22 Cdo 5384/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing.
M. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 16/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j.
17 Co 80/2007-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.710,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám.
Žalobkyně podala návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů (dále „BSM“). Domáhala se, aby v rámci vypořádání BSM soud rozhodl
vedle movitých věcí o hodnotě členského podílu k družstevnímu bytu v domě č. p.
1372 v Šimáčkově ulici v P. a aby BSM vypořádal tak, že výlučným vlastníkem
hodnoty členského podílu v družstevním bytu bude ten, kdo se stane výlučným
nájemcem tohoto bytu; ostatní věci budou rozděleny podle dohody.
Obvodní soud pro Prahu 7 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
ledna 2006, č. j. 7 C 16/99-84, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „zaniklé BSM
účastníků se vypořádává tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně se
přikazuje: lednička CALEX 250 l, šicí stroj VISNJA, žehlící stroj – mandl,
dvoulůžková postel, barevný televizor RUBÍN, radiomagnetofon AIVA, stereoradio
PROXIMA. Do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje: kuchyňská linka
ELZA, zůstatek na sporožirovém účtu vedeném u České spořitelny, a. s. pod č.
ú.: 101925 ve výši 429,71 Kč“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně řešil jako předběžnou otázku, zda do BSM patří
hodnota členského podílu ke shora uvedenému bytu; dospěl k závěru, že tato
hodnota do vypořádání nespadá, neboť účastníci řízení při vzniku družstva
nebyli oprávněnými nájemci předmětného bytu. Jeho předchozí uživatelkou byla
podle § 152 a násl. občanského zákoníku („ObčZ“) ve znění do 31. 12. 1991 matka
žalobkyně, která 25. 2. 1986 zemřela, a protože účastníkům v té době svědčilo
právo užívání k družstevnímu bytu v Pražského ulici v P., nesplnili podmínku §
179 odst. 1 ObčZ ve znění do 31. 12. 1991.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 29. května 2007, č. j. 17 Co 80/2007-103, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, „že z věcí, jež měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů, připadá do vlastnictví žalobkyně: 1. lednička CALEX 250l v ceně
1.500,- Kč, 2. šicí stroj Višnja v ceně 1.000,- Kč, 3. žehlící stroj-mandl v
ceně 600,- Kč, 4. dvoulůžková postel v ceně 2.000,- Kč, 5. barevný televizor
Rubín v ceně 1.000,- Kč, 6. radiomagnetofon AIWA v ceně 2.200,- Kč, 7.
stereoradio PROXIMA v ceně 2.500,- Kč, tedy věci v celkové ceně 10.800,- Kč, do
vlastnictví žalovaného: 1. kuchyňská linka ELZA v ceně 5.000,- Kč, 2. zůstatek
na sporožirovém účtu číslo 101925 vedeném u České spořitelny a. s. ve výši
429,71 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 5.429,71 Kč.“ Dále rozhodl, že „žalovaný
je povinen zaplatit nedoplatek novomanželské půjčky vedené u České spořitelny
a. s. pod č. 75*750508*7 ve výši 11.014,50 Kč“ a „že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 8.192,40 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že v řízení o vypořádání BSM není soud
oprávněn posuzovat, kdo z bývalých společných nájemců zůstane výlučným nájemcem
bytu a členem družstva; takové rozhodnutí lze vydat pouze v řízení o zrušení
práva společného nájmu bytu soudem. Lze ale předběžně posoudit, zda se
účastníci společnými nájemci bytu a členy družstva stali či nikoliv. Ztotožnil
se s důvody o něž soud prvního stupně opřel závěr o nevypořádání společného
členského podílu v bytovém družstvu v rámci řízení o BSM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) event. c) občanského soudního řádu
(„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Namítá nesprávné právní posouzení věci „ve vztahu k aplikaci § 154, § 155 obč.
zák. platného do 31. 12. 1991, § 686 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992
do 31. 12. 1994 (před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb.) a § 703 odst.
3 obč. zák. platného ke dni 10. 1. 1996“. Dále uvádí, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací
soud svým rozhodnutím podstatně změnil právní posouzení věci, aniž o tom
účastníky předem poučil, a tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a právo
na spravedlivý proces. Namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že na
žalobkyni nepřešlo užívací právo k bytu její matky, která zemřela 26. 1. 1986,
a v němž žalobkyně se svým synem v té době bydlela, přičemž tehdejší ONV v P.
přechod užívacího práva na ni vzal na vědomí a uzavřel s ní dohodu o užívání
bytu. V domě s tímto bytem vzniklo později bytové družstvo, do něhož podal, za
trvání manželství, přihlášku pouze žalovaný, na základě níž s ním byla 10. 1.
1996 uzavřena nájemní smlouva. Užívací právo k tomuto bytu podle odvolacího
soudu na žalobkyni nepřešlo, protože tomu bránila skutečnost, že v rozhodné
době byla společně s žalovaným uživatelkou bytu na sídlišti Barrandov. Úmrtím
matky se stal podle odvolacího soudu, který vyšel z § 703 odst. 3 ObčZ, zmíněný
byt právně volným, žalovaný se tudíž mohl do družstva platně přihlásit, uzavřít
smlouvu o nájmu, aniž by poté vzniklo společné členství účastníků. Do BSM při
jeho vypořádávání proto společný členský podíl v bytovém družstvu soud
nezahrnul. Podle názoru žalobkyně nelze dodatečně přezkoumávat okolnosti
přechodu nájmu bytu, zvláště, když zmíněný ONV vzal přechod užívacího práva na
vědomí, účastníci po dobu 10 let byt užívali v domnění, že jim svědčí platný
právní titul a z této skutečnosti tehdejší orgány vycházely. Nelze se ztotožnit
se závěrem, že dohoda o užívání bytu, uzavřená bez rozhodnutí o přidělení bytu,
nemohla užívací právo platně založit. Dodává, že účastníci byt užívali v dobré
víře, pronajimatel od nich přijímal nájemné, a tak mohlo dojít ke
konkludentnímu vzniku nájemního vztahu, který konvalidoval dřívější titul k
užívání bytu. Připomíná, že za trvání manželství účastníků došlo k přihlášení
žalovaného do shora zmíněného družstva a jím také k uzavření nájemní smlouvy k
předmětnému bytu. Pokud by účastníkům svědčilo společné právo nájmu a žalovaný
by se takto do družstva přihlásil, přičemž s jeho členstvím mělo být spojeno
právo na uzavření nájemní smlouvy, muselo by účastníkům vzniknout společné
členství v družstvu a toto společné členství by mělo být při vypořádání BSM
vzato v úvahu, aniž by se uplatnil § 703 odst. 3 ObčZ – viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2198/2003. Podle § 703 odst. 3 ObčZ se
neuplatní § 703 odst. 1, 2 ObčZ, pokud spolu manželé nežijí. To je splněno
tehdy, pokud manželé spolu nesdílejí společnou domácnost, manželství neplní
svoji funkci, došlo ke zrušení manželského společenství a trvalému rozvratu. V
daném případě, jak patrno z rozvodového spisu, účastníci sice nevedli od roku
1988 intimní život, v listopadu 1995 však stále spolu společně bydleli a
žalobkyně prováděla pro rodinu běžné práce. Nelze proto jednoznačně uzavřít, že
podmínka podle § 703 odst. 3 ObčZ byla naplněna. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání žalobkyně není
podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné, neboť za měnící se rozsudek nelze
považovat takové rozhodnutí odvolacího soudu, v němž odvolací soud posoudil
práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně. V dané věci tato
práva soudy posoudily shodně; pokud soud prvního stupně nerozhodl o vypořádacím
podílu, pak proto, že žalovaný přiznání tohoto práva nepožadoval. Dovolání není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože předmětem rozhodnutí
odvolacího soudu nebyla žádná otázka zásadního právního významu. Dovolatelka v
dovolání podle názoru žalovaného neuplatňuje ani žádný relevantní dovolací
důvod. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
V dané věci dovolání směřuje proti tomu, že soudy nezařadily do vypořádávaného
BSM hodnotu členského podílu v bytovém družstvu; jde tedy o dovolání proti
potvrzujícímu rozhodnutí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Skutečnost, že soudy hodnotu členského podílu
nevypořádaly, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (Rozsudek ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 154).
Vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného užívání
družstevního bytu, ale i společné členství v bytovém družstvu, pak hodnota práv
a povinností spojených s užíváním tohoto bytu je majetkovou hodnotou, která je
manželům společná. Soudy proto musí při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů přihlédnout k této majetkové hodnotě stejně jako k
jiným majetkovým hodnotám, které jsou rozvedeným manželům společné a navazují
na jejich spotřební společenství, a rozhodnout o tom, kterému z manželů má tato
hodnota připadnout. Hodnota členských práv a povinností (členského podílu) by
ovšem neměla připadnout tomu z manželů, který pozbyl právo společného užívání
bytu a tím i členství, takže rozhodnutí o tom, komu z manželů má členský podíl
připadnout, bude záviset především na tom, který z nich bude jako člen družstva
byt dále užívat, ať již na základě dohody rozvedených manželů či na základě
pravomocného rozhodnutí soudu (srov. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že o vypořádání hodnoty členského podílu
lze rozhodnout až po zrušení práva společného nájmu bytu a společného členství
manželů v družstvu (viz § 705 odst. 2 ObčZ). Do té doby totiž toto právo trvá
jako společné a není ani zjevné, kdo se stane výlučným nájemcem a tedy ani
nelze stanovit, komu přísluší náhrada za pozbyté společné právo. Na rozdíl od
SJM, které zaniká k okamžiku zániku manželství (§ 149 odst. 1 ObčZ), totiž
společný nájem družstevního bytu a společné členství rozvedených manželů v
družstvu zaniká až na základě dohody bývalých manželů nebo rozhodnutím soudu
(nejde-li o případ uvedený v první větě § 705 odst. 2 ObčZ). Do doby zániku
společného nájmu a společného členství v družstvu nelze vypořádání ohledně této
položky provést. To vyplývá i z judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99, Soubor
civilních rozhodnutí NS č. C 334).
V dané věci nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by společný nájem
družstevního bytu a společné členství účastníků v družstvu zanikly; naopak z
podání ve spisu se podává, že v době odvolacího řízení ohledně této otázky
probíhal soudní spor. Za této situace nebylo možno zahrnout do vypořádání
hodnotu členského podílu v bytovém družstvu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak
ve výroku věcně správné – byť z jiných důvodů, než odvolací soud uvedl – a jeho
zrušení by nemohlo vést k rozhodnutí pro dovolatele příznivějšímu. Protože, jak
z uvedeného vyplývá, v nalézacím řízení nebylo možno zabývat se otázkou, zda
společné členství manželů v bytovém družstvu vzniklo, nezabýval se touto
otázkou ani dovolací soud. Ani tvrzená vada řízení, spočívající v tom, že
odvolací soud údajně neupozornil dovolatelku na právní názor odchylný od názoru
soudu prvního stupně, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu
rozhodnutí; nejde o otázku, která by měla judikatorní význam a navíc ani v
případě, že by byla tato vada dána, nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť vypořádání členského podílu za uvedených okolností
nepřicházelo v úvahu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu
vznikly a představují odměnu advokáta za jeho právní zastoupení v dovolacím
řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3
odst. 1 bod 4. § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 2.410,- Kč
a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 2.710,-
Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný
oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. srpna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , v. r.
předseda senátu