Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s.
ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání není důvodné.
Za právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a která
z něj činí rozhodnutí zásadního významu, považuje dovolací soud v souladu s
dovolatelem otázku, zda osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že převodce je vlastníkem věci, může od převodce, který je oprávněným
držitelem, nabýt vlastnictví k věci. Dovolatel klade v této souvislosti důraz
na dobrou víru nabyvatele, v první řadě je však třeba řešit otázku, zda osoba,
která věc získá od oprávněného držitele, nabude k ní podle § 130 odst. 2 obč.
zák., vlastnické právo.
Podle § 130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má
oprávněný držitel stejná
práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu
oprávněné držby. Práva vlastníka jsou upravena v § 123 obč. zák., podle kterého
vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet,
užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Jde o posouzení otázky,
zda oprávněný držitel má i právo převést vlastnictví k věci.
Ustanovení § 130 odst. 2 obč. zák. v citovaném znění bylo do
občanského zákoníku zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.;
obdobné ustanovení měl již obč. zák. č. 141/1950 Sb., který v § 146 stanovil,
že oprávněný držitel věci má, pokud zákon nestanoví jinak, stejná práva
jako vlastník, i když není jejím vlastníkem. To platí obdobně o oprávněném
držiteli práva. Z důvodové správy k tomuto ustanovení se nepodávalo, že by
opravňovalo držitele věci, který nebyl jejím vlastníkem, převádět vlastnické
právo k věci; takto zmíněné ustanovení nebylo nevykládáno ani v právní teorii.
V učebnici občanského a rodinného práva se uvádělo, že smlouvou lze nabýt
vlastnického práva v zásadě jen od vlastníka s výjimkami uvedenými v § 154
odst. 1 a § 557 odst. 1 obč. zák. (Knapp, V. a kol.: Učebnice občanského a
rodinného práva. Orbis - Praha 1953, svazek I, s. 192). Ani důvodová zpráva k
zák. č. 509/1991 Sb. se o tom, že by oprávněný držitel měl právo převádět
vlastnictví k věci, nezmiňuje. V učebnici občanského práva se výslovně uvádí,
že „převedl-li věc na jinou osobu oprávněný držitel, nestane se tato jiná osoba
vlastníkem věci\" (Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Macková,
A., Mikeš, J., Radvanová, S.: Občanské právo hmotné. Codex Praha 1995, svazek
I, s 217, stejně viz Bičovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník. Linde Praha
1991, s. 110). V odborné literatuře se však vyskytl i opačný názor, ovšem s
poznámkou, že zákon na důsledek § 130 odst. 2 obč. zák., spočívající v možnosti
oprávněného držitele převádět vlastnictví k věci „asi nepomyslel\" (Knappová,
M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 588). Konečně je třeba poukázat na
skutečnost, že v občanském právu se uplatňuje tradiční zásada, že nikdo nemůže
na jiného převést více práv, než má sám.
Dovolací soud dospívá k závěru, že zákonodárce v § 130 odst. 2 obč. zák., ani v
obdobném ustanovení § 146 obč. zák.z roku 1950, nesledoval prolomení zásady, že
nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, tak, aby oprávněný
držitel měl právo převést vlastnictví k věci. Lze poukázat na důvodové zprávy
ke shora uvedeným ustanovením, které se o opuštění této zásady nezmiňují; je
nepochybné, že tak zásadní průlom by důvodová zpráva neponechala bez komentáře.
Ze zmíněných učebnic občanského práva, jejichž autory jsou přední odborníci, se
též podává, že s prolomením této zásady nepočítá ani právní věda. Konečně je
třeba poukázat na skutečnost, že ani vlastník, který má podle § 123 obč. zák.
právo z věcí nakládat, nemůže převádět více práv, než kolik jich sám má. Je-li
například k jeho domu zřízeno věcné břemeno, které oprávněnému zaručuje
bezúplatné a výlučné užívání celého domu, nemůže vlastník převést na jiného
neomezené vlastnické právo, zahrnující i právo věc užívat. Nemůže-li vlastník
převádět více práv, než sám má, nemá takové oprávnění ani oprávněný držitel.
Proto je na místě restriktivní výklad § 130 odst. 2 obč. zák. Skutečnost, že
oprávněný držitel má k věci stejná práva jako vlastník, který má též právo
nakládat s předmětem vlastnictví (§ 123 obč. zák.), je tedy třeba vykládat v
souladu s uvedenou zásadou tak, že oprávněný držitel má právo na takovou
dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud
oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné
držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem
- např. § 446 obchodního zákoníku).
V dané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, které dovolání
nezpochybňuje, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti nikoliv od vlastníka,
ale od oprávněného držitele. Vzhledem k uplatnění zásady že nikdo nemůže na
jiného převést více práv, než má sám, nemohl žalovaný od nevlastníka nabýt
vlastnické právo k nemovitostem. Otázka, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně
vlastnického práva prodávajícího může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti
jeho držby; jako námitka proti vlastnické žalobě je však právně nevýznamná.
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněného v dovolání věcně
správné, a to bez ohledu na případnou dobrou víru žalovaného.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že není pasivně legitimován v řízení
o vyklizení nemovitostí, které fakticky neovládá, ale které pronajal; tuto
skutečnost uvedl již v nalézacím řízení (č. l. 15). Z § 130 odst. 1 obč. zák.
se podává, že oprávněný držitel má právo věc pronajmout jinému; pokud by tedy
byl žalovaný oprávněným držitelem, bylo by třeba zabývat se existencí práva
nájemce k těmto nemovitostem. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že
žalovaný dříve, než měl koupit sporné nemovitosti, o skutečnostech, které vedly
k prohlášení kupní smlouvy mezi T. s. města H. a O. H. věděl, neboť jako
ředitel zmíněné organizace byl přítomen při zasedáních zastupitelstva města H.,
na kterých bylo na tyto skutečnosti poukazováno a ve stejné věci podával
vysvětlení na okresní prokuratuře. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo
patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy
hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pouhá neznalost jinak
jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování
obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou
právního úkonu, který hodlá učinit. Pokud tedy dovolatel poukazuje na to, že
neznal právní úpravu týkající se nabývání nemovitostí ve státním vlastnictví do
vlastnictví soukromých osob, jde o námitku právně bezvýznamnou; ostatně je
třeba vycházet i z toho, že jako ředitel organizace, která takové převody
činila a jejímž jménem učinil i sporný převod, tuto úpravu znal. Závěr
odvolacího soudu, že žalovaný nenabyl nemovitosti v dobré víře, je tedy
správný; proto žalovaný není oprávněným držitelem, který by mohl sporné
nemovitosti platně pronajmout. I když pak nemá věc v detenci (tedy ji přímo
neovládá), je jejím držitelem; je jeho věcí, jakým způsobem věc od svého
detentora získá. Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák., podle kterého
vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje, totiž může směřovat jak proti detentorovi, tak i proti
držiteli věci. Ani v této části není dovolání důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované
věci není dán. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.,
k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová