22 Cdo 613/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A)
H. H., B) E. K., a C) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J.
P., a 2) M. P., o určení vlastnictví a vyklizení pozemku, vedené u Okresního
soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 207/97, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2000, č. j. 27 Co 348/2000-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali určení vlastnického práva ke spornému pozemku,
specifikovanému níže, a jeho vyklizení s tím, že pozemek byl jejich otci, resp.
dědovi, v období komunistického režimu nezákonně odejmut, a proto i pozdější
zřízení práva jeho osobního užívání pro žalované bylo nezákonné a žalobci jsou
stále jeho vlastníky.
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. prosince 1999, č. j. 3 C 207/97-107, výrokem I. zamítl „žalobní návrh
žalobců směřující proti žalovaným na určení, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky, každý rovným dílem, pozemku č. kat. 1223/4 o výměře 257 m2,
kat. území Ř., a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku“, výrokem
II. zamítl „návrh žalobců směřující proti žalovaným na uložení povinnosti
vyklidit pozemek č. kat. 1223/4, kat. území Ř., do třiceti dnů od právní moci
rozsudku“, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporný pozemek je částí
pozemku původního parcelního č. 1223/1, který Okresní národní výbor v Ř. v roce
1960 odňal původním vlastníkům na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o
opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického
sektoru, a jeho vlastnictví nabylo Výrobní družstvo Kámen. Později byl pozemek
převeden hospodářskou smlouvou do vlastnictví státu, správy Městského národního
výboru v Ř., který k němu žalovaným zřídil právo osobního užívání, a ti jsou
podle současného zápisu v příslušném katastru nemovitostí jeho vlastníky.
Žalobci se sice stali dědici původních vlastníků pozemku, ale předmětem
dědictví pozemek nebyl, a nemohli se tudíž stát jeho vlastníky. Proto se
nemohli domáhat jeho vyklizení, a neprokázali naléhavý právní zájem na určení
svého vlastnického práva k němu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2000,
č. j. 27 Co 348/2000-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.
a II., změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení a nepřipustil „dovolání k posouzení aktivní
legitimace a naléhavého právního zájmu na určovací žalobě“.
Odvolací soud se shodl s právním názorem soudu prvního stupně, že k žalobě na
určení vlastnického práva je aktivně legitimován jen vlastník pozemku, popř.
jeho dědic, který může mít naléhavý právní zájem na vlastnictví v případě,
je-li zpochybněno. Žalobci však vlastníky sporného pozemku nejsou. Právním
předchůdcům žalobců se stala majetková křivda, jejíž zmírnění umožňoval zákon
č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákon č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tyto
zákony ale bez dalšího nezpůsobují právní neúčinnost aktů – správních
rozhodnutí, v jejichž důsledku ke křivdám došlo, a nabytím účinnosti
restitučních předpisů se vlastnické právo k odňatým nemovitostem neobnovovalo.
Vlastníky nemovitostí by se žalobci mohli stát až v důsledku jejich vydání
povinnou osobou podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb. Žalobci ale neprokázali, a ani
to netvrdili, že by jim sporný pozemek povinná osoba vydala. Proto se vlastníky
pozemku nestali. Pokud žalobci vznik svého vlastnického práva ke sporné
nemovitosti odvozovali z věcné nesprávnosti správních rozhodnutí, pak odvolací
soud konstatoval, že i nesprávná rozhodnutí byla nadále účinná, pokud nebyla
zrušena. Zabýval se toliko otázkou, zda nešlo o nulitní akty, neboť pokud by
tomu tak bylo, nevázaly by se k jejich právní moci žádné právní účinky. Dospěl
ovšem k závěru, že předmětná správní rozhodnutí nulitní nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uplatňují dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní
stránce spočívá v tom, že ve sporu žalobci řeší nikoliv otázku zmírnění
majetkové křivdy – odejmutí pozemků otci, resp. dědovi, ale otázku vědomého
zločinu komunistického režimu, kterým je svévolné odnětí majetku. Odňatým
pozemkem byla zahrada, kterou socialistický sektor vůbec nepotřeboval. Důvodem
jejího odnětí bylo, že ji nebylo možno vyčlenit z dalších H. pozemků, které
socialistický sektor užíval. Sporný pozemek léta ležel ladem a místo aby byl
vrácen H., byl dán do osobního užívání žalovaným. Ti si jej připojili ke svému
pozemku. Celá geneze vztahů týkajících se tohoto pozemku byla pochybná –
hospodářská smlouva uzavřená mezi VD Cementáři a kamenosochaři a Městským
národním výborem v Ř. neměla řádné náležitosti. Zřízení osobního užívání bylo v
rozporu s předpisy, resp. s institutem osobního užívání, který byl omezen
výměrou, účelem a počtem pozemků. Zákon přímo zakazoval spekulativní hromadění
majetku včetně rozšiřování pozemků. Nebyl udělen souhlas drážního orgánu, ač
šlo o pozemek v ochranném pásmu dráhy. Dále dovolatelé poukazují na praktiky,
jakými byla např. intervence paní Ž. ve prospěch jejího syna, který rovněž do
osobního užívání získal pozemek dříve patřící H. Sám Ing. P. doznal, že mu
osobní užívání sporného pozemku jmenovaná nabídla. Podle názoru dovolatelů a s
odkazem na nálezy Ústavního soudu původní vlastník o své vlastnictví nikdy
nepřišel a stát neměl žádné oprávnění s odňatým pozemkem disponovat, natož jej
převádět na třetí osoby. Nesprávné právní posouzení věci soudem pak spočívá na
jeho názoru, že rozhodnutí státních orgánů tehdejšího státu nebyla zločinného
charakteru. Zločinný komunistický režim byl ale v mnoha směrech totožný se
státem a nález Ústavního soudu č. 14/1990 Sb. hovoří o hodnotové diskontinuitě
s uplynulým režimem. Tak je popřen názor, že ani zákon č. 198/1993 Sb., ani
zákon č. 403/1990 Sb. bez dalšího nezpůsobil právní neúčinnost aktů, v jejichž
důsledku došlo ke křivdám. Je samozřejmé, že tyto normy ex lege nezrušily
všechna rozhodnutí orgánů komunistického státu. U těch, která jsou hodnotově v
nesouladu s principy současného demokratického systému, by ale soudy měly
postupovat v souladu s principy zakotvenými v čl. 6 Mezinárodní úmluvy rady
Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod. Chybný je i názor
odvolacího soudu na str. 3 rozsudku, že se původním vlastníkům neobnovilo
vlastnické právo k odňatým nemovitostem. Za chaosu vzniklého manipulací s
pozemky (přečíslováním, rozdělováním) národním výborem, se žalobci mohli těžko
orientovat v tom, kdo je jejich držitelem. Proto se z opatrnosti obrátili s
restitučním nárokem na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho
privatizaci a tím vyvracejí nesprávný názor, že neuplatnili v zákonné lhůtě
restituční nárok. Žalobu na určení pak podali proto, že se v mezidobí
novelizoval občanský zákoník a osobní užívání pozemku se měnilo na jeho
vlastnictví, a žalovaní se tak stali vlastníky sporného pozemku. Právní
předchůdci žalobců ale o svoje vlastnictví nikdy nepřišli a žalobci jsou nejen
restituenty, ale i dědici, a proto se jejich vlastnictví neobnovovalo, neboť je
nikdy neztratili. Odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval věcnou správností
správních rozhodnutí. Protože žijeme v odlišném režimu, postaveném na jiných
hodnotách než režim dřívější, nemůže soud respektovat akty, vybočující z rámce
ústavnosti našeho státu, natož ideologicky poznamenané komunistickým režimem.
Žalobci jako dědicové a restituenti jsou po otci a dědovi k vedení sporu
aktivně legitimováni a mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Soud nevzal v úvahu, že žalobci jsou oprávněnými restituenty a to, že VD
kamenosochaři jim jejich bývalé pozemky, které mělo v držbě, bez námitek
vydalo. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i
rozsudek soudu odvolacího a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají, že dovolání neobsahuje žádné
skutečnosti, které by již nebyly předmětem předchozího soudního řízení, a
odkazují na závěry plynoucí z rozsudků obou soudů. Dovolání považují za účelově
vykonstruované a odmítají návrh žalobců uvedený v závěru dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o který dovolatelé přípustnost opírají, může
být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o
rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka,
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro
rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena
jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České
republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem
sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak
za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která
byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz
rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V dané věci o zásadní rozhodnutí
nejde.
Právní problematika, kterou se napadené rozhodnutí zabývá, byla již řešena v
publikovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí je s těmito
rozhodnutími v souladu (viz rozsudek publikovaný pod č. C 237 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 3).
Podle judikatury dovolacího soudu podmínky pro odstranění (zmírnění) křivdy,
která žalobce tíží, a způsob, jakým se oprávněná osoba má tohoto odstranění
(zmírnění) domáhat, stanoví tzv. restituční předpisy, v souzené věci zákon č.
403/1990 Sb. Ustanovení tohoto zákona jsou v poměru speciality k ustanovením
občanského zákoníku, která mají obecnou povahu. Proto se v restitučních věcech
nelze - jak se na tom sjednotila soudní praxe - domáhat přiznání práv podle
obecných ustanovení občanského zákoníku (např. žalobou na vydání věci - žalobou
reivindikační), ale jen způsobem upraveným speciálními ustanoveními
restitučních předpisů a také, jde-li o tzv. pasivní legitimaci, jen proti tzv.
povinné osobě. Tyto předpisy také upravují, komu náleží aktivní legitimace ve
sporu, a to tzv. osobám oprávněným podle zvláštní úpravy, v daném případě podle
zákona č. 403/1990 Sb.
Napadat určovací žalobou výrok nebo odůvodnění rozhodnutí státního orgánu (tedy
nejen rozhodnutí orgánu státní správy) právní řád obecně nepřipouští, stejně
tak nepřipouští (s výjimkou tzv. správního soudnictví) aby soudy zkoumaly
zákonnost správních rozhodnutí. Jakými prostředky to v některých případech lze
učinit (například opravným prostředkem nebo jiným způsobem) stanoví procesní
řády. Ani o takový případ však v souzené věci nejde. Podle čl. 36 odst. 2 věty
první Listiny základních práv a svobod může se ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Ani toto
ustanovení však neumožňuje, aby mimo zákonem stanovené případy a mimo způsoby,
k tomu určené, byly vyvozeny důsledky z tvrzeného nesprávného rozhodnutí orgánu
veřejné správy. Citované ustanovení má totiž na mysli soudní přezkum rozhodnutí
správního orgánu, jak to ostatně plyne z věty druhé tohoto ustanovení, kde je
uvedeno, že z pravomoci soudu nesmí však být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod. Toto ustanovení se týká tzv. správního
soudnictví; o takový případ rovněž v předmětné věci nejde.
Došlo-li tedy k odnětí vlastnického práva v rozhodné době na základě vadného
(nikoliv nulitního) rozhodnutí správního orgánu, slouží k odstranění (zmírnění)
křivdy restituční žaloba podle zvláštního předpisu, jímž je v souzené věci
zákon č. 403/1990 Sb.
Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
577/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2001, podle něhož „zákonodárce
nechtěl v § 2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby
od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se
zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně
nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových
předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám
možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“.
K odkazům dovolatelů na ochranu lidských práv lze uvést, že tato práva byla
chráněna poskytnutím možnosti žádat vydání věci v restitučním řízení. Lhůty k
uplatnění restitučních nároků (byť i formulované jako ochrana vlastnictví) však
nelze protahovat do nekonečna, neboť to by vedlo k podlomení právní jistoty
nabyvatelů majetku, ke kterému nebyl restituční nárok uplatněn, ač uplatněn
být mohl, příp. byl uplatněn neúspěšně.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání podle jiných ustanovení OSŘ dovolatelé netvrdili a ani
podle zjištění dovolacího soudu není dána. Je tedy zřejmé, že dovolání není
přípustné. Proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §
218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají
právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovoláním náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu