22 Cdo 624/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ P. S., 2/ A. S., 3/
městu L. M., zastoupenému advokátem, o ochranu práva odpovídajícího věcnému
břemeni, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 3260/92, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna
2001, čj. 9 Co 138/2001-146, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna 2001, čj. 9
Co 138/2001-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 23.
srpna 2001, čj. 9 Co 138/2001-146, odmítl jako opožděné odvolání žalobkyně
proti rozsudku Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13.
dubna 2000, čj. 14 C 3260/92-115. Usnesením ze dne 23. května 2000, čj. 14 C
3260/92-119, soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Odmítnutí
odvolání podle § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) odvolací soud
odůvodnil tím, že je žalobkyně nepodala ve lhůtě podle § 204 odst. 1 OSŘ, to je
do 15 dnů ode dne, kdy jí, resp. její právní zástupkyni, byl doručen rozsudek
soudu prvního stupně. Konstatoval, že podle § 47 odst. 2 OSŘ platí, že za den
doručení se považuje den následující po vyrozumění adresáta, že zásilka, která
mu měla být doručena do vlastních rukou, byla uložena na poště. Ze sdělení
pošty dospěl k závěru, že byly dodrženy náležitosti náhradního doručení, když
rozsudek soudu prvního stupně byl doručován obecné zmocněnkyni žalobkyně na
adresu, kterou sama uvedla. Při prvním pokusu o doručení, kdy nebyla v místě
doručení zastižena, byla vyzvána, aby zásilku v tomto místě převzala a pokud se
ani poté nepodařilo zásilku doručit, byla uložena 28. 4. 2000 na poště s
následky vyplývajícími ze zákona. Nevyzvedla-li si poté adresátka zásilku do
tří dnů od uložení, byl poslední den této lhůty považován za den doručení, i
když se adresátka o uložení zásilky nedozvěděla. Za den doručení tak bylo
třeba pokládat 1. 5. 2000 a posledním dnem, kdy odvolání mohlo být včas podáno,
bylo úterý 16. 5. 2000. Žalobkyně podala odvolání 9. 8. 2000 a protože v něm
zpochybňovala správnost náhradního doručení, provedl soud prvního stupně
výslech poštovní doručovatelky, která doručování písemnosti prováděla. Z
výslechu plyne, že 27. 4. 2000, kdy byl učiněn první pokus o doručení zásilky,
nebyla obecná zmocněnkyně doma zastižena a 28. 4. 2000 byl učiněn
doručovatelkou druhý pokus o doručení zásilky, který se rovněž nezdařil. Proto
doručovatelka na místě zanechala oznámení o uložení zásilky a ta byla u pošty
uložena k vyzvednutí. Toto oznámení doručovatelka vhodila do schránky u domu
žalobkyně, který je adresou obecné zmocněnkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 238a odst. 1 písm. e)
OSŘ, a uplatňuje dovolací důvody podle § 240 (správně § 241) odst. 3 písm. a)
až d) OSŘ. První dovolací důvod, a to v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1
písm. f) OSŘ, dovolatelka spatřuje v odmítnutí odvolacího soudu věcně se
zabývat odvoláním s odkazem na § 218 odst. 1 OSŘ. S poukazem na argumentaci
odvolacího soudu v části týkající se doručování písemnosti, namítá, že dovolací
soud prováděl dokazování; byť toto dokazování se netýkalo věci samé, platí i
zde vzhledem k § 211 OSŘ ustanovení § 122 odst. 2 OSŘ, podle něhož mají
účastníci řízení právo být přítomni u dokazování prováděného soudem, § 123 OSŘ
upravující právo účastníků vyjadřovat se k prováděným důkazům a platí i obecná
ustanovení OSŘ, zejména § 1, ohledně ochrany práv a oprávněných zájmů
účastníků. Žalobkyně nebyla o provádění zmíněných důkazů vyrozuměna. Namítá, že
tvrzení doručovatelky při výslechu se odchyluje od údajů z listinných důkazů -
sdělení pošty na doručence. Z něho plyne, že při prvém pokusu o doručení nebyla
adresátka v místě doručení zastižena a byla vyzvána, aby v tomto místě zásilku
opětovně převzala, aniž by bylo uvedeno, co bylo míněno tímto místem, zejména
ale aby bylo doloženo to co vyplývalo z § 47 odst. 2 OSŘ. Adresátka podle
tohoto zákonného ustanovení neměla být vyzývána, aby si zásilku v nějakém místě
opětovně převzala, ale měla být doručovatelkou vhodným způsobem uvědomena, že
ji zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. To ale ze
zprávy pošty nevyplývá, tím méně pak to, že zůstal bezvýsledným i nový pokus o
doručení zásilky a že teprve poté doručovatelka uložila písemnost na poště a
adresátku o tom vyrozuměla. Ve své výpovědi doručovatelka uvádí pouze to, kdy
učinila prvý pokus o doručení, a v té době nebyla adresátka doma, proto učinila
druhý pokus, což se opět nezdařilo. Ani při osobním výslechu pak nepotvrdila,
že by postupovala v souladu s § 47 odst. 2 OSŘ, tedy že by vhodným způsobem
adresátku vyrozuměla o prvém bezvýsledném doručení zásilky s tím, že jí přijde
zásilku doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Hovoří pouze o tom,
že na místě nechala oznámení o uložení zásilky k vyzvednutí. Při výslechu
doručovatelky neměla možnost žalobkyně osobně na uvedené nedostatky poukázat. V
této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. 10. 1996, čj. 2
Cdon 482/96-98. K druhému dovolacímu důvodu dovolatelka uvádí, že dříve než byl
právní zástupkyni žalobkyně doručen předmětný rozsudek, bylo jí doručeno
usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení. V dané věci tedy bylo
rozhodováno jednak rozsudkem, jednak usnesením, a to zakládá nesprávný postup
soudu, neboť o nákladech řízení může být rozhodnuto později toliko za podmínek
uvedených v § 166 OSŘ. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu R
6/69 a 6 Cz 60/68. Odvolací soud se nevyrovnal s tím, že odvolání žalobkyně
směřovalo jak proti rozsudku soudu prvního stupně, tak i proti jeho usnesení o
nákladech řízení.
Soudem prvního stupně byla vyvolána situace, že bylo doručeno
rozhodnutí týkající se nákladů řízení, aniž byl žalobkyni znám obsah rozhodnutí
ve věci samé. Tak pro ni vznikla nepřehledná situace. Pokud by mělo být
usnesení o nákladech řízení považováno za doplňující rozsudek, pak měla být
poučena o tom, že jí lhůty k podání opravného prostředku počínají běžet znovu,
popř. odvolací soud měl věc posoudit tak, že žalobkyně byla o svých procesních
právech poučena nesprávně a měla nastat situace pro takové případy předvídaná v
§ 204 odst. 2 OSŘ. V tom případě by odvolání podané 9. 8. 2000 bylo podáno
včas. Zdůrazňuje, že vlastní odvolání bylo podáno 26. 6. 2000 a další podání z
9. 8. 2000 obsahovalo jen jeho odůvodnění. Pokud jde o třetí dovolací důvod
navazuje na skutečnosti uvedené shora ve vztahu k okolnostem týkajícím se
náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně a namítá, že pokud odvolací
soud měl za prokázané, že obecné zmocněnkyni žalobkyně bylo doručeno řádně, pak
posouzení této situace vycházelo ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Ohledně čtvrtého dovolacího důvodu uvádí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na fikci plynoucí z § 47
odst. 2 OSŘ, vztahující se k doručování rozsudku, ač měla být zkoumána situace
i ve vztahu k doručení usnesení o nákladech řízení. Byla vydána dvě rozhodnutí
s odlišným poučením o odvolání bez vyznačení jejich vzájemné svázanosti a
neměla tedy být tato situace posuzována pouze podle § 204 odst. 1 OSŘ, ale
podle § 204 odst. 2 OSŘ. Nebylo zkoumáno, kdy doběhla odvolací lhůta k
opravnému prostředku proti usnesení o nákladech řízení, což je nesprávné proto,
že by mělo být považováno za rozhodnutí vydané podle § 166 OSŘ, tedy jako
doplňující rozsudek k rozsudku, který dosud nebyl v právní moci. Nad rámec
uvedeného namítá, že nebyl splněn požadavek určitosti výroku rozhodnutí, když s
odkazem na obsah žalobního návrhu rozsudek obsahuje jen slova „návrh se
zamítá“. Není jasné, co soud považoval za návrh, když v mezidobí došlo k jeho
upřesňování - viz žalobu z 15. 12. 1992, dále podání z 27. 5. 1996 a upřesnění
a rozšíření žaloby z 6. 12. 1996. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 13. 4. 2000, a proto odvolací
soud o odvolání rozhodoval podle části dvanácté, hlavy I, bodu 15 zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy podle občanského soudního
řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění účinném před 1. 1. 2001. Podle části dvanácté,
hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu, vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne
podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné
podle § 238a odst. 1 písm. e) OSŘ, bylo podáno osobou oprávněnou řádně a včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §
242 odst. 1, 3 OSŘ a zjistil, že dovolání je důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání podaného žalobkyní
se opírá o § 218 odst. 1 písm. c), § 204 odst. 1 a § 47 odst. 2 OSŘ a odvolací
soud k němu dospěl na základě zjištění učiněného z obsahu doručenky zásilky,
kterou byl žalobkyni doručován rozsudek soudu prvního stupně a z výpovědi
poštovní doručovatelky.
Dokazování provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 OSŘ). K jednání
předvolá předseda senátu zejména účastníky (§ § 115 odst. 1 OSŘ). Účastníci
mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly
provedeny (§ 123 OSŘ). Na závěr mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit
se k dokazování i k právní stránce věci (§ 118 odst. 3 OSŘ).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že je nepřípustné, aby v občanském
soudním řízení bylo prováděno dokazování, ke kterému by účastníci anebo jejich
právní zástupci nebyli předvoláni. To platí i v případě, že odvolací soud
provádí dokazování ke zjištění včasnosti podaného odvolání. V dané věci však
odvolací soud prostřednictvím dožádaného soudu provedl dokazování výslechem
svědkyně I. M., ke kterému dovolatelka nebyla předvolána. Bylo porušeno právo
dovolatelky klást svědkyni dotazy a vyjádřit se k provedenému dokazování;
odvolací soud ji tak odňal nesprávným postupem možnost jednat před soudem [§
241 odst. 3 písm. a) OSŘ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ].
Dovolací soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 a
2 OSŘ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu