22 Cdo 626/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. M.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 6 C 60/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 29 Co 17/2006-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 29 Co
17/2006-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2005, č. j.
6 C 60/2004-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
září 2005, č. j. 6 C 60/2004-74, uložil žalované povinnost „vyklidit byt č. 11
o velikosti 1+1, 2. kategorie ve 3. podlaží domu v P. 9, P. 225/4 a odevzdat
žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu“. Dále rozhodl o nákladech
řízení. Zjistil, že žalobkyně je většinovou spoluvlastnicí předmětného domu s
podílem ideálních 28/40, dalším čtyřem spoluvlastníkům včetně žalované náleží
každému ideálních 3/40. V roce 1992 se účastnice dohodly, že žalovaná bude
předmětný byt užívat. Za bydlení uhradila žalobkyni tři platby po 690,- Kč.
Účastnice spolu vedly neúspěšnou korespondenci o způsobu vyúčtovávání výnosů a
nákladů a o výši nájemného. Dopisy z 11. 6. a 7. 11. 2003 žalobkyně žalovanou
vyzvala, aby byt vyklidila, neboť se jako většinový vlastník rozhodla, že jej
žalovaná dále užívat nebude; to žalovaná odmítla. Soud prvního stupně vyšel z §
139 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“). Konstatoval, že právním důvodem
užívání bytu žalovanou je její spoluvlastnické právo a ústně s ní uzavřená
dohoda o užívání bytu žalobkyní. Tuto dohodu však většinová spoluvlastnice
odvolala a žalovanou vyzvala k vyklizení bytu. Žalovaná jako menšinový
spoluvlastník byla povinna tuto výzvu respektovat (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu publikované pod č. R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastnic (odvolání
žalobkyně se týkalo jen lhůty k vyklizení bytu a nákladů řízení) rozsudkem ze
dne
11. května 2006, č. j. 29 Co 17/2006-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že „žalovaná je povinna vyklidit byt č. 11 o velikosti 1+1, druhé
kategorie, ve 3. podlaží domu v P. 9, P. 225/4, a odevzdat ho žalobkyni do 15
dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu“, a ve výroku o náhradě nákladů
jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění
dokazování konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a
věc správně posoudil ve smyslu názoru vyjádřeného v judikatuře Nejvyššího
soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádí, že
soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi spoluvlastníky předmětného domu
byla uzavřena dohoda podle § 139 odst. 2 ObčZ o užívání předmětného bytu, takže
žalovaná jej bez právního důvodu neužívá; jde o užívání na základě dohody mezi
spoluvlastníky. Tato dohoda, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl, nebyla
uzavřena jen mezi žalobkyní
a žalovanou. Z „dopisu z 18. 10. 1993“ plyne, že dohodu s žalobkyní uzavřeli
všichni spoluvlastníci, tedy vedle žalované i Ing. V. Č., V. K. a M. N.
Zmíněnou „podstatnou nepřesnost“ při svém rozhodování od soudu prvního stupně
převzal i odvolací soud. Nesprávně aplikoval § 139 odst. 2 ObčZ, podle něhož o
hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou. V daném
případě však k rozhodování spoluvlastníků nedošlo. K tomu dovolatelka odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99. Rozhodnutí žalobkyně o
vyklizení bytu žalovanou je tudíž pro rozpor se zákonem neplatné ve smyslu § 39
ObčZ. Soudy svým rozhodováním popřely práva vlastníka definovaná v § 123 ObčZ.
Výklad soudů je z pohledu práva na ochranu vlastnictví a ochrany menšiny před
většinou nepřípustný. Platí-li zásada ochrany menšiny před většinou v obchodním
právu, pak tato zásada, jako jeden ze segmentů požadavku § 3 odst. 1 ObčZ,
dopadá i na úpravu výkonu spoluvlastnického práva. V této souvislosti
dovolatelka odkazuje na čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ, že podle jeho obsahu je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst.
2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou
podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo
dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139 odst. 2 ObčZ).
Hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ se
rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů,
rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich;
podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu
z bytu (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon
374/97, publikovaný jako R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí mohou spoluvlastníci kdykoliv změnit
za podmínek uvedených v § 139 odst. 2 ObčZ; skutečnost, že uzavřeli dohodu o
tom, kdo bude užívat byt ve společném bytě nevylučuje, aby později většina,
počítaná podle velikosti podílů, rozhodnutí změnila.
Pokud by většinová spoluvlastnice řádně rozhodla o užívání věci tak, že by
vyloučila žalovanou z dalšího užívání bytu v domě, nebylo by dovolání důvodné
ani zčásti (viz právní názor, vyjádřený v R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, na který dovolací soud odkazuje). Z tohoto hlediska je
nevýznamné, zda dohoda o užívání společného domu uzavřená v roce 1993, na
jejímž základě žalovaná byt užívala, byla uzavřena jen mezi účastnicemi či zda
ji uzavřelo více spoluvlastníků.
Dovolatelka též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 599/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2001. Právní názor,
vyslovený v tomto rozhodnutí, lze přiměřeně vztáhnout i na danou věc.
Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139
odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, kdo z podílových
spoluvlastníků bude užívat byt ve společném domě. Pokud zákon stanoví, že
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak
z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku
byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlený postup mohl rovněž rozhodnout
či se k němu vyjádřit
(a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu).
Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo
konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost
vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za
situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle
velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. V
takovém případě jde z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o
neplatný právní úkon.
V dané věci soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně dopisem vyzvala
žalovanou, aby byt vyklidila, neboť jako většinová spoluvlastnice rozhodla, že
žalovaná nadále byt užívat nebude. Toto zjištění přejal i odvolací soud. Soudy
však neučinily zjištění, že žalobkyně svůj záměr alespoň předestřela ostatním
spoluvlastníkům. Za této situace je závěr, že šlo o rozhodnutí většiny ve
smyslu § 139 odst. 2 ObčZ, předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívána
nesprávném právním posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu