22 Cdo 613/2023-642
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) J. K., narozené XY a b) M. V., narozené XY, obou bytem ve XY, zastoupených JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 792, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Žákem, advokátem se sídlem v Praze, Šlikova 550/6, o zdržení se průchodu a průjezdu přes pozemek a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 211/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 25 Co 137/2022-578, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 25 Co 137/2022-578, se ruší v části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 3. 2022, č. j. 14 C 211/2017-516, co do výroků II, IV, V a VI, a ve výroku II, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 25 Co 137/2022-578, v části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 3. 2022, č. j. 14 C 211/2017-516, co do výroků I a III se odmítá.
V řízení se žalobkyně domáhaly, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, se kterým přímo sousedí pozemek žalovaného. Žalobkyně používají svůj pozemek k přístupu k rodinnému domu č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY. Žalovaný začal cestu přes pozemek žalobkyň svévolně užívat, ačkoliv k tomu nemá žádný právní titul. Cestu užívá i pro přístup těžké techniky a přívoz materiálu na stavbu prováděnou na jeho pozemku. V důsledku toho vznikla žalobkyním na přístupové cestě škoda. Žalovaný v řízení nezpochybnil, že dotčený pozemek parc. č. XY užíval k přístupu ke svým nemovitostem, zejména rodinnému domu, s tím, že má zájem tuto cestu využívat i do budoucna. Cestu, která se nachází na pozemku parc. č. XY, považuje za účelovou komunikaci.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 14 C 211/2017-516, uložil žalovanému povinnost zdržet se průjezdu „jakýmikoliv stavebními stroji a stavební technikou“ přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště XY a povinnost zdržet se umisťování stavebních kontejnerů a stavebního materiálu na tomto pozemku (výrok I). Co do uložení povinnosti zdržet se průchodu po tomto pozemku a průjezdu nad rámec uvedený ve výroku I žalobu zamítl (výrok II). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit každé ze žalobkyň 37 957,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 9. 9. 2017 do zaplacení (výrok III) a rozhodl
o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV – VI).
Soud prvního stupně ve svém v pořadí třetím rozhodnutí ve věci vázán názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveném v usnesení ze dne 11. 11. 2021, č. j. 25 Co 174/2021-455, uzavřel, že právní předchůdci žalovaného nabyli právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. XY ve prospěch pozemku parc. č. XY na základě vydržení podle § 151o odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jelikož byli po dobu deseti let (od uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v roce 1994 minimálně do roku 2004) oprávněnými držiteli tohoto práva ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Dobrá víra se však netýkala průjezdu stavebními stroji a stavební technikou, ani umisťovaní stavebních kontejnerů nebo stavebního materiálu, proto v tomto rozsahu právo věcného břemene nevydrželi.
Soud prvního stupně současně souhlasil se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, že pozemek parc. č. XY není „obecně užívanou komunikací“.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň i žalovaného rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 25 Co 137/2022-578, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci ze dne 11. 11. 2021, č. j. 25 Co 174/2021-455, zejména na své závěry ohledně vydržení věcného břemene a ztotožnil se se závěry a odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějšcích předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí s právními závěry nalézacích soudů, ani se zjištěným skutkovým stavem. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelné a vytýkají nalézacím soudům neprovedení navržených důkazů.
Zpochybňují závěry nalézacích soudů, že právní předchůdci žalovaného byli v dobré víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy přes jejich pozemek parc. č. XY. Sporný pozemek nebyl ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 21. 5. 1994, uzavřené mezi právními předchůdci žalobkyň a právními předchůdci žalovaného, uveden jako pozemek služebný. Proto na straně právních předchůdců žalovaného nemohlo jít o omluvitelný omyl a žalobkyním „tak není jasné“, od kterého momentu nalézací soudy počítaly běh vydržecí lhůty.
Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 a ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, ohledně hodnocení dobré víry a právního titulu, který by mohl mít za následek vznik práva v omluvitelném omylu a namítají, že se nalézací soudy od těchto rozhodnutí odchýlily. Dále namítají, že žalovaný v průběhu celého řízení „kontinuálně uváděl, že má za to, že se v případě komunikace žalobkyň na pozemku parc.
č. XY jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci“. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni. Vzhledem ke stanovisku žalovaného v průběhu řízení nemohlo být soudy rozhodnuto o vydržení věcného břemene. Od tohoto rozhodnutí se tak nalézací soudy odchýlily, když dospěly k závěru o vydržení věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch pozemku parc.
č. XY právními předchůdci žalovaného. Navrhují, aby dovolací soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu, stejně tak výrok II rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu vydržením přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se dovolací soud opakovaně zabýval. Dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, str. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomu přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný pod C 551 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, výslovně uvedl, že „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni.“ Pokud by tedy právní předchůdci žalovaného užívali pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyň v přesvědčení, že se jedná o veřejnou cestu v podobě účelové komunikace, pak taková skutečnost vylučuje jejich dobrou víru, že jim svědčilo právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy přes sporný pozemek. Žalovaný přitom setrvával v názoru, že smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 21. 5. 1994, uzavřenou mezi jeho právními předchůdci a právními předchůdci žalobkyň, došlo ke zřízení věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch pozemku parc. č. XY ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného přes pozemek parc. č. XY (nikoliv tedy přes pozemek parc. č. XY) ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň tak, jak je ve smlouvě výslovně uvedeno. Žalovaný v řízení opakovaně tvrdil, že i on pozemek parc. č. XY užíval a užívá jako účelovou komunikaci, proto ani nebylo potřeba věcné břemeno chůze a jízdy přes takový pozemek zřizovat. Obrana žalovaného tedy nebyla vystavěna na tom, že by jeho právní předchůdci vykonávali právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. XY na základě omluvitelného omylu, spočívajícího v chybném označení služebného pozemku ve smlouvě ze dne 21. 5. 1994, nýbrž z titulu veřejného užívání cesty nacházející se na tomto pozemku. Tomu potom neodpovídá závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalovaného vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu chůze a jízdy a žalovaný toto právo následně nabyl převodem. Jestliže by skutečně i právní předchůdci žalovaného užívali pozemek pac. č. XY v přesvědčení, že jde o veřejnou cestu, nemohli by ve stejném rozsahu nabýt vydržením právo odpovídající věcnému břemenu. Takový závěr je v rozporu se shora označenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu a je proto nesprávný. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v novém rozhodnutí o věci znovu uváží veškerá pro danou věc rozhodná kritéria pro závěr o nabytí věcného břemene cesty vydržením právními předchůdci žalovaného, a to zejména s přihlédnutím k jejich přesvědčení o právním důvodu, který jim umožňoval cestu užívat. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.). Dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu, ve kterém žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a III. Těmito výroky bylo žalobkyním vyhověno, nejsou proto subjektivně oprávněny podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a v řadě navazujících rozhodnutí, vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu