22 Cdo 539/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce
S. T., a. s., proti žalovaným: 1) R. B., 2) G. B. zastoupenému advokátem, 3)
Č. B., 4) J. M., 5) V. P., 6) G. Š., 7) R. J., 8) M. J., a 9) D. J., při
zastoupení žalovaných 3) až 9) advokátem, o určení vlastnictví vrtané studny,
vedené u Okresního soudu Praha – západ, o dovolání žalovaných 2) až 8) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č. j. 26 Co 136/98-47,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č. j. 26 Co
136/98-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. září 1997, č. j. 9 C 1055/97-27, zamítl žalobu na určení neplatnosti
smlouvy o nájmu vrtané studny na pozemku parc. č. 719/3 v kat. úz. P. u S.,
určil, že výlučným vlastníkem vrtané studny na pozemku parc. č. 719/3 v kat.
úz. P. u S. je žalobce a žalovaným uložil, aby trpěli vstup žalobce na pozemek
parc. č. 719/3 v kat. úz. P. u S. za účelem oprav a údržby vrtané studny a
přívodu elektrické energie, jeho ochranného pásma a inženýrských sítí
umístěných pod zemí a aby se zdrželi jakýchkoliv zásahů do provozu stavby
studny na pozemku parc. č. 719/3 v kat. úz. P. u S. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce v
roce 1978 zbudoval na pozemku parc. č. 719/3 v kat. úz. P., k němuž měl právo
hospodaření, vrtanou studnu. Investoru stavby vodohospodářského díla pro
výstavbu rodinných domků v sousedním kat. úz. S. n. V. Mezinárodní telefonní a
telegrafní ústředně v P. bylo povoleno propojení s vrtem na pozemku parc. č.
719/3. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. ze 6. 10. 1992, které
nabylo právní moci 19. 2. 1993, se žalovaní stali spoluvlastníky pozemku parc.
č. 719/3. Při vydávání tohoto pozemku vznikla u žalobce i žalovaných nesprávná
domněnka, že vrtaná studna přešla do vlastnictví žalovaných spolu s pozemkem,
neboť nebyla zapsána v katastru nemovitostí. Na základě této domněnky došlo
mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými ohledně označené studny 13. 5.
1993 k uzavření nájemní smlouvy na dobu tří let. Novou nájemní smlouvu na další
období žalobce již nepodepsal s tím, že je vlastníkem této studny. Žalovaní
naopak tvrdili, že vlastníky studny jsou oni, 4. 10. 1996 vypnuli elektrický
proud k čerpadlu a tím znemožnili čerpání vody z předmětné studny. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti nájemní smlouvy. Naproti tomu ve vztahu k určení vlastnictví vrtané
studny zaujal názor, že samotnou žalobou na plnění by nebyl vyřešen celý obsah
a dosah sporného právního vztahu, takže žalobce oprávněně spojil určovací
žalobu s žalobou na plnění. Předmětnou studnu zbudoval právní předchůdce
žalobce, tvoří příslušenství k jiným stavbám ve vlastnictví žalobce, jde o
drobnou stavbu, která není součástí pozemku parc. č. 719/3. Nebylo prokázáno,
že by tato studna byla žalovaným předána. Protože studna vyžaduje pravidelnou
údržbu, vyhověl žalobnímu návrhu i pokud šlo o uložení povinností žalovaným.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 31. března 1999, č. j. 26 Co 136/98-47, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených vyhovujících výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud nesouhlasil s právním
závěrem soudu prvního stupně, že předmětná „studna, respektive vrt“ tvoří
příslušenství k jiným stavbám žalobce a že jde o drobnou stavbu ve smyslu § 120
ObčZ. Podle odvolacího soudu z dokazování provedeného soudem prvního stupně
vyplynulo, že předmětná studna je součástí vodohospodářského díla, které bylo
samostatnou stavbou a jehož vodohospodářská kolaudace byla provedena
rozhodnutím ONV P., odborem vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze 6.
3. 1980, č. j. Vod. 235/9646/79-La. Tímto rozhodnutím mimo jiné byl právnímu
předchůdci žalobce a investoru Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředně v P.
povolen odběr vody z vlastních zdrojů pod podmínkou, že stavba, její provoz a
údržba přináleží investoru. Okresní hygienická stanice P. dala souhlas ke
zřízení ochranného hygienického pásma u vodního vrtu na pozemku parc. č. 719/3
s tím, že vodní zdroj bude v poloměru 10 x 10 m oplocen, pozemek vysázen
travinou a zajištěn proti vstupu cizích osob. Odvolací soud uzavřel, že
schválená dokončená stavba, vodohospodářské dílo, je nemovitou věcí. Jednotlivé
části této stavby (propojení vrtů, hydroforová stanice, vodovodní řad a
vodovodní přípojka) jsou pak součástmi této stavby. Žalobce jako právní
nástupce investora je vlastníkem celé stavby, tedy i jedné z jejích součástí,
tj. předmětné studny. Pokud došlo mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými
k uzavření dohody o vydání věci, pak předmětem vydání byly jen pozemky, nikoli
součást stavby na pozemku parc. č. 719/3. Vznik vlastnického práva žalovaných
nezaložila skutečnost, že mezi účastníky sporu byla uzavřena nájemní smlouva o
odběru vody z této studny. Uložení povinností žalovaným je v souladu s § 127
odst. 1 a 3 ObčZ.
Po rozhodnutí odvolacího soudu původně žalovaný 1) J. B. dne 15.
července 1999 zemřel. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20. 5. 2002,
sp. zn. 35 D 2096/99, které nabylo právní moci 16. 6. 2002, nabyli
spoluvlastnický podíl zemřelého ke spornému pozemku synové R. B. a G. B., v
záhlaví rozsudku označeni jako žalovaní 1) a 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) až 8) dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že o vydání pozemků parc.
č. 719/1 a parc. č. 719/3 v kat. úz. P. bylo rozhodnuto rozhodnutím Pozemkového
úřadu pro P. ze 6. 10. 1992. Následně byla mezi účastníky uzavřena dohoda o
vydání věci. Faktické předání sporné studny a další odběr vody z ní pro objekty
žalobce upravoval bod 6. Žalovaní pokládají předmětnou studnu za příslušenství
pozemku parc. č. 719/3. Poukázali na shodu účastníků o charakteru studny v době
předávání pozemku, o čemž svědčí mimo jiné písemná dohoda o náhradě za
zhodnocení pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. ve smlouvě o nájmu studny z
13. 5. 1995 i samotné uzavření nájemní smlouvy, jakož i fakt, že v průběhu cca
1 roku, kdy předmětná studna byla mimo provoz, bylo vodohospodářské dílo
žalobce vzdálené od studny cca 0,5 km v činnosti bez jakéhokoliv omezení. Pokud
by žalobce studnu považoval za součást nebo příslušenství vodohospodářského
díla úpravny vody nebo samostatnou stavbu, nebyl by pozemek parc. č. 719/3
jako zastavěný oprávněným vydán. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a
navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněného
dovolacího důvodu, tj. nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že sporná
studna, resp. vrt na pozemku parc. č. 719/3 je součástí vodohospodářského díla,
sestávajícího z propojení vrtů, hydroforové stanice, vodovodního řadu v délce
1,5 km a vodovodní přípojky v délce 0,5 km, jehož vlastníkem je žalobce,
zatímco dovolatelé považují tuto studnu za příslušenství pozemku parc. č.
719/3, tedy za samostatnou věc, neboť příslušenstvím mohou být jen samostatné
věci.
Východiskem pro řešení problematiky součásti nebo příslušenství
nemovitostí je pojetí či vymezení pojmu stavba. Pojem stavba v občanskoprávní
oblasti je zapotřebí vykládat staticky, tedy jako jedinečný výsledek určité
stavební činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo
111/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/1998, uvedl, že „z hlediska
občanského práva je nutno stavbou rozumět výsledek stavební činnosti, tak jak
ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této
činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních
vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). O stavbu ve
smyslu občanskoprávním by nešlo tehdy, pokud by výsledkem stavební činnosti
nebyla věc ve smyslu právním, nýbrž tento výsledek by se stal součástí jiné
věci (pozemku, stavby) tak, že by k této věci podle její povahy náležel a
nemohl by být oddělen, aniž by se tím věc znehodnotila“. Musí tedy jít o
takovou stavbu, s níž by mohlo být samostatně nakládáno, aniž by muselo být
současně nakládáno s pozemkem, na něm je stavba umístěna. V oblasti
občanskoprávních vztahů proto nelze pojem stavby vykládat podle správních –
zpravidla stavebních – předpisů.
Odvolací soud při rozhodování vyšel chybně toliko z pojetí
veřejnoprávního. V tomto pojetí by i jiná vodní díla – rybník či meliorační
zařízení umístěná pod povrchem pozemku byla stavbou a tedy věcí, ale není tomu
tak. Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1999,
dovodil, že „jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze
oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník (tak, jak
je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, se
kterou by mohlo být samostatně – odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso
– nakládáno. Rybník v tomto pojetí tedy není samostatným objektem
občanskoprávních vztahů a nemůže tedy být stavbou ve smyslu občanského práva“.
Podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl.ÚS 16/93, publikovaného ve svazku 1.
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 25, meliorační zařízení,
umístěná pod povrchem pozemku, nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 ObčZ,
nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 ObčZ, poněvadž stavba není součásti
pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže
jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s
pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku.
Odvolací soud se v dané věci nezabýval ve světle uvedené judikatury
prvotním problémem, zda předmětná studna či vrt je stavbou čili věcí ve smyslu
občanskoprávním a zda tak může být předmětem občanskoprávních vztahů. Neřešil
tedy pro výsledek sporu podstatnou otázku, zda by s danou studnou či vrtem
mohlo být nakládáno, aniž by muselo být současně nakládáno s předmětným
pozemkem. Tak by tomu mohlo být, pokud by studna (vrt) nebyla součástí jiné
věci - vodohospodářského díla, ovšem pokud by ho bylo možno považovat za stavbu
ve smyslu občanskoprávním, nikoliv z hlediska stavebních předpisů či
vodohospodářských správních aktů. Mohlo by tomu být tak i v případě, že by
nebyla součástí pozemku, na němž (v němž) je umístěna.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc neposoudil po právní stránce
správně. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla odvolacímu soudu
vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu