Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Za právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a která z něj činí rozhodnutí zásadního významu, považuje dovolací soud v souladu s dovolatelem otázku, zda osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že převodce je vlastníkem věci, může od převodce, který je oprávněným držitelem, nabýt vlastnictví k věci. Dovolatel klade v této souvislosti důraz na dobrou víru nabyvatele, v první řadě je však třeba řešit otázku, zda osoba, která věc získá od oprávněného držitele, nabude k ní podle § 130 odst. 2 obč. zák., vlastnické právo.
Podle § 130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná
práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. Práva vlastníka jsou upravena v § 123 obč. zák., podle kterého vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Jde o posouzení otázky, zda oprávněný držitel má i právo převést vlastnictví k věci.
Ustanovení § 130 odst. 2 obč. zák. v citovaném znění bylo do občanského zákoníku zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.; obdobné ustanovení měl již obč. zák. č. 141/1950 Sb., který v § 146 stanovil, že oprávněný držitel věci má, pokud zákon nestanoví jinak, stejná práva jako vlastník, i když není jejím vlastníkem. To platí obdobně o oprávněném držiteli práva. Z důvodové správy k tomuto ustanovení se nepodávalo, že by opravňovalo držitele věci, který nebyl jejím vlastníkem, převádět vlastnické právo k věci; takto zmíněné ustanovení nebylo nevykládáno ani v právní teorii. V učebnici občanského a rodinného práva se uvádělo, že smlouvou lze nabýt vlastnického práva v zásadě jen od vlastníka s výjimkami uvedenými v § 154 odst. 1 a § 557 odst. 1 obč. zák. (Knapp, V. a kol.: Učebnice občanského a rodinného práva. Orbis - Praha 1953, svazek I, s. 192). Ani důvodová zpráva k zák. č. 509/1991 Sb. se o tom, že by oprávněný držitel měl právo převádět vlastnictví k věci, nezmiňuje. V učebnici občanského práva se výslovně uvádí, že „převedl-li věc na jinou osobu oprávněný držitel, nestane se tato jiná osoba vlastníkem věci\" (Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Macková, A., Mikeš, J., Radvanová, S.: Občanské právo hmotné. Codex Praha 1995, svazek I, s 217, stejně viz Bičovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník. Linde Praha 1991, s. 110). V odborné literatuře se však vyskytl i opačný názor, ovšem s poznámkou, že zákon na důsledek § 130 odst. 2 obč. zák., spočívající v možnosti oprávněného držitele převádět vlastnictví k věci „asi nepomyslel\" (Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 588). Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že v občanském právu se uplatňuje tradiční zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám.
Dovolací soud dospívá k závěru, že zákonodárce v § 130 odst. 2 obč. zák., ani v obdobném ustanovení § 146 obč. zák.z roku 1950, nesledoval prolomení zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, tak, aby oprávněný držitel měl právo převést vlastnictví k věci. Lze poukázat na důvodové zprávy ke shora uvedeným ustanovením, které se o opuštění této zásady nezmiňují; je nepochybné, že tak zásadní průlom by důvodová zpráva neponechala bez komentáře. Ze zmíněných učebnic občanského práva, jejichž autory jsou přední odborníci, se též podává, že s prolomením této zásady nepočítá ani právní věda. Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že ani vlastník, který má podle § 123 obč. zák. právo z věcí nakládat, nemůže převádět více práv, než kolik jich sám má. Je-li například k jeho domu zřízeno věcné břemeno, které oprávněnému zaručuje bezúplatné a výlučné užívání celého domu, nemůže vlastník převést na jiného neomezené vlastnické právo, zahrnující i právo věc užívat. Nemůže-li vlastník převádět více práv, než sám má, nemá takové oprávnění ani oprávněný držitel.
Proto je na místě restriktivní výklad § 130 odst. 2 obč. zák. Skutečnost, že oprávněný držitel má k věci stejná práva jako vlastník, který má též právo nakládat s předmětem vlastnictví (§ 123 obč. zák.), je tedy třeba vykládat v souladu s uvedenou zásadou tak, že oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem - např. § 446 obchodního zákoníku).
V dané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, které dovolání nezpochybňuje, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti nikoliv od vlastníka, ale od oprávněného držitele. Vzhledem k uplatnění zásady že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl žalovaný od nevlastníka nabýt vlastnické právo k nemovitostem. Otázka, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně vlastnického práva prodávajícího může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti jeho držby; jako námitka proti vlastnické žalobě je však právně nevýznamná. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněného v dovolání věcně správné, a to bez ohledu na případnou dobrou víru žalovaného.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že není pasivně legitimován v řízení o vyklizení nemovitostí, které fakticky neovládá, ale které pronajal; tuto skutečnost uvedl již v nalézacím řízení (č. l. 15). Z § 130 odst. 1 obč. zák. se podává, že oprávněný držitel má právo věc pronajmout jinému; pokud by tedy byl žalovaný oprávněným držitelem, bylo by třeba zabývat se existencí práva nájemce k těmto nemovitostem. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný dříve, než měl koupit sporné nemovitosti, o skutečnostech, které vedly k prohlášení kupní smlouvy mezi T.
s. města H. a O. H. věděl, neboť jako ředitel zmíněné organizace byl přítomen při zasedáních zastupitelstva města H., na kterých bylo na tyto skutečnosti poukazováno a ve stejné věci podával vysvětlení na okresní prokuratuře. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit. Pokud tedy dovolatel poukazuje na to, že neznal právní úpravu týkající se nabývání nemovitostí ve státním vlastnictví do vlastnictví soukromých osob, jde o námitku právně bezvýznamnou; ostatně je třeba vycházet i z toho, že jako ředitel organizace, která takové převody činila a jejímž jménem učinil i sporný převod, tuto úpravu znal.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nenabyl nemovitosti v dobré víře, je tedy správný; proto žalovaný není oprávněným držitelem, který by mohl sporné nemovitosti platně pronajmout. I když pak nemá věc v detenci (tedy ji přímo neovládá), je jejím držitelem; je jeho věcí, jakým způsobem věc od svého detentora získá. Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák., podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, totiž může směřovat jak proti detentorovi, tak i proti držiteli věci.
Ani v této části není dovolání důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová