dovozovat. Údržba celého prostranství Lázeňského náměstí včetně části veřejného prostranství byla podle názoru odvolacího soudu prováděna pro zachování dobrého stavu náměstí, ten by při údržbě celé plochy nebyl zachován, nebylo ani možné rozlišit, kde je hranice přemostění. Údržbou žalobkyně proto své přesvědčení o vlastnickém právu nevyjadřovala. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že přemostění nepředstavuje liniovou stavbu. II. Dovolání a vyjádření k němu

21. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2024, č. j. 60 Co

37/2023-487, podal žalovaný 2) (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

22. Má za to, že odvolací soud se při řešení právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a její dobré víry, že je vlastníkem přemostění vodního toku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku, zda má stavba přemostění koryta vodního toku, kterým je samostatný pozemek, charakter liniové stavby ve smyslu § 509 o. z., považuje za otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

23. Namítal, že aktivní věcnou legitimací žalobkyně se odvolací soud vůbec nezabýval, a v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 294/2003, 33 Cdo 3337/2015 nebo 31 Cdo 1836/2005 mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a aktivní věcnou legitimací nerozlišoval. Mlčky dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, ačkoli ta není účastna práva, o které v řízení jde, a nedoložila ani, že se sporné vlastnické právo týká její právní sféry, tedy že kladné rozhodnutí o žalobě bude mít příznivý dopad na její právní postavení (odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4001/2013). Aktivní věcná legitimace neplyne ani z postavení žalobkyně jako provozovatelky lázeňského komplexu, neboť nejde o pozici chráněnou soukromým právem. Je evidentní, že ani vlastnické právo žalobkyně k sousedním pozemkům a stavbám nemůže špatný technický stav přemostění nijak znejistit. Obsahem tohoto vlastnického práva totiž právo na přístup na pozemek přes pozemek jiného vlastníka není. Žalobkyně nemá právo žádat, aby jí Česká republika zajišťovala přístup k jejím nemovitostem přes svůj pozemek a tam situovanou stavbu. Žalobkyně ani netvrdila, že by kterékoli její právo bylo žalovanou stranou již porušeno.

24. Není-li žalobkyně aktivně věcně legitimována, nemůže mít podle názoru dovolatele ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3337/2015). Určením, že vlastníkem je stát, se žalobkyni nedostává ochrany určitého (ohroženého či nejistého) práva, které zakládá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemůže spočívat ani v „zájmech jak soukromých subjektů, tak široké veřejnosti“, neboť rozhodný je pouze právní zájem žalobce (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 450/2000), nikoli žalované strany či subjektů na řízení nezúčastněných. Případná nemožnost užívat stavbu přemostění, jejíž vlastnictví přisuzuje žalobkyně státu, ohrožení práv žalobkyně nepředstavuje. Není ani žádný důvod, aby se hrozící újmě ohrožený bránil určovací žalobou, neboť speciální právo na ochranu zakládá § 2903 odst. 2 o. z., a to pomocí žaloby na plnění. Není-li žádné právo žalobkyně porušeno nebo znejistěno, byly by úvahy o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení namístě jen v případě, že by do právní sféry žalobkyně již bylo žalovanou stranou zasaženo. Podaná žaloba nesměřovala ani k určení existence právního poměru, od něhož jako od pevného základu lze další poměry účastníků sporu odvozovat (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 811/2014 nebo 23 Cdo 1125/2020).

25. K dobré víře žalobkyně ve vlastnictví stavby přemostění dovolatel uvedl, že v řízení vyšly najevo takové skutečnosti, které odůvodňují závěr, že žalobkyně byla již od svého vzniku v dobré víře, že je vlastníkem stavby, resp. nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že stavbu přemostění nenabyla v rámci privatizace. Zjištěné okolnosti užívání a údržby, které dovolatel v dovolání podrobně popsal, vystihují podle jeho názoru typické chování vlastníka stavby a odpovídají její specifické povaze. Posouzení dobré víry považuje za neúplné a zjevně nepřiměřené, neboť odvolací soud neposuzoval všechny významné okolnosti. Připomněl také, že podstata nakládání s věcí nespočívá jen v jejím fyzickém ovládání (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2302/2000) a že pokud nebylo třeba se stavbou přemostění objektivně činit ničeho jiného, než ji využívat a udržovat její povrch, nelze s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory usuzovat na to, že žalobkyně jako provozovatelka areálu nevykonávala právní panství nad věcí, zejména jde-li o stavbu v samotném středu lázeňského areálu. Jako vlastnice se žalobkyně také opakovaně označovala ve smlouvách a při jednání s orgány veřejné správy.

26. Za nesprávnou považuje dovolatel také úvahu soudu, že za první projev držební vůle lze považovat až smlouvu o realizaci projektu z července 2011, a to jen do budoucna, neboť tím není rozlišeno faktické ovládání a vůle nakládat s věcí jako s vlastní, která musí být založena na konkrétní okolnosti způsobilé založit přesvědčení držitele o jeho vlastnictví. Takovou okolností bylo v daném případě pouze nabytí majetku státního podniku v rámci privatizace. Deklarace vlastnictví v uzavřené smlouvě pak mohla toliko dokládat již existující a trvající držební vůli žalobkyně. Omyl žalobkyně, která se chopila držby stavby přemostění, je vzhledem ke všem zjištěným okolnostem (které dovolatel v dovolání popsal) omluvitelný, odvolací soud se proto při posouzení předpokladů pro vydržení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

27. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a rozhodne o nákladech řízení.

28. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že závěr o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nebyl zjištěn žádný právní důvod pro nabytí vlastnického práva ke stavbě žalobkyní a posuzování otázky, zda stavba přemostění je stavbou liniovou, nemá

podle jejího názoru judikatorní přesah. Tvrdí též, že dovolatel zaměňuje právní posouzení a skutková zjištění. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

29. K dovolání se vyjádřila i žalovaná 1), která se s jeho důvody ztotožňuje.

III. Přípustnost dovolání

30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

31. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

32. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a věcné legitimace účastníků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

33. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

34. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročníku 1997, pod č. 21, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 65/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

35. Přívlastek ‚právní’ zde podtrhuje, že nestačí sám o sobě zájem psychický, morální, dokonce ani ekonomický, pokud nemá současně nezbytný aspekt právní, tedy nějaký, byť nepřímý, vliv na právní postavení nositele tohoto zájmu v jeho subjektivní právní sféře (viz Winterová, A., Žaloba v občanském právu procesním. Acta Universitatis Carolinae, Iuridica, 1979, s. 62 a násl., nebo obdobně v Handl, V., Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha, 1985, díl I., s. 359).

36. Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišit věcnou legitimaci ve sporu. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, nebo ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, publikovaný pod č. 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

37. Aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem u určovací žaloby tedy nejsou totožnými pojmy a z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého. Naléhavý právní zájem žalobce je však podmíněn jeho aktivní věcnou legitimací; není-li žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3889/2008).

38. Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu také plyne, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení musí svědčit žalobci, práva a zájmy třetích osob (např. jiných soukromých subjektů či veřejnosti) naléhavý právní zájem žalobce založit nemohou.

39. Odvolací soud se sice existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zabýval, když uvedl, že určovací žaloba má v dané věci preventivní charakter, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze jí dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, která je zárukou odvrácení budoucích sporů, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, o jaký právní vztah mezi žalobkyní a žalovanými se jedná, či z porušení či ohrožení jakých práv žalobkyně by mohly spory v budoucnu vzniknout. Žádná práva žalobkyně vůči některému ze žalovaných odvolací soud neoznačil a neuvedl ani, jak by se v případě, že by bylo postaveno najisto, že sporná stavba je ve vlastnictví státu, zlepšilo právní (nikoli např. ekonomické) postavení žalobkyně.

40. Za správnou považoval odvolací soud také úvahu soudu prvního stupně, že sousední pozemky ve vlastnictví žalobkyně jsou užívány jako veřejné prostranství a slouží k naplnění ozdravné a rekreační funkce poskytované žalobkyní, přičemž špatný stav přemostění může výrazně narušit tuto činnost a zkomplikovat podnikání žalobkyně; určení vlastnického práva tu může fungovat jako prevence před následnými spory. Neuvádí však, z čeho dovozuje právo žalobkyně požadovat po některém ze žalovaných nápravu havarijního stavu stavby přemostění způsobem, který jí umožní nadále využívat stavbu, kterou považuje za cizí, k poskytování ozdravných a rekreačních funkcí, ani jakému konkrétnímu sporu týkajícímu se práv žalobkyně by mohlo určení vlastnictví státu zabránit.

41. Žalobkyně netvrdí, že by byla nositelem vlastnického práva, jehož určení se domáhá. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva jiné osoby musí být tedy podmíněn zjištěním, zda a jakým způsobem takové určení příznivě zasáhne do právní sféry žalobkyně (zlepší její právní postavení). Bez závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k požadovanému určení nelze proto její naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovat. Odvolací soud se nezabýval věcnou legitimací účastníků k požadovanému určení, jeho právní posouzení naléhavého právního zájmu na určení práva je proto neúplné, a tedy nesprávné.

V. Závěr

42. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v části týkající se žalovaného 2) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

43. Vzhledem k důvodu zrušení rozsudku pak bylo předčasné se zabývat dalšími dovolacími námitkami, které by bylo namístě posuzovat teprve tehdy, byl-li by zjištěn naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.

44. Odvolací soud znovu naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení posoudí, bude se zabývat i tím, zda jsou účastníci k takovému určení věcně legitimováni. Pokud dospěje k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, při posouzení podmínek vydržení neopomene, že stavba přemostění nebyla v katastru nemovitostí evidována, znalost stavu katastru proto nemohla dobrou víru ve vlastnictví stavby vyloučit. Dovolací soud dále nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že údržba veřejného prostranství sice náleží obci bez ohledu na to, zda jde o nemovitosti v jejím vlastnictví, na držbu osoby, která údržbu provádí, aniž má právní povinnost tak činit, však usuzovat lze, zejména pokud nemovitost, která se navenek jeví jako součást pozemku ve vlastnictví této osoby, rovněž běžně pro svou potřebu užívá a upravuje, a není prokázáno, že tak činí jako detentor skutečného vlastníka.

Pro vznik držby postačí současné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesionis – prvek objektivní). K uchopení držby proto nedochází až výslovnou deklarací vlastnického práva při právním jednání nebo ve správním nebo jiném řízení.

45. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 1. 2026

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu