22 Cdo 596/2019-993
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Z. J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou
Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovaným 1) Z.
T., narozené XY, bytem v XY, 2) M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr.
Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C
856/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.
července 2018, č. j. 14 Co 298/2017-910, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2018, č. j. 14 Co
298/2017-910, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. října 2017, č.
j. 6 C 856/2002-885, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25.
10. 2017, č. j. 6 C 856/2002-885, toto řízení do pravomocného skončení
pozůstalostního řízení po R. J., zemřelém 16. 8. 2016, vedeného Okresním soudem
Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1456/2016, přerušil podle § 107 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Soud prvního stupně konstatoval, že pro vydání meritorního rozhodnutí v tomto
řízení je znalost přesné delimitace práv a povinností mezi právními nástupci
původního žalovaného nezbytná, neboť bez znalosti toho, kdo a o jaké velikosti
podílu převezme práva a povinnosti zůstavitele, soud nemůže o věci rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že v pozůstalostním řízení bude teprve rozhodnuto, která z
dědiček a o jaké velikosti podílu převezme práva a povinnosti zůstavitele
(žalovaného) z dosud neskončeného řízení o vypořádání společného jmění manželů
(dále také „SJM“) a vyřešení této otázky je pro rozhodnutí v této věci
stěžejní, neshledal soud prvního stupně podmínky pro pokračování v řízení;
proto řízení přerušil do právní moci rozhodnutí o dědictví v pozůstalostním
řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením
ze dne 3. 7. 2018, č. j. 14 Co 298/2017-910, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že není zřejmé,
která z dvou dědiček a v jakém rozsahu převezme nárok, o který v daném soudním
řízení jde, a proto je třeba toto řízení přerušit až do pravomocného skončení
řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném. V řízení o vypořádání SJM nelze
výrok o přikázání jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví bývalých manželů
nahradit určujícím výrokem soudu, že do dědictví po zemřelém spoluvlastníkovi
náleží aktiva nebo pasiva SJM, popřípadě pohledávka či dluh z titulu
vypořádacího podílu. Posuzování takových skutečností přísluší soudu
rozhodujícímu ve zvláštním řízení o dědictví. Povaha věci přitom neumožňuje
pokračovat v řízení proti soudem jmenovanému správci pozůstalosti, neboť
účastenství v tomto řízení by přesahovalo výkon běžné správy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Pokládá otázku, zda v
situaci, zemře-li po zahájení řízení o vypořádání SJM jeden z manželů, má být
nejprve rozhodnuto v pozůstalostním řízení, či v řízení o vypořádání SJM. V
dané věci podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro přerušení řízení
podle § 107 odst. 1 o. s. ř. A dále, ve kterém řízení má být v případě úmrtí
jednoho z účastníků řízení po zahájení řízení o vypořádání zaniklého SJM
rozhodnuto o otázce, které věci, dluhy či pohledávky či jiné majetkové hodnoty
patří do SJM. Namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2884/99
aplikované na věc odvolacím soudem není přiléhavé; na věc naopak dopadají
rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 12/76 a 22 Cdo 940/2011. Vytýká zásah do svých ústavně
zaručených práv a vady řízení (nevypořádání se s tvrzeními žalobkyně a průtahy
řízení). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se
řízení nepřerušuje, případně aby rozhodnutí nižších soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalované se k dovolání nevyjádřily. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně pokládá otázku, zda v situaci, zemře-li po zahájení řízení o
vypořádání SJM jeden z manželů, má být nejprve rozhodnuto v pozůstalostním
řízení, či v řízení o vypořádání SJM.
Dovolání je pro řešení této otázky přípustné a zároveň i důvodné, neboť
napadené usnesení je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
založeno na nesprávném právním závěru, že nelze jednat s dědičkami a že je
nutné řízení přerušit až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po
zemřelém žalovaném. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle odst. 2 ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do
práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Protože je dovolání přípustné (jak bude blíže rozvedeno dále), musel dovolací
soud z úřední povinnosti přihlédnout i k vadě řízení, kterou je řízení před
oběma soudy zatíženo. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud svým usnesením ze dne 19. 12. 2016,
č. j. 14 Co 177/2016-844, které nabylo právní moci dne 13. 1. 2017, rozhodl, že
v řízení bude na místě žalovaného pokračováno se Z. T. a M. V. Tímto
rozhodnutím rozhodoval odvolací soud o nařízení předběžného opatření v průběhu
řízení o vypořádání SJM. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné
uvedl, že právními nástupci zemřelého žalobce (správně žalovaného) jsou jeho
dvě dcery – Z. T. a M. V., které dědictví neodmítly a prohlásily, že jsou
způsobilé dědit. Současně odvolací soud výslovně uvedl, že vyšel ze sdělení
notářky jako soudní komisařky, že pozůstalostní řízení po zemřelém žalobci
(správně žalovaném) bylo přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o vypořádání
společného jmění manželů. Odvolací soud pak uzavřel, že do doby skončení
pozůstalostního řízení sice není zřejmé, která z dědiček a v jakém rozsahu
převezme práva a povinnosti, které jsou předmětem řízení o vypořádání
společného jmění manželů (a též předmětem nařízeného předběžného opatření),
nicméně za situace, kdy pozůstalostní řízení bude probíhat až po skončení
„zdejšího řízení“, je třeba v řízení pokračovat s oběma v úvahu přicházejícími
dědičkami. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 107 o. s. ř. Pro dovolací přezkum v této věci je především podstatný závěr, že z uvedeného
rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, že by snad mělo být rozhodnuto o
procesním nástupnictví po zemřelém žalovaném jenom pro účely odvolacího řízení
o nařízení předběžného opatření; naopak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu se jasně podává, že jde o rozhodnutí o procesním nástupnictví pro celé
další řízení o vypořádání SJM. Jestliže pak toto rozhodnutí odvolacího soudu
nebylo žádným způsobem odklizeno, je z něho potřeba vycházet. To se promítá do
poměrů souzené věci potud, že o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. po
zemřelém R. J. bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2016.
Za této situace pak je pojmově vyloučeno, aby v další fázi řízení rozhodoval
soud prvního stupně podle § 107 o. s. ř. opětovně v režimu uvedeného ustanovení
s – opačným – závěrem, že nelze o procesním nástupnictví po zemřelém R. J. dosud rozhodnout (z důvodů uvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního
stupně) a z tohoto důvodu je potřeba přerušit řízení do skončení dědického
řízení. V této souvislosti dovolací soud neposuzuje, zda je dědické řízení
skutečně přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak uzavřel ve svém
rozhodnutí z 19. 12. 2016, odvolací soud, nebo zda bude přerušeno podle
uvedeného ustanovení, jak uvedla notářka JUDr. Klára Hejtmánková ve zprávě ze
dne 8. 12. 2016. Pokud by však přerušeno bylo, tím spíše by nemohl dospět (jak
bude uvedeno dále) odvolací soud k závěru, že je namístě nyní přerušit řízení o
vypořádání společného jmění do skončení dědického řízení. Jestliže pak soud
prvního stupně usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 C 856/2002-885, řízení
přerušil podle § 107 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení soudu
prvního stupně nenapravil, ale rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně
správné potvrdil, zatížil řízení vadou, ke které musel dovolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti, neboť v dané věci je již rozhodnuto o tom, s
kým bude v řízení po zemřelém žalovaném dále jednáno. Závěr odvolacího soudu,
že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat proti soudem jmenovanému správci
pozůstalosti, neboť jeho účastenství v řízení by přesahovalo výkon prosté
správy, je za této situace bezpředmětný již proto, že účastníky řízení po
zemřelém žalovaném jsou jeho dvě dcery (dědičky), a se závěrem o nemožnosti
pokračování v řízení se správcem pozůstalosti ostatně dovolání ani žádným
způsobem nepolemizuje. Již z tohoto důvodu by bylo nutné napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a
věc vrátit k dalšímu řízení. Protože však odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí vyjádřil právní názor i z hlediska dalších procesních souvislostí
týkajících se řízení o vypořádání SJM v konkurenci s probíhajícím dědickým
řízením, považuje dovolací soud za nutné se vyjádřit i k těmto závěrům
odvolacího soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát ani v rovině
jeho další argumentace. V této souvislosti pak dovolací především zdůrazňuje, že ani rozhodnutí soudu
prvního stupně, ani rozhodnutí odvolacího soudu nejsou rozhodnutími, která by
přerušení řízení opřela o ustanovení § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale
výhradně o § 107 o. s. ř. Proto dovolací soud své další formulované závěry
uvádí pro doplnění a úplnost ve vztahu k argumentaci soudů obou stupňů
především proto, že by nebyly dány důvody pro přerušení řízení ani podle § 109
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z hlediska účastenství v řízeních o vypořádání společného jmění manželů vychází
dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury potud, že „v řízení o dědictví
předchází vlastnímu projednání dědictví vypořádání BSM (nyní SJM) rozhodnutím
soudu. Teprve na základě tohoto vypořádání lze provést soupis aktiv a pasiv
dědictví.
Bylo-li ještě za života bezpodílových spoluvlastníků zahájeno
občanské soudní řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, soud (dříve státní notářství) dokončí řízení (§ 107 odst. 3 o. s. ř.)
s dědici zemřelého bezpodílového spoluvlastníka. V řízení o dědictví je pak
soud projednávající dědictví vázán rozhodnutím soudu rozhodujícího o vypořádání
BSM ve sporném řízení o tom, co připadá z vypořádaného bezpodílového
spoluvlastnictví do dědictví po zemřelém bezpodílovém spoluvlastníku, a tento
majetek (dluhy) zařadí do soupisu aktiv a pasiv dědictví“ [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 24/77 (publikovaný pod č. 4/1980 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Shodný závěr pak vyjádřilo
např. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 Co 1017/78,
uveřejněné v databázi Lex Data, podle kterého jestliže zemřel jeden z účastníků
občanského soudního řízení, soud může zpravidla, i když řízení o dědictví není
dosud pravomocně skončeno, pokračovat v řízení, jsou-li z řízení o dědictví
známi dědicové zemřelého. To musí učinit např. v případě, že jde o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo rozvodem manželství, a
jeden z rozvedených manželů zemřel během občanského soudního řízení o toto
vypořádání. Shodný procesní přístup zastávala i odborná literatura jak ve
vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví, tak i společnému jmění manželů s tím,
že pokud zemře bývalý manžel po zániku společného jmění dědicové zemřelého
rozvedeného manžela, jsou oprávněni uzavřít dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) s rozvedenou manželkou v
době před projednáním dědictví po zemřelém rozvedeném manželu soudem. Nedojde-li pak k dohodě, musí rozhodnout o vypořádání na návrh soud ve sporném
řízení s tím, že bylo-li řízení před soudem zahájeno ještě za života zemřelého
účastníka, účastníky řízení se stávají jeho dědicové (k tomu srovnej Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. Vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 247). Pokud jde o způsob vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem
manželství po úmrtí některého z bývalých manželů, respektuje dovolací soud
ustálenou rozhodovací praxi potud, že jestliže v průběhu občanského soudního
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jeden z
bezpodílových spoluvlastníků zemře a účastníky řízení jsou potom jeho dědici,
nemůže soud rozhodovat o tom, zda jednotlivým dědicům z více dědiců zemřelého
bezpodílového spoluvlastníka připadnou některé věci z vypořádávaného
bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž rozhodne, že připadají do dědictví po
bezpodílovém spoluvlastníku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 4. 1976, sp. zn. 3 Cz 12/76 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1977 – R 44/1977)]. Tyto závěry sdílela i odborná literatura
(k tomu srovnej Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 247).
Právě
s odkazem na uvedené rozhodnutí formuloval shodný závěr aplikovatelný výslovně
do poměrů společného jmění manželů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 940/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 20,
str. 752 a násl.) s tím, že pokud v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů jeden z účastníků zemře, soud
nerozhoduje o tom, jaké věci, resp. práva a povinnosti, každému z jeho dědiců
připadnou; o tom bude rozhodnuto až v dědickém řízení. Dovolací soud dále
doplnil, že obdobně to platí také pro rozhodnutí o peněžních částkách, které je
třeba zaplatit na vyrovnání podílů. Tyto závěry se uplatní i za účinnosti zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních. I zde se shoduje dovolací soud se závěry formulovanými v
odborné literatuře o použitelnosti dosavadních přístupů potud, že pokud v
průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů jeden z účastníků zemře,
soud řízení dokončí s jeho dědici. V rozsudku však nemůže určit, zda
jednotlivým dědicům z více dědiců zemřelého bezpodílového spoluvlastníka
připadnou některé věci z vypořádávaného společného jmění manželů, nýbrž
rozhodne, že připadají do dědictví po zemřelém manželovi; v pozůstalostním
řízení je pak soud uvedeným rozhodnutím vázán (k tomu srovnej Lavický, P. a
kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l); Zákon o rozhodování některých
kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 457
a násl.). Pokud tedy v průběhu řízení o vypořádání SJM jeden z účastníků zemře, nic
nebrání tomu, aby soud dále pokračoval s těmi, kteří vstoupili do práv nebo
povinností zemřelého účastníka (srovnej § 107 odst. 2 o. s. ř.). Opačný závěr
by mohl vést k celkové nemožnosti vypořádávání společného majetku zemřelého
účastníka, neboť v těchto případech dědický soud vypořádání SJM neprovádí
(srovnej a contrario § 162 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, vztahující se pouze na případy zániku SJM smrtí manžela) a tyto
závěry nejsou dotčeny ani existencí § 163 uvedeného zákona. Podle ustanovení § 163 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
sice platí, že bylo-li zrušeno, zaniklo-li nebo bylo-li zúženo společné jmění
zůstavitele a jeho manžela ještě za života zůstavitele a nebylo-li dosud
vypořádáno, patří do pozůstalostního jmění právo na jeho vypořádání. Postup podle § 162 (vypořádání společného jmění v řízení o pozůstalosti) se
nepoužije (a je nahrazen aplikací § 163) v případě, že společné jmění manželů
bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo za života manželů a současně dosud
nedošlo k vypořádání mezi manžely. Za této situace nedochází k vypořádání
společného jmění manželů v rámci pozůstalostního řízení – do pozůstalostního
jmění namísto toho připadne právo na vypořádání společného jmění. Do
pozůstalostního jmění tak nepřipadají konkrétní dílčí práva k jednotlivým
věcem, ale abstraktní právo na vypořádání (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Zákon o veřejných rejstřících. Praktický
komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 346).
Jestliže odvolací soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2016 výslovně uvedl, že
dědické řízení je přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak – v
případě, že by tomu tak skutečně bylo – následné přerušení řízení o vypořádání
SJM do skončení pozůstalostního řízení by vytvořilo zjevně nežádoucí stav dvou
přerušených řízení právě do skončení řízení druhého. Tím by ovšem pro účastníky
řízení nastala fakticky neřešitelná situace neumožňující pokračovat ani v
řízení o vypořádání SJM ani v řízení pozůstalostním. Pokud odvolací soud svůj závěr směřující k nutnosti přerušení řízení do
skončení pozůstalostního řízení opřel o obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2884/99, pak dovolací soud odkaz na toto rozhodnutí nepovažuje za
přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud uvedl, že „v řízení o vypořádání
podílového spoluvlastnictví nelze výrok o přikázání společné věci za náhradu
podle § 142 odst. 1 obč. zák. nahradit určujícím výrokem soudu, že do dědictví
po zemřelém podílovém spoluvlastníku náleží spoluvlastnický podíl, popř. pohledávka či dluh z uvedené náhrady. Posuzování takových záležitostí či otázek
přísluší soudu rozhodujícímu v nesporném řízení o dědictví podle § 175a a
následujících o. s. ř., nikoliv soudu rozhodujícímu o nárocích podle § 142 obč. zák. Není-li již pravomocným rozhodnutí jiného soudu učiněného v řízení o
dědictví podle § 175q o. s. ř. určeno, kdo je dědicem sporných
spoluvlastnických podílů, je namístě řízení o vypořádání podílového
spoluvlastnictví ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř. přerušit“. Odvolací soud při odkazu na toto rozhodnutí nedocenil, že závěry v něm
formulované nemíří na typické případy, kdy v průběhu řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví zemřel některý z účastníků, ale na zcela
výjimečnou a specifickou situaci, kdy soudy nesprávně, ale pravomocně rozhodly
v 80. letech 20. století pouze o zrušení spoluvlastnictví, ale nerozhodly o
žádné formě vypořádání spoluvlastnictví. V navazujícím dalším řízení pak bylo
předmětem další žaloby pouze přikázání pozemků některému ze spoluvlastníků a
stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vyloučeným spoluvlastníkům
řízení. Proto dovolací soud vyslovil, že výrok, jímž má být uveden způsob
vypořádání (přikázání věci za náhradu) nemůže být nahrazen pouhým výrokem, že
do dědictví náleží spoluvlastnický podíl, popř. pohledávka či dluh z titulu
uvedené náhrady. Je tomu tak proto, že pak by vůbec nebylo rozhodnuto o způsobu
vypořádání spoluvlastnictví. Nadto v daném rozhodnutí dovolací soud výslovně
poukázal na spornost toho, kdo měl být dědicem sporných spoluvlastnických
podílů jakožto důvod pro přerušení řízení podle § 107 odst. 3 o. s. ř. Od tohoto případu se pak judikatura vztahující se k případům úmrtní účastníka
řízení v průběhu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či
společného jmění manželů, tak jak ji dovolací soud uvedl výše, odlišuje
především v tom, že ve výroku těchto rozhodnutí neschází způsob vypořádání
společného jmění.
Ten je vyjádřen právě tím, že část věcí je zpravidla
přikázána žijícímu manželovi a část věcí, která by jinak byla přikázána druhému
manželovi, který zemřel, již mu být přikázána nemůže, ale je rozhodnuto, že
patří do dědictví po zemřelém. Tím je vypořádání SJM mezi manžely, resp. mezi
žijícím manželem a dědici po zemřelém druhém manželovi vypořádáno. Nadto v
souzené věci není ani žádná spornost vlastnických poměrů, kterou jako důvod pro
přerušení řízení zdůraznil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 2884/99. Je-li znám okruh dědiček v dané věci, které dědictví neodmítly a které jsou
ostatně již účastnicemi řízení na základě rozhodnutí podle § 107 odst. 1 o. s. ř., pak výše prezentovaná judikatura ke společnému jmění manželů právě pro tyto
případy připouští, aby bylo s dědici jednáno ještě před skončením dědického
řízení. Tím je umožněno, aby věci, které by jinak byly přikázány zemřelému
manželovi do jeho výlučného vlastnictví, byly přikázány do dědictví po něm a
ohledně nich pak proběhne pozůstalostní řízení, v němž budou vyřešeny
vlastnické poměry dědiců k těmto věcem. Jelikož usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
podle § 243e odst. 2 o. s. ř. k dalšímu řízení. Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1
věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu