Nejvyšší soud Rozsudek občanské

22 Cdo 5104/2007

ze dne 2009-04-27
ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5104.2007.1

22 Cdo 5104/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie

Rezkové ve věci žalobkyně ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalované A., s. r.

o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního

soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 180/2005, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2007, č. j. 29 Co 281/2007-88, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

14. prosince 2006, č. j. 7 C 180/2005-56, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu

„na určení, že vlastníkem budovy ve S. č. p. 392 nacházející se na st. parcele

č. 432 vedené jako jiná stavba a pozemku parc. č. 554/261 o výměře 463 m²

vedené jako lesní pozemek, zapsaný na LV č. 98 pro kat. úz. S. nad V., obec S.

u Katastrálního úřadu pro S. k., kat. pracoviště P.-z., je Česká republika“,

výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na určení, že vlastníkem čtyř chat bez č.

p. a evid. č. nacházejících se na parcele č. 554/82 vedené na LV č. 1246 pro

kat. úz. S. nad V., obec S. u Katastrálního úřadu pro S. k., kat. pracoviště

P.-z. a dosud nezapsaných v katastru nemovitostí, je Česká republika“, výrokem

pod bodem III. zamítl žalobu „na určení, že vlastníkem studny s vodovodní

přípojkou sloužící k odběru podzemních vod dle rozhodnutí Okresního úřadu

Praha-západ, referátu životního prostředí ze dne 15. 5. 1997 vydaného pod č. j.

vod. 235/1048/97/Liš, septiku s kanalizační přípojkou kolaudované odborem

výstavby a územního plánování ONV Praha-západ dne 11. 3. 1985 pod č. j. výst.

332-2-212/85 a plynového hospodářství vyjma plynových nádrží kolaudovaného

Stavebním úřadem ve Š. dne 12. 11. 1998 pod č. j. 797-701/98S/PB všech

nacházejících se na parcele č. 554/82 v kat. úz. S. nad V., obec S., tvořících

příslušenství budovy č. p. 392 nacházející se na st. parcele 432 a dosud v

katastru nemovitostí nezapsaných čtyř chat nacházejících se na parcele č.

554/82, vše v kat. úz. S. nad V., obec S., je Česká republika“, a výrokem pod

bodem IV. rozhodl

o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že shora specifikované nemovitosti,

sloužící jako celek k rekreaci, nabyl stát do vlastnictví podle zákona č.

497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a

Slovenské Federativní Republiky. Jeho správou pověřil F. d. a m. (dále „FDM“),

který byl v likvidaci od 1. 12. 2000 na základě zákona č. 364/2000 Sb., o

zrušení F. d. a m. a o změnách některých zákonů. Vláda České republiky

usnesením z 28. 1. 2004 schválila podmínky pro třetí kolo výběrového řízení k

bezúplatným převodům nemovitostí z FDM v likvidaci na nové nabyvatele.

Likvidátor FDM v dané věci podle čl. II. 1. tohoto usnesení zařadil do

výběrového řízení na bezúplatný převod osobám uvedeným v zákoně č. 364/2000 Sb.

jen pozemek, ostatní nemovitosti nebyly ve třetím kole bezúplatných převodů

nabízeny; o samotný pozemek (bez chat a dalšího příslušenství sloužícího k

rekreaci) nikdo zájem neprojevil. Likvidátor FDM proto učinil opatření k

úplatnému převodu, do kterého však zahrnul nejen pozemek, ale i další

nemovitosti (chaty a příslušenství) a ty převedl na základě veřejné soutěže na

žalovanou kupní smlouvou uzavřenou 27. 12. 2004; 30. 12. 2004 byl uzavřen její

dodatek. Kupní cena činila 12 000,- Kč. K 31. 12. 2004 došlo k zániku FDM a

jeho povinnosti přešly na Českou republiku – Ministerstvo financí. O souhlasu s

bezúplatnými převody majetku FDM v tzv. třetím kole rozhodla Poslanecká

sněmovna usnesením č. 1324 z 2. 11. 2004. Soud shledal, že kupní smlouva z 27.

12. 2004 byla uzavřena v souladu se zákonem

č. 364/2000 Sb., neboť poté, kdy se nikdo ve třetím kole výběrového řízení na

bezúplatný převod nepřihlásil, mohly být učiněny kroky k převodu úplatnému.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne

8. srpna 2007, č. j. 29 Co 281/2007-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že určil, že vlastnicí nemovitostí podrobně specifikovaných ve výroku

rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II. a III. je Česká republika, a

rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil správné skutkové

závěry,

a proto se zabýval toliko otázkou správnosti jeho právního názoru týkajícího se

splnění zákonných podmínek pro převod předmětných nemovitostí na žalovanou z

hlediska platnosti kupní smlouvy uzavřené 27. 12. 2004 s dodatkem z 30. 12.

2004. Konstatoval, že o souhlasu s bezúplatnými převody majetku ve správě FDM v

tzv. třetím kole rozhodla Poslanecká sněmovna usnesením z 2. 11. 2004 a do té

doby nebyl v souladu se zákonem vymezen tzv. zbývající majetek, jejž bylo možno

převést úplatně ve smyslu čl. I bod 5. písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. Ač byla

kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí uzavřena až 27. 12. 2004 a k

přijetí usnesení Poslaneckou sněmovnou

o souhlasu s bezúplatným převodem majetku FDM došlo již 2. 11. 2004, je tato

kupní smlouva podle § 39 občanského zákoníku („ObčZ“) pro rozpor se zákonem

neplatná. Likvidátor FDM mohl učinit úkony směřující k úplatnému převodu, to je

úkony v rámci nabídky nemovitostí k prodeji formou veřejné soutěže, až po 2.

11. 2004; na advokáta JUDr. O. H., Ph.D., zástupce kupující organizace, se však

obrátil před tímto datem – 25. 10. 2004. To činí smlouvu neplatnou.

K obcházení zákona došlo i tím, že likvidátor FDM, do výběrového řízení na

bezúplatný převod na některý ze subjektů určených zákonem (který měl podle

zákona č. 364/2000 Sb. přednost před převodem úplatným na jiné osoby) zařadil

pouze předmětný pozemek, ostatní nemovitosti (které tvořily s pozemkem celek

využitelný k rekreaci) ve třetím kole bezúplatných převodů nabídnuty nebyly.

Takto došlo k ovlivnění poptávky zájemců o tyto nemovitosti a v důsledku toho

se do výběrového řízení nikdo nepřihlásil. Případná dobrá víra žalované je v

tomto případě nerozhodná. Předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, k

platnému převodu vlastnického práva na žalovanou nedošlo,

a vlastnicí předmětných nemovitostí je nadále žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“); uplatňuje

dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Se závěry, k nimž dospěl

soud prvního stupně, se ztotožňuje, polemizuje však s právním posouzením věci

odvolacím soudem. Uvádí, že likvidátor FDM dodržel zákonem stanovený postup,

když na předmětné nemovitosti vypsal 3. 11. 2004, tedy po rozhodnutí Poslanecké

sněmovny z 2. 11. 2004, veřejnou soutěž, na jejím základě našel zájemce, s nímž

27. 12. 2004, resp. 30. 12. 2004 uzavřel příslušnou kupní smlouvu. Výklad čl.

I. bod 5. písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb. provedený odvolacím soudem je v

rozporu s principem právní jistoty. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že

k vymezení tzv. zbývajícího majetku došlo až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny

z 2. 11. 2004. K jeho vymezení došlo nejpozději skutečností, že nebyl usnesením

vlády určen k bezúplatnému převodu. Uzavírá, že jiný než jí zastávaný výklad

čl. I. bod 5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., nelze připustit. S jejími

argumenty v tomto směru se odvolací soud nevypořádal. Postup likvidátora nebyl

podle jejího názoru v rozporu s „čl. I. bod 10, s tím, že byl povinen nakládat

s majetkem podle zákona č. 219/2000 Sb.“ Jde o obecný právní předpis a

postupuje se podle něho tehdy, pokud jiný, zvláštní zákon, nestanoví jinak;

takovým zákonem je zákon č. 364/2000 Sb. Likvidátor proto nebyl povinen při

úplatném převodu postupovat podle pravidel o nakládání majetku státu a

předmětná kupní smlouva nemusela být předložena Ministerstvu financí ke

schválení. Ohledně rekreačních chatek a příslušenství převáděných nemovitostí

dovolatelka uvádí, že byly v kupní smlouvě uvedeny dostatečně určitě, a pokud

jde o podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak

ani zde nepřicházelo v úvahu zpochybnění platnosti kupní smlouvy. Dovolatelka

zásadně nesouhlasí s názorem, že likvidátor FDM neměl, s ohledem na usnesení

Poslanecké sněmovny č. 1327 ze 4. 11. 2006, nakládat s majetkem FDM s výjimkou

bezúplatných převodů. Ostatní sporné nemovitosti nemohly být likvidátorem

nabídnuty k bezúplatnému převodu, protože likvidátor o nich nevěděl, neboť

nebyly v katastru nemovitosti zapsány, resp. nebylo zapsáno, že jsou ve správě

FDM. Proto postupem likvidátora nebyl obcházen zákon. Navrhuje, aby dovolací

soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.

Uvádí, že se likvidátor dopustil obcházení, resp. výslovného porušení zákona, a

že o dalším majetku, který měl zařadit do výběrového řízení, musel objektivně

vědět. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a

že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení

(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a

zjistil, že dovolání není důvodné.

Předmětem dovolacího řízení je posouzení důvodů, pro které shledal odvolací

soud za neplatnou kupní smlouvu, kterou F. d. a m. „v likvidaci“ převedl na

žalovanou společnost nemovitosti popsané výše.

„Ke dni 1. prosince 2000 se F. d. a m. zrušuje, tímto dnem vstupuje do

likvidace a vláda k tomuto dni jmenuje na návrh Poslanecké sněmovny

likvidátora.“ (čl. I., bod 1, věta první zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F.

d. a m.

a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Podle čl. I. bodu

5 písm. f) tohoto zákona likvidátor FDM postupuje při vypořádání majetku České

republiky, práv a závazků Fondu existujících ke dni nabytí účinnosti tohoto

zákona v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí takto: „Část majetku, se

kterou přísluší Fondu hospodařit a která přede dnem 1. října 2003 nebyla

převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně převede na občanská

sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a

sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to

v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto

osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do

29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31.

ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Pro zbývající

část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí

Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně.“

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo

jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97,

uveřejněném v Soudní judikatuře, 1999, č. 12, pod č. 121, vyslovil právní

názor, že „právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou – na rozdíl od úkonů

zákonu odporujících – právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu

zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu“. Ke

shodnému právnímu názoru již dříve dospěl Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne

31. ledna 1974, sp. zn. 2 Cz 113/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek pod

č. 35, ročník 1975. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 16. srpna 1974, sp.

zn. 3 Cz 32/74, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

33, ročník 1975 „smlouva která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo

jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti (nyní jde o rozpor s dobrými

mravy) je absolutně neplatná; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu

její neplatnosti věděli“. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud též v

rozsudku ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, publikovaném v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1772.

Ze zákona č. 364/2000 Sb. je zřejmé, že v daném případě měl před prodejem

majetku přednost jeho bezúplatný převod na osoby v zákoně uvedené, aby majetek

mohl nadále pokud možno sloužit původnímu účelu – potřebám dětí a mládeže. Tím,

že likvidátor FDM do výběrového řízení na bezúplatný převod zařadil jen

pozemek, aniž by k němu připojil nemovitosti, které umožňovaly využít pozemek k

rekreaci, objektivně negativně ovlivnil poptávku po bezúplatném převodu; je

jasné, že zejména „občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení

zabývající se tělovýchovou

a sportem, školy a školská zařízení“ nemohly mít zájem o samotný lesní pozemek

bez zařízení, umožňujícího jeho využití ve prospěch dětí a mládeže, resp. pro

tělesnou výchovu a sport. Proto se žádná z těchto osob do výběrového řízení

nepřihlásila

a otevřela se tak cesta k prodeji majetku. Objektivně tak došlo k obcházení

zákona, neboť jen takto zkreslená nabídka umožnila odnětí nemovitostí jejich

původnímu účelu a vedla k úplatnému převodu na žalovaného za cenu 12 000,- Kč.

Dovolatelka namítá, že další nemovitosti FDM nenabízel ve výběrovém řízení

proto, že o nich nevěděl; k této námitce však s ohledem na objektivní charakter

obcházení zákona v této věci nelze přihlédnout (viz judikaturu citovanou výše).

Protože samotné obcházení zákona činí kupní smlouvu absolutně neplatnou, bylo

by nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť ani v případě, že

by byly důvodné, by nemohly vést k rozhodnutí pro dovolatelku příznivějšímu.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.

Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 OSŘ, jakož

i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k

nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem

zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 150 OSŘ. Soud úspěšné žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů

řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné použití § 150 OSŘ shledal

v tom, že absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy nezpůsobila žalovaná

společnost, ale F. d. a m. „v likvidaci“, který svým postupem obcházel zákon.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu