22 Cdo 552/2019-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve věci žalobce
Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Dejvicích,
Pod Juliskou 1621/5, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem
v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalovaným: 1) M. K., narozené XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v
Prostějově, Aloise Krále 2640/10, 2) A. V., narozené XY, bytem XY, 3) S. K.,
narozenému XY, bytem XY, 5) R. S., narozené XY, bytem XY, 6) T. K., narozenému
XY, bytem XY, 7) P. K., narozené XY, bytem XY, 8) D. D., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově,
Aloise Krále 2640/10, 9) J. D., narozenému XY, bytem XY a 11) E. K., narozené
XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v
Prostějově, Šlikova 874/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 199/2014, o dovolání žalované 11) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 16 Co 161/2016-273,
Záhlaví usnesení Nevyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo 552/2019-338,
se opravuje tak, že správné označení:
- bydliště žalovaného 6) zní „ve XY“;
- žalovaného 9) zní „J. D.“;
- bydliště žalované 11) zní „v XY“.
V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, č. j. 22 Cdo
552/2019-338, došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v chybném uvedení
bydliště žalovaného 6) – namísto „ve XY“ bylo nesprávně uvedeno „ve XY“ – a
žalované 11) – namísto „v XY“ bylo chybně uvedeno „v Y“. Současně došlo k
chybnému uvedení jména J. D., žalovaného 9), namísto správného „J. D.“.
Dovolací soud proto podle § 164 a 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, tuto zjevnou nesprávnost opravil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se
vůbec nezabýval kolizí mezi vydržením ze strany státu a ze strany dovolatelky.
Jelikož byly pozemky i po zestátnění pouze chybou státu nadále nesprávně vedeny
jako vlastnictví jejích právních předchůdců a stávaly se předmětem dědictví,
utvrzoval stát po celou dobu ji i její právní předchůdce v tom, že ke změně
vlastnictví nikdy nedošlo, a že jsou i nadále jejich vlastníky, byť pouze
knihovními. Zdůraznila, že její předchůdce K. V. se zestátněním nesouhlasil a
že mu stát znemožnil pozemky užívat. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že z
důvodu pochybení státu při zápisu pozemků do pozemkových knih bylo její rodině
znemožněno žádat o zjednání nápravy cestou restitučních předpisů. Poukazuje na
rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce okolností
rozhodných pro dobrou víru vzhledem k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost
orgánů státu a namítá, že putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba,
může být i rozhodnutí o dědictví, jak je formulováno v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odkaz na judikaturu není důvodný,
neboť na souzenou věc nedopadá. Omyl při přepisu pozemků z pozemkových knih do
evidence nemovitostí vedené někdejší Geodezií n. p. nelze považovat za akt
výkonu státní moci, který by zakládal nějaká relevantní práva. Souhlasí se
závěrem odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalované 11) zamítnuto.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech
(dále jen „zákon o vojenských újezdech“), mohla vláda z území dosavadních obcí,
popřípadě jejich částí, pokud bylo takových území třeba pro úkoly obrany státu,
zřizovat vojenské újezdy.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 až 3 zákona o vojenských újezdech dále platilo (v
případě, že území obce nebylo zcela pojato do území vojenského újezdu), že
dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě krajský národní výbor poté, když
byly podrobně vytyčeny hranice újezdu, přecházely do oboru vojenské správy
nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, náležející státu, čítajíc v to
majetek, jehož stát nabyl konfiskací, znárodněním nebo podle předpisů o
uspořádání soukromého vlastnictví k půdě. Stejným dnem se zestátňovaly pro obor
vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, pokud náležely
jiným osobám než státu. Uvedeným dnem taktéž zanikala všechna práva třetích
osob k nemovitostem a vodám na území vojenského újezdu bez rozdílu, zda byla
zapsána ve veřejných knihách či nikoliv.
Z uvedeného plyne, že k zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než
státu docházelo v souvislosti se zřízením vojenského újezdu, a to dnem, který
stanovil vyhláškou v Úředním listě příslušný okresní či krajský národní výbor.
To ostatně potvrdil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn.
28 Cdo 3569/2006, nebo v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007.
V případě Vojenského újezdu XY byl tímto dnem 15. 11. 1952.
Ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o vojenských újezdech pak platilo, že nemovitosti
ležící na území újezdu nejsou předmětem zápisu ve veřejných knihách. Podle
odst. 2 na návrh vojenské správy měl knihovní soud odepsat s odvoláním na tento
zákon parcely (jejich části) ležící na území újezdu z dosavadní vložky bez
závad a zapsat je do seznamu parcel a seznam odevzdat vojenské správě.
Právní oporou pro vojenské újezdy je v současné době zákon č. 222/1999 Sb., o
zajišťování obrany České republiky, speciálně jeho část šestá (§ 30 až § 40),
která vojenské újezdy definuje jako územní správní jednotky státu. Jednotlivé
vojenské újezdy a jejich újezdní úřady jsou zřizovány nebo rušeny speciálním
zákonem. Existující vojenské újezdy byly formálně zřízeny § 73 téhož zákona, č.
222/1999 Sb., avšak v návaznosti na dřívější existenci těchto vojenských
prostorů. Platí přitom, že majetek na území újezdu (s výjimkou vneseného
majetku) smí být jen ve vlastnictví státu.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že právní předchůdce
žalované K. V. obdržel dne 11. 11. 1953 výměr o výši náhrady za zestátněné
nemovitosti, i to, že byl dán příkaz k výplatě těchto náhrad. Pokud jde o
knihovní pořádek, byl Lidový soud v Prostějově dne 30. 9. 1954 žádán knihovní
žádostí újezdního úřadu Vojenského újezdu XY o odpis zestátněných pozemků k
datu 15. 11. 1952. Po zestátnění tak měla být evidence pozemků ve vojenském
újezdu XY vedena výlučně na Československý stát. To se však nestalo, neboť
tehdejší pozemkový katastr, později evidence nemovitostí, ponechala sporný
pozemek zapsaný i nadále na K. V. Až teprve v roce 2012 se účastníci dozvěděli
o duplicitním zápisu vlastnictví. Bylo tedy postaveno najisto, že sporné
pozemky byly při budování vojenského újezdu XY zestátněny podle zákona o
vojenských újezdech, byly začleněny do tohoto újezdu a po celou dobu vždy
sloužily a slouží potřebám obrany státu. Do 30. 6. 1989 byly ve faktickém
užívání státu, od 1. 7. 1989 jsou v užívání žalobce, jemuž svědčí právo
hospodaření s majetkem státu.
K námitkám dovolatelky ohledně otázky možného vydržení pozemků a dobré víry
vzhledem k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu:
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus
possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro
jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil: „Pro vznik držby je
nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus
possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí
(corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen
fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i
ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo
jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv.
detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a
jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo,
leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho
detentorem.“ (k tomu srovnej rovněž: rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 4027/2009, publikaci Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha: C.
H. Beck, 2009, str. 734 – 735).
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.
knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31
(dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba
předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).
V projednávané věci dospěl odvolací soud na základě hodnocení provedených
důkazů k závěru, že dovolatelka, ani její právní předchůdci, sporné pozemky od
doby, kdy došlo ke zřízení Vojenského újezdu XY (od 15. 11. 1952) vůbec
nedrželi, neboť byly součástí tohoto vojenského újezdu a po celou dobu vždy
sloužily potřebám obrany státu.
Jelikož žalovaná ani její právní předchůdci fakticky předmětné pozemky
neovládali, nemohli ani vydržet vlastnické právo k nim, a to i přes
skutečnost, že měli tzv. knihovní držbu (byli zapsáni jako vlastníci pozemků ve
veřejných knihách), neboť tato držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu i s dovolatelkou zmiňovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, jenž
rovněž vyslovuje požadavek „ujmutí se držby“, aby došlo k držbě oprávněné.
Pokud dovolatelka odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního i
Nejvyššího soudu v otázce důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů
státu, pak i s těmito rozhodnutími je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu,
jelikož tato rozhodnutí se zabývají možností akceptace rozhodnutí o dědictví
jako putativního titulu. Oprávněná držba však ani v těchto případech nemůže být
založena pouze na tomto putativním titulu, nýbrž i na faktickém ovládání věci.
K námitce dovolatelky, že bylo její rodině znemožněno žádat o zjednání nápravy
cestou restitučních předpisů:
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle
něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4
odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí
podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany
vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to
ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě,
že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom
uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých
orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního
důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i
držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a
přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich
vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které
též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k
uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v
takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních
předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl
k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho
vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za
to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční
předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp.
zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29.
12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po
stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu
rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a
dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla
v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních
předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení
vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním
zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3361/2016).
Došlo-li v posuzované věci k vyvlastnění pozemků právního předchůdce
žalované, ať již za podmínek odpovídajících restitučním zákonům nebo
protiprávně, jednalo se o odnětí vlastnictví v rozhodném restitučním období
1948 – 1989. Bylo tedy na straně dovolatelky, aby uplatnila restituční nárok.
Nestalo-li se tak, pak nemůže být dovolatelka úspěšná s určovací žalobou ve
vztahu k vlastnictví pozemků. V tom je smysl citovaného judikátu velkého senátu
Nejvyššího soudu, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v
plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod
č. 477/2005 Sb.
Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 11) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu