22 Cdo 614/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Zdeňka
Novotného ve věci žalobců: A) V. B. a B) B. B., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) M. R. a 2) J. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 252/95, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, čj. 14 Co
149/97-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, čj. 14 Co
149/97-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2000,
čj. 14 Co 149/97-80, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále „soud
prvního stupně“) ze dne 16. července 1996, čj. 30 C 252/95-38, ve znění, že
„odpůrci jsou povinni vyklidit dům číslo popisné 1221 na ulici V., orientační
číslo 141, v B., postavený na pozemku parcelní číslo 1777, zapsaný na listu
vlastnictví číslo 364 pro okres B., katastrální území Ř.“ a změnil jej v té
části výroku, kterou byla tato povinnost soudem prvního stupně žalovaným
uložena „do 15 dnů po zajištění náhradního bytu“, tak, že jim ji uložil splnit
„do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se stali, jak to
plyne z výpisu katastru nemovitostí vyhotoveného Katastrálním úřadem B. 7. 8.
1995, podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí; nabývacími tituly byly
kupní a darovací smlouva z 27. 3. 1992, zn. 5 RI 126/92. Žalovaní v domě
bydleli od svého narození, nejprve z titulu spoluvlastnického podílu jejich
matky na předmětném domě, později, kdy již podíl na domě neměla, jen se
souhlasem předchozích vlastníků, svých prarodičů. Matka žalovaných podíl na
domě převedla v roce 1981 na své rodiče, kteří jsou i rodiči žalobců, protože
chtěla následovat otce žalovaných do USA. K tomu však nedošlo a posléze matka
žalovaných v roce 1992 zemřela; její rodiče převedli dům na žalobce. Žalovaní
pak byli svěřeni do výchovy manželům R., rodičům jejich otce. S odkazem na
ustanovení § 123, § 126 odst. 1 a § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) žalobě vyhověl s tím, že vystěhování žalovaných z domu vázal na
zajištění bytové náhrady, neboť žalovaní v domě bydlí od narození, jejich
bydlení se zpočátku opíralo o souhlas tehdejších vlastníků, teprve nedávno se
stali výdělečně činnými a jinou možnost bydlení nemají.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání prvního žalobce, týkající se
vázanosti vyklizení domu žalovanými na zajištění náhradního bytu, je důvodné. V
této souvislosti konstatoval, že podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, z čehož
lze dovodit pouze to, že výkon práva podle citovaného ustanovení lze jen
odepřít. V úvahu by sice přicházelo poskytnutí bytové náhrady za pomoci
analogické aplikace příslušných ustanovení ObčZ, nicméně právě přiznání bytové
náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Konstatoval, že
žalovaní se v době smrti jejich matky ocitli v tíživé situaci, bylo ovšem na
jejich prarodičích, kterým byli svěřeni do výchovy, aby jim poskytli bydlení;
pokud tak neučinili, měli se postarat o to, aby žalovaní řádně plnili
povinnosti vyplývající z bydlení v domě. Poté, co žalovaní sami nabyli
zletilosti, bylo na nich, aby upravili vztahy k žalobcům, platili jim za
užívání nemovitosti a umožnili přístup za účelem provedení údržby. S ohledem na
okolnosti případu však uložil žalovaným vyklidit nemovitost ve lhůtě šesti
měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“),
a uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ [podle obsahu
dovolání- § 41 odst. 2 OSŘ – však jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. c) OSŘ, neboť podle názoru dovolatele odvolací soud nepřihlédl ke všem
rozhodujícím skutečnostem, neboť při hodnocení důkazů (§ 132 OSŘ) pominul
rozhodné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo]. Namítají, že neexistují
důvody, proč neaplikovat ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a poskytnout bytovou
náhradu. Odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a sp. zn. 2
Cdon 473/96. Namítají, že názor odvolacího soudu ve vztahu k uvedenému je v
rozporu s obecnou rozhodovací činností soudů, ale i s logikou zákona,
upravujícího omezení výkonu práv a povinností dobrými mravy. V řízení byla ale
porušena i zásada rovnosti účastníků řízení, když odvolací soud poučil žalobce
o hmotném právu. Pochybil ale i soud prvního stupně, neboť nezastavil řízení,
když přes výzvu žalobci doplnili odvolání až po pěti měsících. Navíc se soud
prvního stupně odchýlil od požadovaného návrhu tím, že výrok rozsudku má jiný
obsah, než jakého se žalobci domáhali a tak překročil návrh účastníků, ač to §
153 odst. 2 OSŘ neumožňuje. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu
prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají, že nelze dovoláním napadat
rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozbor problematiky aplikace § 3 ObčZ, jak jej
provedl v dané věci odvolací soud, shledávají instruktivním a nesouhlas s ním,
vyjádřený v dovolání s odkazem na citované rozsudky Nejvyššího soudu, považují
za nepochopení dané problematiky. Zdůrazňují ve vztahu k nim závěry plynoucí z
nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 190/94. Připomínají, že se dožadovali ochrany
vlastnického práva nikoliv z pozice vlastníka nájemního domu vůči uživatelům
bytu, ale z pozice vlastníka rodinného domku, užívaného nevlastníky. Navrhují,
aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241
odst. 3 písm. b), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním
napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Právo na bydlení je základním lidským právem, i když není ani v Listině
základních práv a svobod, ani v zákoně výslovně uvedeno. Tuto skutečnost
připomíná Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 231/2000 Sb., ve kterém se
mj. uvádí, že „revidovaná Evropská sociální charta z roku 1996 stanoví
explicitní právo na bydlení v čl. 31 a bydlení považuje za součást ochrany
nejohroženějších skupin (osob se zdravotním postižením, rodin, starších
osob)... neobstojí jako relevantní odkaz navrhovatelů na to, že Parlament ČR
nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak
všechny dosavadní úpravy jeví se být v souladu s tím, co bývá v
mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je
Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako
právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu,
zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování
životních podmínek (čl. 11 odst. 1 Paktu). Obdobně řeší otázku bydlení i čl. 16
Evropské sociální charty a čl. 4 Dodatkového protokolu k Chartě, jež byly
Českou republikou ratifikovány a vyhlášeny (čl. 10 Ústavy)“.
Je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v
rodinném domě), je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického
použití § 712 ObčZ v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného
práva, které již zaniklo (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podmínkou tedy je, že tu bylo právo, na jehož základě mohl žalovaný byt užívat.
Analogické použití § 712 ObčZ je podle judikatury namístě i v případě, bylo-li
zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinněprávního vztahu (viz C 46 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck). Při
analogickém použití § 712 ObčZ je třeba na všechny obdobné případy (např. na
vyklizení bytu bývalým spoluvlastníkem tohoto bytu nebo domu) aplikovat
přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný nemusí tvrdit a namítat, že
by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a že by tento důsledek se
jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je povinen
rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Žalobce by mohl v takovém
případě uspět bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by
prokázal (anebo by v řízení vyšlo najevo), že její poskytnutí by v dané věci
bylo v rozporu s dobrými mravy.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 OSŘ). Z
uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen přihlédnout ke všem právně
významným skutečnostem vyšlým v řízení najevo a vypořádat se s nimi.
V dané věci odvolací soud správně uvažoval o povinnosti vázat vyklizení
na zajištění náhradního bytu za pomoci analogického užití občanského zákoníku,
neboť žalovaní bydleli v domě původně na základě rodinněprávního vztahu,
nikoliv tedy bez právního důvodu. Právu žalovaných na zajištění bytové náhrady
však odepřel ochranu s tím, že její poskytnutí by bylo v rozporu s dobrými
mravy. Tento závěr odvolacího soudu však nezahrnul všechny okolnosti významné
pro posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud správně poukazuje
na tíživou situaci, ve které se žalovaní ocitli po smrti jejich matky. Právně
významná – v neprospěch žalovaných – je i okolnost, že za bydlení v domě
neplatili, neumožnili jeho údržbu a s žalobci nejednali. Má-li však být vydáno
rozhodnutí, které může žalované vzhledem k jejich majetkové situaci, jaká se z
obsahu spisu podává, zbavit možnosti jakéhokoliv bydlení, je třeba věc posoudit
ze všech v úvahu přicházejících hledisek a přihlédnout ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo. Je nepochybné, že chování žalovaných vůči žalobcům, pokud jim za
užívání bytu nic neplatili a neumožnili údržbu domu, nebylo v souladu s právem.
Při úvaze o skutečnostech významných pro úplné posouzení, zda je výkon práva
žalovaných na zajištění bytové náhrady v souladu s dobrými mravy, je však třeba
přihlédnout nejen k nezkušenosti žalovaných, ale též zvážit příčiny, které k
narušení příbuzenských a následně i majetkových vztahů vedly. Jde především o
jednání žalobce, který měl údajně záhy po smrti matky žalobců, jeho sestry,
žalovanému i svědkyni R. sdělit, že žalovaní půjdou do dětského domova a dům se
bude pronajímat. Je též třeba vypořádat se se skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně, že dům pořídila matka žalovaných společně s rodiči a že svůj podíl na
rodiče převedla jen z důvodu zamýšlené emigrace, dále též s tvrzením, že jí
nikdy nebyla kupní cena uhrazena a že rodiče marně žádala o uvedení do
předešlého stavu, a že jejich vzájemné vztahy se údajně zhoršily v době, kdy
matka žalovaných tušila, že zemře a obávala se majetkového jednání příbuzných.
Je též třeba zvážit, zda si žalovaní mohou vzhledem ke svým majetkovým poměrům
nyní vůbec zařídit bydlení jinak. Významný bude i postoj žalovaných k plnění
povinností vůči žalobcům během dalšího řízení.
Naopak poukaz na jednání prarodičů R., kterým byli svěřeni do výchovy,
je nyní již nepřípadný, neboť sankcí za případné porušení jejich povinností v
minulosti nemůže být vystěhování žalovaných z domu bez náhrady. Ostatně je
třeba poukázat na to, že tito prarodiče podle obsahu spisu zajišťovali péči o
tehdy nezletilé žalované, a tak nemuseli být žalovaní umístěni v dětském
domově. Nebylo by v souladu s dobrými mravy tvrdit, že si, sami již starší
lidé, měli vzít dospívající vnuky do dvoupokojového bytu a umožnit tak rodině
žalovaných z matčiny strany nerušené užívání uvolněného dvougeneračního domu. V
souladu s dobrými mravy by naopak bylo, aby se na péči o nezletilé žalované
podílela i druhá strana, pokud by jí v tom nebránily závažné důvody.
Námitka dovolatelů, že soud prvního stupně rozhodl nad rámec návrhu,
když vyklizení vázal na přidělení bytové náhrady, je nepřípadná již proto, že
předmětem dovolacího přezkumu je jen rozhodnutí odvolacího soudu. Další vady
řízení, tvrzené dovolateli (poučení žalobců nad rámec § 5 OSŘ, nezastavení
odvolacího řízení pro včasné nedoplnění dovolání) jsou – pokud k nim došlo –
vadami, které nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak má na
mysli § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Proto k nim dovolací soud nepřihlédl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a
věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu