22 Cdo 52/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Obce M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. H., a 2)
K. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva ke stavbě,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 3/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2001, č. j. 18 Co
492/2001-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. J. S.
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
června 2001, č. j. 9 C 3/99-168, pod bodem I. výroku určil, že „žalobce je
vlastníkem stavby - zpevněné plochy, umístěné na stavební parcele č. 16/3 a
16/4 v katastrálním území B., obec M., zapsaných na listu vlastnictví č. 120
pro obec M., okres K., u Katastrálního úřadu v K.“. Pod bodem II.
výroku zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí veřejného vodovodu a
kanalizace umístěných na označených stavebních parcelách, a pod bodem III.
výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že vlastníky obou označených stavebních parcel jsou žalovaní. Na těchto
stavebních parcelách byla v době od listopadu 1978 do prosince 1979 tehdejší
obcí v akci „Z“ se souhlasem právních předchůdců žalovaných provedena povrchová
úprava penetračním makadamem. Plocha, na níž byla povrchová úprava provedena,
je a byla odedávna užívána jako dopravní cesta přes obec Bystré, žalovaní však
začali bránit v průchodu a průjezdu přes tyto pozemky. Soud dospěl k
závěru, že žalobce za tohoto stavu má naléhavý právní zájem na požadovaném
určení a že je vlastníkem sporné zpevněné plochy na pozemcích žalovaných.
Postavil se na stanovisko, že vrchní zpevněná vrstva na označených pozemcích je
stavbou nemovitou jako samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním. Přitom
vycházel ze znaleckých posudků Ing. H. a Ing. Z. Dovodil, že věc je
třeba posuzovat podle právních předpisů platných v době vzniku právního vztahu.
Podle § 221 ObčZ platného v době vzniku stavby mohl neoprávněnou stavbu zřídit
pouze občan. Protože stavbu zřídil tehdejší MNV v K., nejde o neoprávněnou
stavbu podle § 221 ObčZ ve znění před l. 1. 1992. Stavba se stala podle §
11 odst. 4 hospodářského zákoníku vlastnictvím státu a podle § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, přešlo na obec M. jako právního nástupce MNV v K.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. října 2001, č. j. 18 Co
492/2001-185, rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. výroku změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil
dokazování opakováním důkazu znaleckým posudkem Ing. M. H. z 25. 4. 2000 a Ing.
O. Z. z 12. 4. 2001 a dospěl k závěru, že soud prvního stupně s dostatečně
zjištěného skutkového stavu nevyvodil správné právní závěry. Odvolací soud
vyšel ze zjištění, že v posuzovaném úseku je provedena pouze vrchní zpevněná
vrstva (penetrační makadam) v tloušťce 11 cm. Tuto zpevněnou plochu považoval
za součást pozemkových parcel č. 16/3 a č. 16/4 z toho důvodu, že penetrační
makadam nemůže být oddělen od těchto pozemkových parcel, aniž by se tyto
znehodnotily. Přihlédl přitom k vyjádření žalobce k převodu nemovitostí z 21.
2. 1994, podle kterého se na sporných pozemcích nenachází žádné stavby ani
porosty s tím, že jde o pozemky zčásti využívané jako cesta. Nebylo pak
prokázáno, že by na těchto pozemcích od 21. 2. 1994 byly prováděny další
stavební práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Namítá, že ze závěrů
obou znaleckých posudků vyplývá, že zpevněná plocha na označených pozemcích je
stavbou, provedenou tehdy obvyklým technologickým postupem, která nepodléhá
právnímu režimu pozemků, ale je samostatnou věcí. Není již třeba zkoumat její
kvalitu nebo časové opotřebení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání s tím, že zásadní otázkou, zda se jedná o
stavbu jako věc nemovitou, je posouzení, zda tato povrchová úprava je spojena
se zemí pevným základem. Oba znalci potvrdili, že stavba není provedena
obvyklým způsobem a není spojena se zemí pevným základem. Podle žalovaných
nelze provedenou povrchovou úpravu považovat v právním slova smyslu za stavbu
jako samostatnou věc, která by měla mít odlišný právní režim od právního režimu
pozemků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 OSŘ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad
došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
uplatněného dovolacího důvodu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že zpevněná plocha
(penetrační makadam) v tloušťce 11 cm, umístěná na označených pozemcích, je
součástí pozemků. Z tohoto právního závěru pak vyplývá, že nejde o stavbu jako
samostatnou věc. Vymezením pojmu „stavba“ z hlediska občanskoprávního se
Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo
111/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, v němž
dovodil, že „Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební
činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud
výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné
věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou.“
Zpevněná plocha představující penetrační makadam v tloušťce 11 cm na povrchu
označených pozemků není stavbou ve vymezeném občanskoprávním významu.
Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 1/2000 na
str. 35, v případě parkoviště, který je zcela použitelný i daný případ, kdy
dospěl k závěru, že parkoviště představuje pozemek – parkovací plochu ve smyslu
bodu 2 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon,
jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby
sloužil parkování automobilů, a že není stavbou. Pod bodem 2 přílohy k vyhlášce
č. 190/1996 Sb. jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny mimo jiné
ostatní komunikace, které jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové
komunikace. „Místní“ a „účelové komunikace“ představují určitou kvalitu
pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či
zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou
ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný
právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně
jednu od druhé) převádět.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné,
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla
úspěšná a úspěšným žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jeden úkon
právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále dvě
paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2002
JUDr. František Balák, v. r
předseda senátu