22 Cdo 615/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobce B. d. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) O. N., 2) A. N.,
3) O. N., a 4) J. N., zastoupeným advokátem, o odstranění plotu a zdržení se
užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 187/2000,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
října 2001, č. j. 26 Co 274/2001-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
aby se zdrželi užívání tohoto pozemku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že v katastru
nemovitostí je jako vlastník označeného pozemku zapsán žalobce na základě kupní
smlouvy ze 4. 11. 1998 uzavřené s městem T. jako prodávajícím. Geometrickým
plánem č. 135/57 z 8. 4. 1958 byl na sousedním pozemku parc. č. 236/143 –
zahrada zaměřen díl označený „i“ o výměře 31 m2, který byl následně sloučen s
parcelou č. 542/2. Výměra pozemku parc. č. 236/143 se snížila z 92 m2 na 61 m2
a výměra pozemku parc. č. 542/2 se zvýšila z 591 m2 na 622 m2. V době oddělení
dílu „i“ byli vlastníky pozemku parc. č. 236/143 K. a M. N. – právní předchůdci
žalovaných. Na sporné části pozemku parc. č. 542/2 se nachází septik o výměře
31 m2, který byl vybudován v roce 1957. Betonové víko septiku se nachází asi 50
cm nad úrovní prostranství tvořícího parc. č. 542/2. Na betonovém víku je
vybudován plot s podezdívkou, jímž je víko septiku rozděleno na dvě části, z
nichž na menší jsou umístěny dva litinové poklopy a na větší se nachází zemina
a tato část je žalovanými užívána jako zahrádka. Stavba plotu byla zřízena
právním předchůdcem žalovaných K. N. na náklady podniku V., n. p., R. v P.
Oddělení dílu „i“ a stavba septiku proběhly, aniž by byly k vyřešení
vlastnických vztahů provedeny příslušné právní úkony. Podle zápisu z místního
šetření z 11. 7. 1960 byl septik vybudován na pozemku parc. č. 246/143 a bylo
konstatováno, že by mělo dojít k odkoupení části zastavěného pozemku od K. N.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se
nemůže s úspěchem domáhat ochrany vlastnického práva, neboť nebylo prokázáno,
že by se žalobce nebo jeho právní předchůdci stali vlastníky té části pozemku
parc. č. 542/2, na níž je umístěn plot a je žalovanými užívána jako zahrádka.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 9. října 2001, č. j. 26 Co 274/2001-56, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu skutková zjištění soudu prvního stupně
jsou „dostatečným podkladem pro závěr, že vlastnictví státu ke spornému pozemku
bylo zapsáno bez právního důvodu. Nedostatek právního úkonu či právní
skutečnosti, která by mohla vznik tohoto jeho vlastnického práva založit, pak
nelze zhojit tím, že namísto státu, jenž byl zapsán jako vlastník sporného
pozemku v evidenci nemovitostí neprávem, došlo na základě zákona č. 172/1992
Sb. k zápisu vlastnického práva pro město T., které následně uzavřelo kupní
smlouvu ohledně tohoto pozemku se žalobcem“. Nad rámec úvah soudu prvního
stupně odvolací soud dále dovodil, že právní předchůdci žalobce vlastnické
právo ke spornému pozemku nenabyli ani vydržením a že i kdyby se žalobci
podařilo prokázat, že je vlastníkem sporného pozemku, nebylo by možné přesto
jeho žalobě vyhovět, neboť septik je samostatnou věcí v právním smyslu, prostor
užívaný žalovanými se nenachází přímo na části pozemku parc. č. 542/2, ale na
víku septiku, takže žalobce by musel žalovat ohledně víka septiku. I v tomto
případě by soud musel jako předběžnou otázku vyřešit otázku vlastnictví septiku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom, že právně nesprávnou
argumentací byla žalobci odepřena ochrana jeho vlastnického práva, soudy
nepostupovaly podle § 134 a § 135 OSŘ a jde o řešení otázky, „zda vyvratitelná
právní domněnka stanovená v § 134 OSŘ se vztahuje i na myšlenkový postup soudu
při hodnocení předběžné otázky“. Namítá, že odvolací soud „neříká, že bylo
prokázáno, že právní předchůdci žalobce vlastnické právo nenabyli, což by bylo
v souladu s § 134 OSŘ, ale že jsou zde pochybnosti o tom, zda došlo k nabytí
vlastnického práva. Takové pochybnosti a tedy učiněná skutková zjištění
nevyvracejí právní domněnku zakotvenou v ustanovení § 134 OSŘ“. Důvodem pro
zpochybnění platnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel žalobce s městem T. a
jejímž předmětem byla i sporná část pozemku, nemůže být skutečnost, že nebyla
dohledána listina o převodu majetku na stát, k němuž nepochybně došlo. Lze
připustit, že k němu došlo možná bez právního důvodu, což ovšem zakládalo pouze
případný restituční nárok. Soud také chybně neučinil skutková zjištění z
notářských zápisů, kterými bylo prokázáno, že žalovaní nenabývali parc. č.
246/143 ve větším rozsahu než 61 m2, čili bez části, která byla v padesátých
letech oddělena, a na jejichž listu vlastnictví je sporný pozemek určen jen
výměrou 61 m2. Za nesprávný považuje rovněž názor odvolacího soudu, že žaloba
měla být koncipována na zdržení se užívání stavby, nikoliv pozemku, poněvadž
plot s podezdívkou, jehož odstranění se domáhal, se nenachází jen na septiku,
ale i na pozemku parc. č. 542/2. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ.
S ohledem na dosud Nejvyšším soudem neposuzovanou otázku právního
významu či závaznosti zápisu právních vztahů v evidenci nemovitostí provedených
podle dosavadních předpisů ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Podle § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv, zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené
podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených,
pokud není prokázán jejich opak.
Podle § 134 OSŘ listiny vydané soudy České republiky nebo jinými
státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou
zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo
prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost
toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Z porovnání obou citovaných ustanovení je zřejmá jejich obsahová a
významová shoda, z níž logicky vyplývá jejich shodná důkazní síla (v porovnání
s listinami soukromými) a obdobné použití v právních vztazích. To co platí pro
veřejné listiny platí i pro zápisy právních vztahů ve smyslu § 16 odst. 1
zákona č. 265/1992 Sb. Toto konstatování lze dovodit i z § 22 odst. 2
katastrálního zákona (zákona č. 344/1992 Sb.), podle kterého výpisy, opisy nebo
kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené
katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou
veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku jejich
vyhotovení.
Zápis odpovídající § 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. tedy prokazuje
pravdivost toho, co je v něm uvedeno, což ovšem neznamená, že soudy nejsou
oprávněny hodnotit jejich pravdivost. Je tedy možné dokazovat, že obsah zápisu
neodpovídá skutečnosti, respektive že je nepravdivý. V daném případě žalovaní
doložili, že jejich právní předchůdci K. a M. N. byli vlastníky pozemku, ze
kterého byl sporný pozemek oddělen. Pak je ovšem na žalobci, aby doložil, kdy a
jakým způsobem na něj, případně jeho právního předchůdce, sporná část pozemku
přešla. Toto se však žalobci nezdařilo. Ostatně sám připouští možnost přechodu
sporného pozemku na stát bez právního důvodu.
Podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež
spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal
věc bez právního důvodu.
Podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, oprávněným osobám
budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v
důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
K dovolací námitce, že převod pozemku na stát bez právního důvodu by zakládal
pouze případný restituční nárok, dovolací soud pouze poznamenává, že obě
posledně citovaná ustanovení dopadají na případy okupace věci státem, kdy
dosavadní vlastník věci o vlastnické právo k ní nepřišel. V dané věci však
žalovaní sporný pozemek v rozsahu oplocení, jehož odstranění se žalobce
domáhal, užívají a stát k ní žádná práva nevykonával. V tomto směru lze též
odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 2956/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 71. Podle tohoto rozhodnutí o převzetí věci
státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k
tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které
nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti).
Konečně, pokud snad žalobce namítá, že v důsledku převodu pozemku parc.
č. 236/143 žalovaní nabyli tento pozemek ve výměře menší než původní, dovolací
soud podotýká, že ani případná opodstatněnost této námitky nemůže nic změnit na
nedostatku aktivní hmotné legitimace žalobce v tomto řízení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce
správně. Dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měli právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu