ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Stavebního bytového družstva SEVER se sídlem v Liberci IV –
Perštýně, Lipová 596/7, IČO: 00042579, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem,
advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalovanému Statutárnímu
městu Liberec se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1, IČO: 00262978, o
nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C
45/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočce v Liberci ze dne 11. září 2013, č. j. 30 Co 652/2012-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
července 2012, č. j. 18 C 45/2011-44, zamítl žalobu, podle které by byl
žalovaný povinen dát žalobci souhlas se zřízením STL plynovodu a plynových
přípojek na pozemcích parc. č. 1567/11, 1567/7, 1567/4, 1583/215,1583/214,
1583/211, 1583/201, 1583/176, 1583/175 a 1583/168 v k. ú. Rochlice. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem bytových domů na sídlišti
Rochlice v Liberci, které jsou zásobovány teplem z centrálního zdroje
provozovaného společností Teplárna Liberec, a. s., jejímž akcionářem je i
žalovaný. Z důvodu rostoucí ceny centrálně dodávané tepelné energie má žalobce
v úmyslu zásobovat domy prostřednictvím domovních plynových kotlů. Za tímto
účelem požádal žalovaného, aby jako vlastník dotčených pozemků souhlasil s
umístěním STL plynovodu a plynových přípojek na těchto pozemcích s tím, že
souhlas vlastníka je nezbytný pro vydání kladného územního rozhodnutí. Žalovaný
souhlas neudělil, a proto se žalobce obrátil na soud s žalobou o nahrazení
projevu vůle. Na základě takto zjištěných skutečností dospěl soud prvního
stupně k závěru, že v občanskoprávním řízení nelze žalovanému vnutit,
respektive uložit povinnost uvedený souhlas dát, neboť tato povinnost nevyplývá
ze žádného právního předpisu ani smlouvy. Z předložených důkazů nevyplynul
žádný konkrétní příklad, kde by byl souhlas ze strany města v obdobném případě
udělen, a žalobci se nepodařila prokázat ani jím tvrzená diskriminace. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 30 Co 652/2012-65, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že souhlas vlastníka pozemku ve
smyslu § 86 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb., o stavebním plánování a územním řádu
(stavební zákon), nelze vynutit, a to ani v případě, že se jedná o pozemky
určené k obecnému užívání, a jejich vlastníkem je obec. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, neboť se domnívá, že
„jde o věc v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.“ Rozhodnutí odvolacího
soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tvrdí, „že s
ohledem na tzv. sociální funkci vlastnictví obcí, musí být funkce vlastnictví
pojímána z hlediska zájmu občanů obcí, tedy povinnostním přístupem žalovaného k
předmětu vlastnictví pokud jde o vlastnictví určené k obecnímu užívání“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. ledna 2014 a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. září 2013, projednal a rozhodl
dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2014.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka udělení souhlasu obce
se zřízením stavby na jejím pozemku z hlediska charakteru pozemku určeného k
obecnému užívání.
Dovolatel v dovolání vymezil celou řadu otázek, a to:
1) „zda je otázkou libovůle obce, zda udělí či neudělí žadateli souhlas
s užitím pozemku, který je v jejím vlastnictví, a je určen k obecnému užívání,
pokud způsob jeho užití se nijak nedotkne jeho obecného užívání ostatními
subjekty a požadované užívání pozemku není v rozporu s účelem obecného užívání,
2) zda se uplatní zásada legitimního očekávání i v případě rozhodování
obce o udělení souhlasu s užitím veřejného statků pro budování přípojek
energetických sítí pro potřeby vlastníků sousedních nemovitostí,
3) je rozsah obecného užívání pozemků ve vlastnictví obce, určených k
takovému užívání, omezen na výlučně na kategorizaci pozemku dle katastru
nemovitostí,
4) musí brát obecný soud zřetel na sociální funkci veřejného vlastnictví,
5) je právní názor na libovůli obce při rozhodování o žádostech právních
subjektů k užití jejího majetku určeného k obecnému užívání v rozporu se
zákazem diskriminace,
6) je zatížení pozemků ve vlastnictví obce vedením přípojky
infrastruktury k nemovitostem vlastníka, pokud tato přípojka nijak nenarušuje
obecné užívání těchto pozemků, takovým užitím pozemků, které jde nad rámec
jejich obecného užívání
7) lze i při absenci definice pojmu veřejný statek tento pojem definovat
a stanovit odpovídající práva a povinnosti vlastníka takového veřejného
statku?“
Všechny takto vymezené otázky směřují k jedinému cíli, a tím je snaha žalobce
zvrátit, s poukazem na sociální funkci veřejného vlastnictví, rozhodnutí
vlastníka, tj. Statutárního města Liberec, které mu neudělilo souhlas s
umístěním plynovodu a plynových přípojek na svých pozemcích.
V případě udělení souhlasu vlastníka pozemku podle zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), jde o situaci,
kdy stavebník „obyčejné“ stavby chce stavět na pozemku jiného vlastníka, a
proto musí vždy nejprve doložit právo, které ho ke zřízení stavby na tomto
pozemku opravňuje. Bez doložení takového práva mu stavební úřad stavbu provést
nepovolí, a to i v případě, že z hlediska zájmů chráněných předpisy veřejného
práva jejímu povolení nic nebrání. Souhlas je vyžadován i v případě, že
vlastníkem pozemku je obec.
Právní úprava hospodaření s obecním majetkem je v České republice obsažena v §
38 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“),
přičemž se jedná o konkretizaci čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky, podle
nějž „Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou
mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.“ Právo obcí na
samostatné hospodaření se svým majetkem je nedílnou součástí práva na
samosprávu [viz Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích
(obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 219].
Podle § 2 odst. 1 zákona o obcích, obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní
majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto
vztahů vyplývající.
Podle § 7 odst. 1 téhož zákona obec spravuje své záležitosti samostatně (dále
jen "samostatná působnost"). Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné
působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který
zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem.
Podle § 35 odst. 1 zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce
záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem
svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o
působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní
správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon.
Udělení či neudělení souhlasu vlastníka pozemku, kterým je obec, spadá do
samostatné působnosti obce a soudy, potažmo stát, nemohou obcím nařizovat, jak
mají v obdobných situacích postupovat a za jakých okolností mají souhlas se
stavbou udělit. Je pouze na rozhodnutí obce, která se svým majetkem hospodaří,
zda souhlas ke stavbě udělí. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jde o
pozemky ve vlastnictví obce, tedy sloužící obecnému užívání.
Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94, uvedl, že
„nedání souhlasu vlastníka (tj. obce S.) k položení plynové přípojky na jeho
pozemku nelze považovat za takovýto zásah veřejné moci, neboť jde o výkon
vlastnického práva. V rámci probíhajícího stavebního řízení totiž obec S. při
vyjadřování se k položení plynové přípojky na jejím pozemku nevystupuje jako
orgán veřejné moci, nýbrž jako účastník stavebního řízení.“
Obecné užívání jakožto omezení vlastníka ve smyslu článku 11 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod je na rozdíl od vyvlastnění nebo nuceného omezení
vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny zásadně bezplatné.
Pro obecné užívání, tedy nevýlučné užívání statku odpovídající jeho určení, je
charakteristické, že oprávnění k takovému užívání vzniká předem neurčenému
okruhu uživatelů, tedy nejde o soukromá práva konkrétních osob k věci cizí
(věcná břemena), a vzniká přímo ze zákona, na rozdíl od užívání zvláštního,
které bývá vázáno na vydání určitého individuálního správního aktu (viz
Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck,
2006, s. 303 až 307).
Vedení plynovodu a plynových přípojek k pozemkům či stavbám konkrétních osob
nepředstavuje obecné užívání pozemku.
Povinnost obce souhlasit s umístěním stavby plynovodu na svých pozemcích
nevyplývá ani ze „zvláštní“ sociální funkce vlastnictví obce. Sociální funkce
vlastnického práva obce je zákonem respektována, a to ve formě zákonných
omezení pro nakládání a hospodaření s majetkem obce upravených v zákoně o
obcích. Zákon však neukládá obci povinnost udělit souhlas se stavbou jiného
vlastníka na svém pozemku.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu