22 Cdo 596/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Dr. B. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) B., spol. s
r. o., zastoupené advokátkou, 3) Z. K., a 4) A. K., 5) P. C., a 6) J. C., o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C
502/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
listopadu 2004, č. j. 20 Co 375/2004-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení
částku 2575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou v roce 1999 se žalobce domáhal určení, že jeho otci A. S. ke
dni smrti náležela ideální ½ dále specifikovaných nemovitostí (dva domy s
pozemky), kterou zdědil po svých rodičích, přičemž otec žalobce byl
pravděpodobně také dědicem druhé ideální ½ nemovitostí po svém bratrovi. I
když žalobce v roce 1991 navrhl, aby nemovitosti byly jako dědictví po otci
projednány, bylo dědické řízení zastaveno s odůvodněním, že nemovitosti byly
18. 10. 1991 prohlášeny za opuštěný majetek, neboť přešly na stát podle § 453
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Otec žalobce však byl v evidenci
nemovitostí zapsán jako spoluvlastník nemovitostí a nikdy neprojevil vůli
nemovitosti opustit. Stát, přestože vlastnictví platně nenabyl, prodal v roce
1993 jeden z domů s pozemky žalované 2) a druhý dům s pozemkem manželům K.,
kteří je převedli na žalované 3) - 6).
Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
listopadu 2003, č. j. 5 C 502/99-155, zamítl žalobu na určení, že „A. S. byl ke
dni úmrtí vlastníkem ideální poloviny parcely č. 4122, objektu bydlení s domem
č. p. 1971 a parcely č. 4123 zapsaných na LV č. pro k. ú. J. a dále parcely č.
4124 a objektu bydlení s domem č. p. 1972 zapsaných na LV č. pro k. ú. J. u
Katastrálního úřadu v J..“ Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných
nemovitostí byli E. a E. S., každý v rozsahu ideální ½. Děděním po otci E. S., který zemřel v roce 1935, a po matce E. S., zemřelé v roce 1943, nabyl A. S. (otec žalobce) po každém z nich spoluvlastnický podíl k nemovitostem v
rozsahu jedné ideální ¼, celkem k ideální ½. A. S. dále nabyl
děděním po bratrovi Ing. K. S., zemřelém v roce 1943, druhou ideální ½
nemovitostí, jak vyplývá z odevzdací listiny doručené 21. 5. 1959 jeho
tehdejšímu zástupci advokátovi. Prostřednictvím tohoto zástupce A. S., žijící v
E., jako dědic po E. S. a Ing. K. S. přihláškou ze 4. 10. 1950 přihlásil
nemovitosti do devizové evidence, vedené bývalou Správou pro věci majetkové a
devizové. Přípisem Městského bytového podniku v J. ze 7. 6. 1967, který
nemovitosti spravoval, byl A. S. vyrozuměn o stavu hospodaření a vyzván, aby se
do 60 dnů po obdržení dopisu vyjádřil, zda se hodlá podílet na jejich správě a
údržbě, jinak budou pokládány za věci opuštěné podle § 453 odst. 2 ObčZ. Dne
24. května 1983 sdělil OPBH v J. tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v J.,
že o předmětné nemovitosti neprojevují jejich vlastníci zájem, proto je lze
pokládat za opuštěné, a navrhl, aby z toho důvodu připadly do vlastnictví
státu. K návrhu žalobce bylo 19. 8. 1991 u bývalého Státního notářství v J. pod sp. zn. 2 D 925/91 zahájeno dědické řízení po A. S., který zemřel. Řízení
bylo zastaveno pro neexistenci majetku s odůvodněním, že předmětné nemovitosti
připadly jako opuštěné do vlastnictví státu na základě prohlášení Okresního
úřadu v J. - finančního referátu z 18. 10. 1991 podle § 453 odst. 2 ObčZ. Stát
převedl dům č. p. 1971 s pozemkem parc. č. 4122 a pozemek parc. č. 4123 na
žalovanou 2) kupní smlouvou z 29. 7. 1993 s účinky vkladu do katastru
nemovitostí k 2. 8. 1993. Dům č. p. 1972 s pozemkem parc. č. 4124 podle kupní
smlouvy ze 7. 7. 1993 prodal stát manželům J. a M. K., kteří je kupní smlouvou
25. 8. 1993 s účinky vkladu k 15. 9. 1993, převedli na žalované 3) - 6); podle
zápisu v katastru nemovitostí jednu ideální ½ těchto nemovitostí mají ve
společném jmění manželů žalovaní 3) a 4) a druhou ideální ½ žalovaní 5) a
6). Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce
má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) jen vůči žalovaným 2) - 6), kteří jsou
zapsáni v katastru nemovitosti jako vlastníci nemovitostí. Žalobu proti
žalovanému 1) tak zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dále se
ohledně žaloby směřující vůči žalovaným 2) - 6) zabýval otázkou, zda
vlastnické právo A. S. k nemovitostem zaniklo jejich opuštěním, a to v době od
21. 5. 1959, kdy se stal jejich výlučným vlastníkem, až do jeho smrti. Poukázal na to, že od roku 1951 docházelo opuštěním věci jejím vlastníkem ke
vzniku vlastnického práva státu přímo ze zákona, právní úprava nevyžadovala
vydání jakéhokoliv právního aktu, od něhož by se vlastnictví odvíjelo. Tak tomu
bylo nejprve podle § 119 odst. l písm. a) zákona č.
140/1950 Sb., občanský
zákoník, podle něhož věci, které neměly jen nepatrnou cenu a které nikomu
nepatřily, nabýval do vlastnictví stát. Podle § 453 odst. 2 ObčZ, platného od
1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník nebyl
znám, připadly do vlastnictví státu. Soud prvního stupně se přiklonil k
výkladu, že předpoklad neznámého vlastníka se vztahoval jen na věci skryté (jak
později výslovně uvedla novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1191 Sb.), a
dospěl k závěru, že pokud se A. S. o nemovitosti bezmála 30 let nezajímal, je
to dostatečný důvod pro přechod vlastnictví na stát. Prohlášení o opuštění věci
vlastníkem a přechodu vlastnického práva na stát, vydané v roce 1991 Okresním
národním výborem v J., hodnotil jako deklaraci již dříve vzniklého práva státu. Podle názoru soudu prvního stupně ve prospěch otce žalobce nelze zohlednit ani
skutečnost, že ve zmíněném období panoval v ČSSR totalitní režim, protože tyto
okolnosti by byly významné pouze v případě, kdyby stát zasáhl do práv vlastníka
v rozporu s jeho vůlí. Pokud projevil o sporné nemovitosti zájem žalobce v roce
1991, stalo se tak v době, kdy již byly opuštěnými věcmi ve smyslu § 453 odst. 2 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2.
listopadu 2004, č. j. 20 Co 375/2004-185, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že jednostranný právní úkon opuštění
věci podle § 453 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/15991 Sb. mohl být učiněn v jakékoliv formě, tedy i konkludentně.
Zdůraznil, že A. S. ke svému majetku nevykonával žádná práva ani povinnosti,
přičemž jejich realizaci nemohlo bránit ani tehdejší společenské zřízení,
poněvadž i občan žijící v cizině, měl v této souvislosti možnost obrátit se na
svého zmocněnce či příslušné orgány. Otec žalobce sice v roce 1950 u Správy pro
věci majetkové a devizové nemovitosti přihlásil do evidence tohoto orgánu
prostřednictvím advokáta, ale ten, ačkoliv ho zastupoval až do roku 1966, jak
vyplývá z dopisu OPBH v J. z 20. 5. 1983, neučinil ohledně nemovitostí žádný
krok, kterým by dal najevo vlastnické právo k nemovitostem, a ani otec žalobce
sám neprojevil o nemovitosti žádný zájem. To mohl učinit alespoň
prostřednictvím Správy pro věci majetkové a devizové nebo jiného advokáta.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle žalobce jde o
rozhodnutí zásadního významu, neboť otázka naplnění předpokladů pro přechod
vlastnictví na stát podle § 453 odst. 2 ObčZ „v kontextu s určením vlastnictví
k této věci z titulu odnětí věci bez právního důvodu či vyvlastnění bez
náhrady, může být v rozhodovací praxi vykládána rozdílně.“ Dovolání odůvodňuje
nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, že v rozhodném období
došlo ke splnění podmínek nezbytných pro přechod nemovitostí na stát podle §
453 odst. 2 ObčZ. Vlastník nemovitostí byl po celou dobu znám a nikdy je
fakticky neopustil. Neučinil žádný právní úkon k tomu směřující, a to ani
konkludentně. K vydání „prohlášení o opuštění majetku“ Okresním úřadem v J.
došlo až v roce 1991 po smrti otce žalobce, navíc v době, kdy již probíhalo
dědické řízení. Prohlášení mělo být otci za jeho života doručeno, aby měl
možnost proti němu podat opravný prostředek. Pravděpodobně tak nenabylo právní
moci a nebylo ani vydáno v souladu se zákonem. Navíc je z něj nesprávně
dovozováno, že se vlastník o majetek nestaral. Obsahově představuje vyvlastnění
bez náhrady a je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Stát, který
předmětné prohlášení vydal, pak nemovitosti výhodně prodal; jde tak o účelové
rozhodnutí finančního referátu Okresního úřadu v J. učiněné poté, co se žalobce
jako dědic o majetek přihlásil, se záměrem způsobit další majetkovou křivdu.
Předmětné prohlášení je proto pro rozpor se zákonem neplatné. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry soudů obou
stupňů a navrhují, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Žalovaná 2) zdůrazňuje, že dům nabyla od státu v dobré víře a že pro velmi
špatný technický stav musela dům celý rekonstruovat.
Žalovaní 3) - 6) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo včas podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení,
zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože
předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v
úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž
byla žaloba vůči žalovanému 1) zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) OSŘ. V dovolání žalobce zpochybnil
pouze nesprávnost závěru odvolacího soudu, týkající se aktivní věcné
legitimace, tj. otázky, zda otec žalobce pozbyl vlastnictví k nemovitostem
jejich opuštěním podle § 453 odst. 2 ObčZ. Protože se ve vztahu k žalovanému 1)
rozsudek odvolacího soudu o její posouzení neopírá, nemůže její posouzení ve
vztahu k němu činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu
(přezkum předestřené otázky by nemohl na správnosti závěru odvolacího soudu nic
změnit). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
zamítavý rozsudku soudu prvního stupně vůči žalovanému 1), tak není podle §
237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto odmítnuto [§ 243b odst. 5 a §
218 písm. c) OSŘ].
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního významu ani ve výroku,
jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči žalovaným 3) –
6).
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/1979 (na str. 13) k §
453 odst. 2 ObčZ ve znění platném k 31. 12. 1991 vyloženo: „Zákonný požadavek,
aby vlastník věci nebyl znám, se vztahuje jen na věci skryté a nikoli věci
opuštěné. K opuštění (derelikci) věci může dojíti u vlastníka, který je znám a
který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštění věci, jako
každý právní úkon, musí nést všechny náležitosti předepsané zákonem pro
platnost právního úkonu. V občanském soudním řízení nebylo možné navrhovat, aby
soud rozsudkem vyslovil, že věc má připadnout státu; za předpokladu, že šlo o
věc opuštěnou, bylo třeba žalovat o vydání věci státu.“
Rozsudek odvolacího soudu se od uvedeného rozhodnutí, které dovolací soud
akceptuje, neodchyluje. Vychází z toho, že opuštění věci podle § 453 odst. 2
ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1191 Sb., nebylo vázáno
na neznámého vlastníka a že A. S. konkludentním projevem vůle nemovitosti
opustil. Ačkoliv žil trvale v cizině, od roku 1966 nezmocnil již žádného
zástupce k tomu, aby ho v ČSR zastupoval, a nereagoval ani na výzvu Městského
bytového podniku v J. z roku 1967, kterou byl upozorněn na povinnosti vlastníka
nemovitostí a jejich opuštění. Námitky žalobce ohledně platnosti prohlášení
Okresního úřadu v J. z 18. 10. 1991 jsou bezpředmětné, neboť soudy obou stupňů
vycházely z toho, že nemělo žádný konstitutivní význam. Dovolací soud také
poznamenává že žalobce zpochybnil přechod vlastnictví na stát až žalobou
podanou v roce 1999.
Protože dovolání žalobce není přípustné ani proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 3) - 6), bylo dovolání žalobce i proti
tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218
písm. c) OSŘ].
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobce povinen
nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti
se zastoupením advokátkou. Náklady jsou dány odměnou advokátky podle § 5
písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. l, § 15, § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.
a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2.500,- Kč a paušální náhradou hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č.
276/2006 Sb. a činí celkem 2.575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Žalovaným 1), 3), 4), 5) a 6)
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalovaná 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu