22 Cdo 552/2019

22 Cdo 552/2019-353

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve věci žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Dejvicích, Pod Juliskou 1621/5, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalovaným: 1) M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, 2) A. V., narozené XY, bytem XY, 3) S. K., narozenému XY, bytem XY, 5) R. S., narozené XY, bytem XY, 6) T. K., narozenému XY, bytem XY, 7) P. K., narozené XY, bytem XY, 8) D. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, 9) J. D., narozenému XY, bytem XY a 11) E. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 199/2014, o dovolání žalované 11) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 16 Co 161/2016-273,

Záhlaví usnesení Nevyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 552/2019-338, se opravuje tak, že správné označení:

- bydliště žalovaného 6) zní „ve XY“;

- žalovaného 9) zní „J. D.“;

- bydliště žalované 11) zní „v XY“.

V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 552/2019-338, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v chybném uvedení bydliště žalovaného 6) – namísto „ve XY“ bylo nesprávně uvedeno „ve XY“ – a žalované 11) – namísto „v XY“ bylo chybně uvedeno „v Y“. Současně došlo k chybnému uvedení jména J. D., žalovaného 9), namísto správného „J. D.“. Dovolací soud proto podle § 164 a 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tuto zjevnou nesprávnost opravil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2020

Mgr. David Havlík předseda senátu

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval kolizí mezi vydržením ze strany státu a ze strany dovolatelky. Jelikož byly pozemky i po zestátnění pouze chybou státu nadále nesprávně vedeny jako vlastnictví jejích právních předchůdců a stávaly se předmětem dědictví, utvrzoval stát po celou dobu ji i její právní předchůdce v tom, že ke změně vlastnictví nikdy nedošlo, a že jsou i nadále jejich vlastníky, byť pouze knihovními. Zdůraznila, že její předchůdce K. V. se zestátněním nesouhlasil a že mu stát znemožnil pozemky užívat. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že z důvodu pochybení státu při zápisu pozemků do pozemkových knih bylo její rodině znemožněno žádat o zjednání nápravy cestou restitučních předpisů. Poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce okolností rozhodných pro dobrou víru vzhledem k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu a namítá, že putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o dědictví, jak je formulováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odkaz na judikaturu není důvodný, neboť na souzenou věc nedopadá. Omyl při přepisu pozemků z pozemkových knih do evidence nemovitostí vedené někdejší Geodezií n. p. nelze považovat za akt výkonu státní moci, který by zakládal nějaká relevantní práva. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalované 11) zamítnuto.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech (dále jen „zákon o vojenských újezdech“), mohla vláda z území dosavadních obcí, popřípadě jejich částí, pokud bylo takových území třeba pro úkoly obrany státu, zřizovat vojenské újezdy.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 až 3 zákona o vojenských újezdech dále platilo (v případě, že území obce nebylo zcela pojato do území vojenského újezdu), že dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě krajský národní výbor poté, když byly podrobně vytyčeny hranice újezdu, přecházely do oboru vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, náležející státu, čítajíc v to majetek, jehož stát nabyl konfiskací, znárodněním nebo podle předpisů o uspořádání soukromého vlastnictví k půdě. Stejným dnem se zestátňovaly pro obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, pokud náležely jiným osobám než státu. Uvedeným dnem taktéž zanikala všechna práva třetích osob k nemovitostem a vodám na území vojenského újezdu bez rozdílu, zda byla zapsána ve veřejných knihách či nikoliv.

Z uvedeného plyne, že k zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než státu docházelo v souvislosti se zřízením vojenského újezdu, a to dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě příslušný okresní či krajský národní výbor. To ostatně potvrdil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, nebo v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007. V případě Vojenského újezdu XY byl tímto dnem 15. 11. 1952.

Ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o vojenských újezdech pak platilo, že nemovitosti ležící na území újezdu nejsou předmětem zápisu ve veřejných knihách. Podle odst. 2 na návrh vojenské správy měl knihovní soud odepsat s odvoláním na tento zákon parcely (jejich části) ležící na území újezdu z dosavadní vložky bez závad a zapsat je do seznamu parcel a seznam odevzdat vojenské správě.

Právní oporou pro vojenské újezdy je v současné době zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, speciálně jeho část šestá (§ 30 až § 40), která vojenské újezdy definuje jako územní správní jednotky státu. Jednotlivé vojenské újezdy a jejich újezdní úřady jsou zřizovány nebo rušeny speciálním zákonem. Existující vojenské újezdy byly formálně zřízeny § 73 téhož zákona, č. 222/1999 Sb., avšak v návaznosti na dřívější existenci těchto vojenských prostorů. Platí přitom, že majetek na území újezdu (s výjimkou vneseného majetku) smí být jen ve vlastnictví státu.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že právní předchůdce žalované K. V. obdržel dne 11. 11. 1953 výměr o výši náhrady za zestátněné nemovitosti, i to, že byl dán příkaz k výplatě těchto náhrad. Pokud jde o knihovní pořádek, byl Lidový soud v Prostějově dne 30. 9. 1954 žádán knihovní žádostí újezdního úřadu Vojenského újezdu XY o odpis zestátněných pozemků k datu 15. 11. 1952. Po zestátnění tak měla být evidence pozemků ve vojenském újezdu XY vedena výlučně na Československý stát. To se však nestalo, neboť tehdejší pozemkový katastr, později evidence nemovitostí, ponechala sporný pozemek zapsaný i nadále na K. V. Až teprve v roce 2012 se účastníci dozvěděli o duplicitním zápisu vlastnictví. Bylo tedy postaveno najisto, že sporné pozemky byly při budování vojenského újezdu XY zestátněny podle zákona o vojenských újezdech, byly začleněny do tohoto újezdu a po celou dobu vždy sloužily a slouží potřebám obrany státu. Do 30. 6. 1989 byly ve faktickém užívání státu, od 1. 7. 1989 jsou v užívání žalobce, jemuž svědčí právo hospodaření s majetkem státu.

K námitkám dovolatelky ohledně otázky možného vydržení pozemků a dobré víry vzhledem k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu:

Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“ (k tomu srovnej rovněž: rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009, publikaci Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 734 – 735).

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).

V projednávané věci dospěl odvolací soud na základě hodnocení provedených důkazů k závěru, že dovolatelka, ani její právní předchůdci, sporné pozemky od doby, kdy došlo ke zřízení Vojenského újezdu XY (od 15. 11. 1952) vůbec nedrželi, neboť byly součástí tohoto vojenského újezdu a po celou dobu vždy sloužily potřebám obrany státu.

Jelikož žalovaná ani její právní předchůdci fakticky předmětné pozemky neovládali, nemohli ani vydržet vlastnické právo k nim, a to i přes skutečnost, že měli tzv. knihovní držbu (byli zapsáni jako vlastníci pozemků ve veřejných knihách), neboť tato držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu i s dovolatelkou zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, jenž rovněž vyslovuje požadavek „ujmutí se držby“, aby došlo k držbě oprávněné.

Pokud dovolatelka odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního i Nejvyššího soudu v otázce důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, pak i s těmito rozhodnutími je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jelikož tato rozhodnutí se zabývají možností akceptace rozhodnutí o dědictví jako putativního titulu. Oprávněná držba však ani v těchto případech nemůže být založena pouze na tomto putativním titulu, nýbrž i na faktickém ovládání věci.

K námitce dovolatelky, že bylo její rodině znemožněno žádat o zjednání nápravy cestou restitučních předpisů:

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).

Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).

Došlo-li v posuzované věci k vyvlastnění pozemků právního předchůdce žalované, ať již za podmínek odpovídajících restitučním zákonům nebo protiprávně, jednalo se o odnětí vlastnictví v rozhodném restitučním období 1948 – 1989. Bylo tedy na straně dovolatelky, aby uplatnila restituční nárok. Nestalo-li se tak, pak nemůže být dovolatelka úspěšná s určovací žalobou ve vztahu k vlastnictví pozemků. V tom je smysl citovaného judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.

Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 11) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 6. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu