22 Cdo 604/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. s. d. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. L., 2)
J. L., a 3) M. E., všem zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví a
neplatnost právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C
361/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
května 1999, čj. 28 Co 211/99-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na
nákladech dovolacího řízení částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce JUDr. L. F.
Okresní soud v Nymburce (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne
5. října 1998, čj. 7 C 361/94-93, pod bodem I. výroku určil, že žalobce J. s.
d. N. je vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 62 a zastavěné stavební plochy
parc. č. 90/2, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 360 pro kat. úz.
J. Pod bodem II. výroku návrh žalobce, aby bylo určeno, že dohoda o vydání věci
ze dne 23. května 1991, registrovaná Státním notářstvím v Nymburce dne 28.
června 1991 pod RE 268/91, kterou byly vydány shora uvedené nemovitosti
žalobcem žalovaným, je od počátku neplatná, zamítl. Dále pod body III. a IV.
výroku zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby bylo určeno, že vlastnické právo k
domu čp. 62 se stavební plochou parc. č. 90/2 v kat. úz. J. svědčí ve prospěch
J. L. a že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku ze dne
28. prosince 1976, uzavřená mezi JZD P. a J. l. s. d. N., je neplatná. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že Č. a J. L. (rodičům žalovaných) byly pod číslem 13 přiděleny podle dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb. nemovitosti v kat. úz. H. Dekret byl přídělcům vydán
dne 1. března 1946 s tím, že přídělci Č. a J. L. mají odevzdat N. p. f. podle §
2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nemovitosti v
kat. úz. J., a to dům čp. 62 a další půdu o výměře 2,71 ha. Následně byla jedna
polovina přidělených nemovitostí připadající Č. L. zkonfiskována. Na základě
přídělové listiny ze dne 12. října 1966 bylo k této zkonfiskované polovině
nemovitostí vloženo vlastnické právo J. L., která se tak stala jedinou
vlastnicí přidělených nemovitostí v H. Dne 11. srpna 1947 uzavřela J. L. trhovou smlouvu, kterou jako vlastnice domovního a hospodářského stavení čp. 62
se stavební parc. č. 90, zahrady č. katastru 29 a role č. katastru 28,
zapsaných ve vložce č. 62 pozemkové knihy pro kat. úz. J., převedla nemovitosti
v J. s poukazem na přídělovou listinu ze dne 1. března 1946 za ujednanou
trhovou cenu ve výši 152.219,- Kč H. d. s. a v. v N. Tato smlouva byla
schválena pobočkou N. p. f. při Ministerstvu zemědělství v Praze dne 15. května
1948. Kupní cena byla poukázána na úhradu přídělu nemovitostí manželům L. v H. Rozhodnutím finančního odboru ONV v N. ze dne 30. prosince 1960, čj. 3686/59,
vydaným podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959
Sb., byl majetek J. L. v kat. úz. J. převeden do vlastnictví J., lidového
spotřebního družstva v N. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím finanční komise ONV
v N. ze dne 10. května 1965 zrušeno z důvodu, že již dříve byly nemovitosti
převedeny do socialistického vlastnictví, a to do vlastnictví JZD v J. Dalšími
převody označených nemovitostí v J. se vlastníkem těchto nemovitostí stalo JZD
P. L., které hospodářskou smlouvou ze dne 28. prosince 1976 převedlo tyto
nemovitosti Jednotě lidovému spotřebnímu družstvu v N. Žalobce jako právní
nástupce Jednoty lidového spotřebního družstva v N. uzavřel s žalovanými dne
23. května 1991 podle zákona č. 403/1990 Sb. dohodu o vydání věci - domu čp. 62
se stavební parc. č. 90/2 v J., neboť se na základě potvrzení ONV v N. domníval, že žalovaní jsou oprávněnými osobami. Tato dohoda byla registrována
Státním notářstvím v Nymburce pod sp. zn. RE 268/91. Na základě této dohody
došlo k zápisu žalovaných do katastru nemovitostí jako podílových
spoluvlastníků označených nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce má s ohledem na současné zápisy v katastru nemovitostí naléhavý právní
zájem na určení jeho vlastnického práva k domu čp. 62 se stavební parc. č. 90/2
v kat. úz. J. Naléhavý právní zájem však neshledal, pokud se žalobce dále
domáhal určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 23. května 1991 a
žalovaní vzájemným návrhem určení neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976 a že předmětné nemovitosti jsou, resp. byly ke dni úmrtí ve
vlastnictví J. L. a náleží tak do dědictví po J. L. Dále dovodil, že J. L. pozbyla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem trhovou smlouvou ze dne
11.
srpna 1947 a že dohoda o vydání věci ze dne 23. května 1991 je podle § 39
obč. zák. neplatná, neboť nebylo zjištěno, že by J. L. byl odňat majetek podle
vládního nařízení č. 15/1959 Sb., takže dohoda o vydání věci byla uzavřena v
rozporu se zákonem. Vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem vyplývá z
platné hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných shora
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích I., III., IV. a V. Návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího
soudu k uzavření trhové smlouvy došlo v souvislosti s přídělem nemovitostí
manželům L. v kat. úz. H. a v souladu s § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb. Soud prvního stupně se rovněž adekvátním způsobem
vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou s otázkou účinnosti předmětné
trhové smlouvy, která nikdy nebyla zaknihována. K nabytí vlastnictví
Hospodářského družstva skladištního a výrobního k předmětným nemovitostem došlo
i bez zápisu do pozemkové knihy dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950
Sb. Dohoda o vydání věci ze dne 23. května 1991, uzavřená mezi účastníky tohoto
řízení, byla uzavřena na základě nesprávného potvrzení, vydaného okresním
národním výborem o tom, že žalovaní jsou oprávněnými osobami podle zákona č.
403/1990 Sb. Účastníci dohody byli na podkladě tohoto potvrzení v omylu, ovšem
tato dohoda není relativně neplatná pro omyl, nýbrž absolutně neplatná podle §
39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb. proto, že byla uzavřena
žalovanými jako oprávněnými osobami, ačkoliv jimi nebyli, neboť jejich právní
předchůdkyně nepozbyla předmětné nemovitosti způsoby upravenými v zákoně č.
403/1990 Sb., ale na základě dobrovolného právního úkonu, tedy trhové smlouvy.
Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně rovněž správně vypořádal s
otázkou platnosti hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976, jakož i s
otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a vzájemném návrhu
žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o určení vlastnictví k
nemovitostem v kat. úz. J., podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítají, že dekret prezidenta republiky č. 28/1945
Sb. ukládal v § 2 odst. 1 písm. b) přídělcům odevzdat dosavadní nemovitosti i s
budovami státu - N. p. f., tedy nikoli nestátní právnické osobě, a to ani s
případným souhlasem tohoto pozemkového fondu. Proto předmětná kupní (trhová)
smlouva nebyla nikdy jako neplatná pro rozpor se zákonem vložena do pozemkové
knihy a nemohla být platným právním důvodem nabytí vlastnictví právním
předchůdcem žalobce. Pozdější zrušení institutu zápisu do pozemkové knihy jako
zákonné podmínky účinnosti kupní smlouvy už nemohlo nic změnit na neplatnosti
smlouvy jako právního úkonu v rozporu se zákonem. Samotný prodej nemovitosti s
ujednáním, že kupní cena má být uhrazena jinému - v tomto případě Národnímu
pozemkovému fondu, není převodem nemovitosti na stát a nesplňuje ani tehdejší
zákonné formální podmínky platné kupní smlouvy. Podle názorů žalovaných dohoda
o vydání věci není absolutně neplatným právním úkonem. Žalobce napadá
předmětnou dohodu z důvodu svého omylu, vůči žalovaným však neučinil
hmotněprávní úkon odstoupení, bez něhož omyl na platnosti úkonu nic nemění.
Dohoda o vydání věci je smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví mezi
nestátní právnickou osobou a osobami fyzickými, která registrací tehdy
příslušným státním orgánem nabyla účinnosti. Žádný zákon nezakazuje nestátní
právnické osobě bezúplatný převod ze svého majetku na jiný subjekt a také
nečiní neplatným právní úkon jen proto, že odkazuje na nepřípadné právní
ustanovení. Pouze u nemovitostí ve státním vlastnictví by byl správným závěr
soudu prvního stupně o neplatnosti. Názor odvolacího soudu, že u nemovitostí
lze s ohledem na katastr nemovitostí samostatně žalovat jen na určení
vlastnictví, aniž by současně bylo žalováno na vyklizení, a to přesto, že
žalobce ani netvrdí úmysl ponechat nemovitosti k užívání žalovaným, je řešením
zásadní otázky takto dosud soudní praxi neřešené. Takový závěr podle názoru
žalovaných popírá smysl § 80 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Pokud by dovolací
soud posoudil dovolání jako přípustné, pak navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalobce je toho názoru, že otázky označené žalovanými v dovolání jako otázky
zásadního právního významu, buď nejsou otázkami právními, nebo se nevztahují k
věci samé, respektive se jedná o otázky, jejichž výklad je jednoznačný.
Nesouhlasí s názorem žalovaným, že trhová smlouva byla uzavřena v rozporu s § 2
odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Tato smlouva byla
provedena v souladu s tehdy platným právním řádem a byla jejími účastníky jako
právní úkon zvolena k provedení přídělu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) a d) a §
2 odst. 2 tohoto dekretu, respektive ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., což vyplývá ze schvalovací doložky N. p.
f. uvedené přímo na smlouvě i z poznámky na vložce pozemkové knihy č. 62 kat.
úz. J. Žalobce má za to, že již tato poznámka ve vložce pozemkové knihy
postačuje k prokázání skutečnosti, že nemovitosti ve vložce uvedené přešly na
jinou osobu v souladu s dekretem č. 12/1945 Sb. Domnívá se, že své důkazní
břemeno o této skutečnosti beze zbytku unesl. Rozdílné posouzení platnosti či
neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o státní
či nestátní majetek tak, jak jej konstruují žalovaní, nemá oporu v žádném
právním předpisu. Je přesvědčen, že prokázal jednoznačně existenci naléhavého
právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitostem. Názor žalovaných, že
žalobce měl současně žalovat na vyklizení nemovitostí, nemá oporu v zákoně,
navíc žalobci v době podání žaloby bylo známo, že nemovitost není užívána
žalovanými, ale že je pronajata. Zájmem žalobce nebylo a není okamžité
vyklizení nemovitosti.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení)
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. května 1999, Nejvyšší soud
jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího
soudu oprávněnými osobami a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm.
b) a § 239 odst. 1 o. s. ř. nejsou dány ( ani dovolatelé je netvrdí),
soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2
o. s. ř..
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné
podle § 239 odst. 2 o. s. ř. toliko za podmínek shora uvedených, které však
naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání
může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že
odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou
právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby
tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou.
Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní
význam.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost
soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu,
tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti
účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího
právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení
dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet
ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich
správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé za otázky po právní stránce zásadního významu považují "zda podle
předpisů platných v době uzavření smlouvy trhové v roce 1947 bylo možno převést
fyzickou osobou majetek přímo na nestátní organizaci, když to dekret prezidenta
republiky neumožňuje, zda může omyl vydávající organizace jako nestátní
organizace znamenat absolutní neplatnost právního úkonu, tj. dohody o vydání
věci, když omyl znamená pouze důvod k odstoupení od právního úkonu, a zda je
možno žalovat na určení tam, kde je možno žalovat na plnění".
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který zamítl návrh na
připuštění dovolání, když žádnou z těchto otázek nepovažoval za otázku právní,
která by mohla být vykládána různým způsobem. Řešení první otázky, týkající se
výkladu § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.,
nepřesahuje rámec dané věci a nevyžaduje přezkum rozhodnutí dovolacím soudem,
neboť právní praxe se s problémy při aplikaci tohoto předpisu prakticky se
setkává, takže se rozhodně nejedná o otázku po právní stránce zásadního
významu. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s ustálenou
judikaturou pokud jde o otázku účinnosti trhové smlouvy z roku 1947, která
nebyla nikdy zaknihována. Nešlo-li k nabytí vlastnictví k nemovitosti na
základě trhové smlouvy, uzavřené ještě za účinnosti obecného zákoníku
občanského z roku 1811, a to pro nedostatek intabulace uvedené smlouvy do
pozemkové knihy, potom byla-li tato smlouva platně uzavřena a nedošlo-li k
jinému právnímu úkonu, který by ji rušil nebo měnil, došlo podle ní po
účinnosti následujícího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.) k nabytí
vlastnictví k nemovitosti již i bez zápisu do pozemkové knihy (usnesení
Krajského soudu v Praze publikované pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1996, str. 14). Stejně tak tuto otázku řeší i rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze uveřejněné pod č. 27 v téže sbírce. Podle tohoto
rozhodnutí ani dříve platný obecný zákoník občanský z roku 1811, ani dříve
platný obecný knihovní zákon (zákon č. 95/1871 ř. z.) neobsahovaly ustanovení,
které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického
práva k nemovitosti do pozemkové knihy a po jejímž uplynutí by se mělo za to,
že převodní smlouva pozbývá závaznosti či účinnosti. Vzhledem k ustanovení §
562 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. dovršily se dnem účinnosti tohoto
zákona podmínky pro převod vlastnictví nemovitosti i u smluv, které byly platně
uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize. Ani
otázky důkazního břemene namítané žalovanými ve vztahu k platnosti a účinnosti
trhové smlouvy v tomto konkrétním specifickém případě nemohou představovat
zásadní právní otázku. Po právní stránce nemá zásadní význam ani otázka
týkající se omylu ve vztahu k platnosti dohody o vydání věci, jestliže odvolací
soud nevycházel z toho, že by dohoda o vydání věci, uzavřená mezi účastníky
podle zákona č. 403/1990 Sb., byla neplatná pro omyl žalobce, nýbrž v souladu s
ustálenou judikaturou že byla absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a to pro rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb. Stejně tak v souladu se soudní praxí byla odvolacím soudem
posouzena i otázka naléhavého právní zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Pro soud, který v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, posuzuje naléhavost právního zájmu ve smyslu posledně citovaného
ustanovení, je rozhodný právní zájem žalobce nikoli zájem strany žalované.
Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto ustanovení je dán již existenci rozporu
ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v
katastru nemovitostí a podle stavu, který zde je v důsledku neplatnosti dohody
o vydání věci ze dne 23. května 1991. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 24.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 756/97, publikované v Právních rozhledech č. 11, ročník 1999, str. 601, a č. 12, ročník 1999, str. 656. Za této situace, kdy
rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla pro rozhodnutí
zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o.
s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaní
nebyli úspěšní (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Podle
odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování
advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních
předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalovaní nahradit žalobci, vyplývá z
§ 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve
znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za
sepsání vyjádření k dovolání, která s ohledem na § 12 odst. 3 citované vyhlášky
činí 1000,- Kč když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je
tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových
výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová