22 Cdo 5166/2017-424
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správy železniční a dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, proti žalované T. V., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o vyklizení nemovitých věcí, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 1. 2017, č. j. 12 C 70/2016-360, byla žalované (dále „dovolatelka“) uložena povinnost vyklidit pozemek – zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany – památkově chráněné území, a pozemek - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova – občanská vybavenost, způsob ochrany – památkově chráněné území, vše v obci P. a katastrálním území Ž., a vyklizené je předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalobkyni nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu doručenému dovolatelce dne 18. 9. 2017 bylo podáno dovolání, jež bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně dne 30. 9. 2017. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a klade tři otázky hmotného práva, na jejichž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, pročež tyto neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou popisované podobě vyřešeny. Uplatňuje současně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
V rámci podaného dovolání dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) jí hrozí závažná újma. Tu shledává v pozbytí možnosti nemovité věci užívat pro případ, že by její dovolání bylo úspěšné. Vykonáním rozsudku odvolacího soudu by dovolací řízení pozbylo smyslu a pro žalovanou by znamenalo faktickou ztrátu sporu, která by nebyla odčinitelná ani tehdy, byl-li by rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, dovolacím soudem zrušen. Odklad vykonatelnosti se nijak nedotkne nejen práv třetích osob, ale ani žalobkyně, která v současné době nemůže nemovité věci pro rozpor s územním plánem užívat. Žalovaná žalobkyni přitom nijak neomezuje v provádění prací směřujících k naplnění budoucího záměru budovu, jež je součástí jednoho z pozemků, rekonstruovat.
Žalobkyně v rámci podaného vyjádření k dovolání nesouhlasila s tím, aby byla vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu odložena. Poukázala na skutečnost, že odkladem vykonatelnosti by byla poškozena na svých právech již tím, že by nemohla v dohledné době realizovat záměr nemovité věci užívat a nebyla by zbavena povinnost platit nájemné za užívání jiného objektu.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je pro dovolací řízení rozhodné s ohledem na datum vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 5. 9. 2017 (srovnej část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá povinnosti k nepeněžitému plnění (vyklizení nemovité věci nesloužící k bydlení), je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující, do jaké míry lze reparovat jinak právně bezvadné důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech povinného (dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný.
Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), že dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podala je žalovaná jako účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Závažnost újmy, která dovolatelce hrozí, je objektivně dána povahou řízení o vyklizení nemovité věci, kdy důsledek neprodleného výkonu rozhodnutí nebo exekuce znamená fyzické opuštění věci a nemožnosti ji napříště užívat i tehdy, byla-li by dovolatelka v řízení před dovolacím soudem úspěšná.
Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí ve věci samé) rozhodl, že vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2018
Mgr. David Havlík předseda senátu
3. Podle soudů obou stupňů převod práva hospodaření přetrhuje příčinnou souvislost mezi případným jednáním (patrně právního předchůdce žalobkyně) v rozporu s dobrými mravy a ochranou vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že by šlo o převod účelový. Podle žalované je však i nový subjekt (patrně žalobkyně) odpovědný za následky porušení dobrých mravů, za určitých okolností mohou vady převodu do těchto otázek dokonce vstupovat. Vzhledem k právnímu názoru odvolacího soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci soud prvního stupně uvedl, že zanikl prostor pro zkoumání porušení dobrých mravů, protože je nelze přičíst novému subjektu.
Odvolací soud pak k tomu uvedl, že závěr soudu prvního stupně nepostrádá logiku. Pak je ovšem v rozporu s právem, jestliže převod práva hospodařit by měl být jakýmsi originárním nabytím vlastnického práva, která očišťuje převáděnou věc od právních vad. Tento závěr platí tím spíše, pokud by převod měl být krokem, který má státu pomoci zříci se odpovědnosti za to, že s majetkem nakládá způsobem, který by podle tvrzení žalované byl nehospodárný. Pak je třeba zkoumat, zda přechod práva není účelový - žalovaná poukazovala na to, že přechod práva hospodaření je v rozporu s územním plánem a tedy fakticky a právně nemožný.
Neobstojí tak závěr, že samotný přechod práva brání zkoumání některých skutečností. Nový nabyvatel práva hospodařit je nadále vázán § 14 odst. 7 a § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a také „důsledky předchozích vztahů“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná v dovolání řádně nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Specifikovala právní otázky, které mají obecnou a akademickou povahu a nijak nedokládá, že nebyly dosud odvolacím soudem řešeny.
K jednotlivým předestřeným otázkám žalobkyně mimo jiné uvádí:
Odvolací soud navzdory tvrzení dovolatelky nevyloučil použití korektivu dobrých mravů při hodnocení toho, jak stát nakládá s majetkem. Z rozsudku odvolacího soudu také nevyplývá, že dispozice státu nakládat s majetkem je zcela neomezená. Žalobkyně poukazuje na to, že převod práva hospodaření nebyl v rozporu s dobrými mravy
– žalovaná totiž ani nenapadla usnesení o procesním nástupnictví. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/1996, publikovaný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že soud při posouzení otázky odepření ochrany vlastnického práva zvažuje rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, resp. zda lze na žalobci spravedlivě požadovat, aby jeho právo podmínilo nebo odložilo. Žalobkyně uvedla, že má v úmyslu využívat nemovitosti i pro potřeby své organizační jednotky S., která uvolní pronajaté komerční prostory, a dojde k úspoře státních výdajů. Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby ochrana jejího práva byla jakkoli podmíněna nebo odložena. Nejvyšší soud po zjištění, že jsou splněny náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s.
ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání a tím, zda je řádně uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.; i když lze do značné míry přisvědčit vyjádření žalobkyně ohledně nedostatků dovolání, přece jen lze z jeho obsahu učinit závěr, že dovolatelka tvrdí, že v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda existuje přímá vazba mezi (v dané věci údajným, tvrzeným) nehospodárným, resp. neúčelným hospodařením s majetkem státu, které je v rozporu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a právem soukromé osoby na užívání takového majetku; jinak řečeno, zda nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem zakládá právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.
Takovou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, dovolací soud doposud neřešil; proto je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné. K dovolacím námitkám, které nezakládají přípustnost dovolání: Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Obecně lze k věci uvést: Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11.
2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, viz též nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99). Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). To platí i pro posuzování možného zneužití práva (§ 8 o. z.), resp. pro použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy. Úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je či není v rozporu s dobrými mravy, je oprávněn dovolací soud zpochybnit pouze v případě, že by úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013). Tak tomu v dané věci není. Žalovaná od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení; musela tedy objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit. Situace je podobná případům, kdy někdo zřídí stavbu na pozemku, který má právo užívat jen dočasně (zpravidla na základě obligační smlouvy) a po skončení práva užívání je povinen stavbu odstranit.
V takovém případě jsou důsledky odstranění stavby pro jejího vlastníka (není-li stavba součástí pozemku) závažnější, než pouhé vyklizení cizí budovy, o které jde v této věci, a přesto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a celé řadě na něj navazujících rozhodnutí vyložil, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je po uplynutí dané doby povinen stavbu odstranit.
Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009). Žalovaná nemá pro užívání budovy žádný právní důvod a je třeba vzít v úvahu i způsob, kterým se ujala užívání nemovitostí; úvaha soudů o tom, že žaloba na vyklizení není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva (§ 8 o. z.), není za zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, zjevně nepřiměřená.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud dospěl k závěru, že dispozice vlastníka nakládat se svým majetkem je z hlediska možných motivů vlastníka neomezená a jednotlivé úkony takové dispozice nebo jeho neučinění takových úkonů, včetně prodloužení či neprodloužení výpůjčky, nepodléhají testu souladu s dobrými mravy nebo jinými korektivy práva. Podle dovolatelky naopak dispozice vlastníka není neomezená, a jednotlivé úkony takové dispozice nebo jeho neučinění takových úkonů, včetně prodloužení či neprodloužení výpůjčky, podléhají testu souladu s dobrými mravy nebo jinými korektivy práva.
K tomu dovolací soud uvádí: Odvolací soud nevykládal § 1012 o. z., jen uvedl, že „původní žalobce jako vlastník byl oprávněn s věcí ve svém vlastnictví libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit (§ 1012 o. z.)“. Parafrázoval tak text uvedeného ustanovení (nešlo o jeho citaci), a toho využívá dovolatelka k tvrzení, že odvolací soud pominul, ba popřel, že uvedená práva může vlastník vykonávat „v mezích právního řádu“. Tak tomu zjevně není; odvolací soud se totiž v dalším textu zabýval i tím, zda povinnost prodloužit smluvní vztah nevyplývá ze zákona č. 219/2000 Sb., a dospěl k závěru, že tomu tak není; stejně tak se zabýval otázkou, zda žalobce v tomto směru neomezila smlouva o výpůjčce a zda postup žalobce nebyl v rozporu s dobrými mravy (str.
7 rozsudku).
Tedy jednoznačně vyšel ze samozřejmé skutečnosti, že volnost vlastníka je právním řádem omezena; dovolatelka tu tedy polemizuje s názorem, který soud nezaujal. Jiná věc ovšem je, že v této věci soudy neshledaly, že by soukromoprávní volnost žalobkyně byla v jednání s žalovanou ohledně prodloužení výpůjčky či práva žádat vyklizení domu nějak omezena, ať již zákonem nebo smlouvou; úvaha o tom, že žalobkyně nejednala v rozporu s dobrými mravy, pak není zjevně nepřiměřená. Oproti tvrzení dovolatelky též nejde o otázky v judikatuře neřešené; k tomu, že i výkon vlastnického práva lze poměřovat korektivem dobrých mravů viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.
11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99. V dovolacím řízení nejde o řešení abstraktně vymezených právních otázek, ale – v míře dané přípustností dovolání a vymezeným dovolacím důvodem - o přezkum správnosti právního posouzení, vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu. Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu (§ 1012 o. z.). Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost žalobkyně či jejího předchůdce prodloužit smluvní vztah s žalovanou na další dobu.
Žalobkyně postupovala v souladu se smlouvou uzavřenou s žalovanou, podle které bylo užívací právo žalované omezeno na jeden rok, s tím, že může být prodlouženo (tato možnost ovšem vyplývá z povahy věci), strany však nedohodly podmínky, za kterých by žalující strana byla povinna výpůjčku prodloužit; žalované tak nárok na její prodloužení nevznikl, a to ani ze zákona, ani ze smlouvy. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila. Pod bodem „C“ dovolání pak dovolatelka nastoluje otázku příčinné souvislosti mezi jednáním původní organizační složky, která měla právo hospodařit s majetkem a údajně jednala v rozporu s dobrými mravy, a odpovědností jejího nástupce za takové jednání.
Opomíjí však skutečnost, že výpůjčka byla sjednána na jeden rok, ten již uplynul a její právo tak zaniklo bez ohledu na to, ať byl převod mezi organizačními složkami státu účelový či nikoliv. Ani v této části tak dovolání není přípustné, neboť ani důvod přípustnosti, ani dovolací důvod nebyly vymezeny dostatečně určitě. Lze poznamenat, že převod práva hospodařit majetkem státu mezi jeho organizačními složkami též nepodléhá režimu občanského zákoníku, na který dovolatelka odkazuje (viz § 19 a násl. zákona č. 219/2000 Sb.).
Jen na okraj se k tvrzení žalované, že „deklarovaný účel nabyvatele práva hospodařit je v rozporu s územním plánem (a tedy fakticky a právně nemožný)“, se kromě odkazu na § 1 odst. 1 o. z., podle něhož uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, poznamenává, že žalovaná v řízení tvrdila, že jde o rozpor s kolaudačním rozhodnutím (budova byla kolaudována jako klinika). Uvedené stavebně právní akty lze změnit; k této otázce viz též přiměřeně právní závěry, které dovolací soud vyslovil v usnesení ze dne 24.
l. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, a rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012). Proto se nebylo třeba ani zabývat otázkou, zda dovolatelka užívala budovu k účelu, ke kterému byla kolaudována. Podle dovolatelky odvolací soud vycházel také z toho, že úplnost vlastnického práva je vyjádřena důrazem na oprávnění vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, jak sám uzná za vhodné. Při nakládání s majetkem státu se organizační složka řídí zákonem č. 219/2000 Sb., avšak ani z něj nevyplývá povinnost přenechat nepotřebný majetek do užívání fyzických nebo právnických osob.
Podle žalované však rozhodování vlastníka – státu, který je právně omezen ve způsobu nakládání s majetkem, je právně testovatelné podle kriterií obsažených v č. 11 odst. 3 LSP. Podle § 14 zákona č. 219/2000 Sb. musí být majetek státu využíván účelně a hospodárně, podle § 8 téhož zákona majetek stát užívá k plnění svých funkcí a k zajišťování veřejně prospěšných činností nebo pro účely podnikání; dále § 17 odst. 7 státu ukládá jak naložit s dočasně nepotřebným majetkem. Způsob nakládání stanoví § 27 odst. 1 téhož zákona jako možnost (lze přenechat…), ale při výkladu ve vztahu k § 14 odst. 7 se jeví jako povinnost.
Uvedený zákonný režim lze podřadit pod pojem „v mezích právního řádu“ ve smyslu § 1012 o. z. K tomu dovolací soud uvádí: Lze přisvědčit, že výkon vlastnického práva je „testovatelný čl. 11 odst. 3 LPS“, ovšem tuto myšlenku dovolání nijak nerozvádí a není zřejmé, kam směřuje. Dovolatelka pak nastoluje otázku, zda jí citované právní předpisy nenaplňují omezení vlastníka tím, že vymezují jeho nakládání věcí „v mezích právního řádu“ ve smyslu § 1012 o. z.; v této části je dovolání přípustné (viz výše), není však důvodné.
Řešení právní otázky, zakládající přípustnost dovolání: Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 věta druhá LPS). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 LPS). Majetek státu (dále jen "majetek") využívá stát zejména a) k plnění svých funkcí anebo v souvislosti s plněním těchto funkcí, b) k zajišťování veřejně prospěšných činností anebo pro účely podnikání (§ 8 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).
Majetek (státu, pozn.
dovolacího soudu) musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku (§ 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Stane-li se majetek pro příslušnou organizační složku dočasně nebo trvale nepotřebným a o nepotřebnosti rozhodl písemně vedoucí příslušné organizační složky, popřípadě jím písemně pověřený jiný vedoucí zaměstnanec této organizační složky, naloží příslušná organizační složka s majetkem způsoby a za podmínek podle tohoto zákona.
Za nepotřebný se pro tyto účely považuje zejména majetek, který přesahuje potřeby příslušné organizační složky, majetek, na jehož ponechání státu přestal být veřejný zájem, anebo majetek, který pro ztrátu, popřípadě zastarání svých technických a funkčních vlastností nebo pro nepřiměřenou nákladnost provozu nemůže sloužit svému účelu. Za nepotřebný se nepovažuje majetek, u kterého Úřad zajišťuje jeho účelné a efektivní využívání pro potřeby ostatních organizačních složek podle ustanovení § 19a a § 19b odst. 2 věty první (§ 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb.).
Hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Obdobně lze postupovat v případě, že tak bude dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu, ke kterému organizační složce slouží, anebo je-li to účelné před konečným naložením s věcí, u které bylo v rámci příslušné organizační složky rozhodnuto o trvalé nepotřebnosti § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).
Především je třeba uvést, že aby bylo možno hmotnou věc nebo její část prohlásit za dočasně nepotřebnou, nestačí podle zákona jen faktický stav, ale je třeba, aby o nepotřebnosti rozhodl písemně vedoucí příslušné organizační složky, popřípadě jím písemně pověřený jiný vedoucí zaměstnanec této organizační složky (§ 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb.); bez takového rozhodnutí o nepotřebný majetek ve smyslu § 27 odst. 1 cit. zákona nejde. Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl.
11 odst. 1 a 3 LPS, na které dovolatelka odkazuje, nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka (viz čl. 11 odst. 1 LPS, věta druhá).
Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání. Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně (viz např. § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.).
Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem (§ 48 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem (§ 46 a násl. zákona č. 219/2000 Sb.). Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci.
Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá. Je tak třeba rozlišit na jedné straně práva a povinnosti, vznikající ohledně majetku státu v soustavě státních orgánů, organizací a organizačních složek, upravené zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a soukromoprávní vztahy fyzických a právnických osob ke státu jako vlastníkovi tohoto majetku na straně druhé.
Žalovaná tak nemůže opřít nárok na užívání nemovitostí, tj., na prodloužení smlouvy o výpůjčce, o konkrétní ustanovení zákona; v této souvislosti jí nesvědčí soukromé právo, kterému by bylo možno v občanském soudním řízení poskytnout ochranu. Stejně tak není výkon práva žalobkyně žádat o vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu zneužitím práva, resp. výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vzhledem k tomu, že jde o odměnu za zastoupení advokátkou v dovolacím řízení, ve kterém dovolací soud rozhodl o dosud neřešené právní otázce ve smyslu § 237 o. s. ř. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Náhrada činí celkem 2.178,- Kč. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 10. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu