22 Cdo 5515/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce města K. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) B.-S., s.
s r. o., zastoupenému advokátem, a 2) A. J., zastoupenému advokátem, o určení
výlučného vlastníka stavby, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 15 C 290/2006, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 29. srpna 2007, č. j. 12 Co 140/2007-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2007, č.
j. 12 Co 140/2007-129, a rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 30. ledna 2007, č. j. 15 C 290/2006-60, se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že se domáhá podle § 91a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)
určení, že je „výlučným vlastníkem stavby ve stadiu rozestavěnosti“ dále
specifikované. Je vlastníkem pozemku, na němž se rozestavěná stavba nachází,
nejde však o samostatnou věc, ale je součástí jeho pozemku. Přesto je jako
vlastník rozestavěné stavby na pozemku žalobce v katastru nemovitostí zapsán
žalovaný 2) a žalovaní vedou spor vlastnictví k této rozestavěné stavbě.
K žalobě se žalovaný 1) vyjádřil tak, že uzavřel se žalobcem nájemní smlouvu,
podle které je sám oprávněn po vyřešení otázky vlastnictví k rozestavěné stavbě
postavit na pozemku parc. č. 762/2 bytový dům. Má proto právní zájem na určení,
kdo je vlastníkem rozestavěné stavby.
Žalovaný 2) uvedl, že vlastnictví k rozestavěné stavbě, která není součástí
pozemku žalobce parc. č. 762/2, nabyl řádně kupní smlouvou.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 1.
2007, č. j. 15 C 290/2006-60, určil, že „výlučným vlastníkem stavby ve
stávajícím stadiu rozestavěnosti a označené ve stavebním povolení vydaném
Magistrátem města K. V. - Stavebním úřadem č. j.: SÚ/8707/03/Ha-330 ze dne 6.
května 2004 jako „V. A, Škroupova K. V., Škroupova“ nacházející se na pozemku
parcely č. 757/2 v katastrálním území K. V., obec a okres K. V., zapsané u
katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště K. V., je žalobce“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že u téhož soudu je pod sp. zn. 17 C 225/2005
vedeno řízení mezi žalobcem /v tomto dalším řízení žalovaným 1)/ a žalovaným /
v tomto dalším řízení žalovaným 2)/ „ve věci určení vlastnického práva k
rozestavěné budově na pozemku parc. č. 757/2 v k. ú. a obci K. V.“. V této věci
vedené pod sp. zn. 15 C 290/2006 jde o tzv. hlavní intervenci podle § 91a OSŘ,
který stanoví, že kdo si činí zcela nebo zčásti nárok na věc nebo právo, o
nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení
tohoto řízení, podat žalobu proti těmto účastníkům. Žalobce je vlastníkem
pozemku parc. č. 757/2, žaloba směřuje proti oběma účastníkům řízení vedeném
pod sp. zn. 17 C 225/2005 a žalobce „u obou popírá jejich nároky k rozestavěné
budově“ na tomto pozemku. „Stavba ve stadiu rozestavěnosti“, budovaná podle
stavebního povolení z 6. 5. 2004, je podle znaleckého posudku Ing. J. L.
stavbou bytového domu, u které nelze jednoznačně určit stavebnětechnické a
funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. Stavba tak neodpovídá podmínkám
pro rozestavěnou budovu, jak je vymezuje § 27 písmeno l) zákona č. 344/1992
Sb., katastrálního zákona (dále „katastrální zákon“), a nejde o věc ve smyslu
práva, kterou lze do katastru nemovitostí zapsat. Žalovanému 2) proto nelze
potvrdit vlastnické právo k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 757/2,
zapsané na LV č. 4487 podle kupní smlouvy, kterou uzavřel 13. 1. 2005 s
prodávajícím E. S. Ten byl původně zapsán v katastru nemovitostí na základě
čestného prohlášení o splnění podmínek podle § 27 písm. l) katastrálního
zákona. Soud prvního stupně uzavřel, že vlastníkem rozestavěné budovy je
žalobce jako vlastník pozemku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze
dne 29. srpna 2007, č. j. 12 Co 140/2007-129, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ s tím, že rozhodnutí je v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo
2534/2000 Nejvyšší soud vyložil, kdy dochází ke vzniku stavby jako věci ve
smyslu práva a odkdy se tak stavba stává předmětem občanskoprávních vztahů.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že rozestavěná stavba na pozemku žalobce
parc. č. 757/2 věcí ve smyslu práva není, že je součástí tohoto pozemku, přesto
však určily, že žalobce je vlastníkem této stavby. Rozsudek odvolacího soudu
je tak v rozporu s § 118 a § 119 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Odvolací
soud také nesprávně posuzoval jeho námitky vůči postupu soudu prvního stupně,
kterým mu byla odňata možnost před soudem jednat. Dovolatel tak nemohl
uplatnit své výhrady ke znaleckému posudku Ing. L. ani navrhovat další důkazy.
Soud prvního stupně totiž nařídil 22. 12. 2006 jednání na 30. 1. 2007, přičemž
zásilky s předvoláním byly vypraveny 27. 12. 2007. Dovolatel však byl
prokazatelně již od 28. 12. 2006 v M. a ze zahraničí se vrátil až 25. 1. 2007
- objektivně se tak nemohl o jednání nařízeném na 30. 1. 2007 dozvědět. Kromě
toho nepředpokládal, že znalec vyhotoví znalecký posudek, aniž provede za
přítomnosti účastníků ohledání na místě samém, tedy že není namístě očekávat
nařízení dalšího jednání ve věci. Žalovaný 2) navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjadřuje tak, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 OSŘ přípustné, případně důvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem
je správné a žalobci nebyla odňata možnost jednat před soudem. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu „potvrdil“.
Ze stejných důvodů žalovaný 1) navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále „OSŘ“), je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustné, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti prvnímu
rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 OSŘ, neboť otázka, zda lze určit vlastnické právo k
rozestavěné stavbě, která není věcí v právním smyslu, je v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu. Naproti tomu přípustnost dovolání nemůže být
založena pro vadu řízení, spočívající v odnětí možnosti účastníka jednat před
soudem, neboť jde o zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 OSŘ, kterou lze
uplatnit žalobou pro zmatečnost.
Otázkou, kdy se stavba spojená se zemí pevným základem jako nemovitá věc stává
předmětem občanskoprávního vztahu (§118 odst. 1 a § 119 odst. 2 ObčZ), se
soudní praxe opakovaně zabývala. Podle rozsudku Vrchního soudu z 31. 1. 1994,
sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněném v Právních rozhledech č. 4/1994, a rozsudku
Nejvyššího soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněného v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck,
pod C 1008, je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný
okamžik, v němž je stavba vybudována do takového stadia, od něhož počínaje
všechny další stavební práce směřují již jen k dokončení takto druhově i
individuelně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu,
kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží“. V rozsudku z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo
111/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/1998, Nejvyšší soud uvedl, že
„stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak
ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této
činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních
vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci)“. Komentář
Občanského zákoníku I, l. vydání, C. H. Beck 2008, na str. 593 k § 119 uvádí,
že „stavba jako výsledek stavební činnosti (zdůraznění statického prvku) musí
vykazovat charakter samostatné věci v právním smyslu (§ 118), která jako taková
může být předmětem vlastnických i smluvních občanskoprávních vztahů (např. může
být mj. předmětem zástavy). Nejde-li o stavbu jako samostatnou věc, a to bez
ohledu na stav správního řízení, nejde vůbec o věc v právním smyslu, takže
nemůže jít ani o předmět občanskoprávních vztahů“.
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že rozestavěná stavba na pozemku
žalobce parc. č. 757/2 je součástí pozemku žalobce, není věcí v právním smyslu
- nemovitou stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2
ObčZ. Přestože taková stavba nemůže být předmětem občanskoprávního vztahu, tedy
ani práva vlastnického, odvolací soud považoval za správné, že soud prvního
stupně určil, že žalobce je výlučným vlastníkem této stavby. Kromě této
nesprávné aplikace § 119 odst. 2 Občz došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci i
v důsledku vady řízení. Už soud prvního stupně přehlédl, že v žalobě je
obsažen logický a věcný rozpor mezi odůvodněním žaloby a jejím petitem: žalobce
totiž vylíčil rozhodující skutečnosti tak, že rozestavěná stavba na jeho
pozemku nesplňuje předpoklady vymezené § 27 písm. l) katastrálního zákona,
tj., že jde o součást jeho pozemku. Tomu by měl odpovídat petit, že je
vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku, nikoli však určení, že je
vlastníkem této stavby na pozemku. Jak již uvedeno, určení vlastnického práva
je možné jen u věci, která je (samostatnou) věcí ve smyslu práva, tedy již
stavbou spojenou se zemí pevným základem. Žaloba je tak nesprávným podáním ve
smyslu § 43 odst. 1 OSŘ a k odstranění této nesprávnosti měl soud prvního
stupně žalobce podle tohoto ustanovení také vyzvat. Pokud tak neučinil, šlo o
postup, který měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej
rozhodnutí uveřejněné pod č. 10 Bulletinu Vrchního soudu v Praze sešit
3/1994).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že platí důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu