22 Cdo 636/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., a 2) L. Š.,
zastoupeným advokátem, o povinnosti trpění chůze, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 84/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 25. září 2003, č. j. 15 Co
519/2003-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne
25. září 2003, č. j. 15 Co 519/2003-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost trpět mu
chůzi přes jejich pozemek ke vchodu jeho domu (podrobnou specifikaci těchto
nemovitostí viz níže). Tento dům žalovaný 1), J. P. a M. M. prodali 12. 4. 1977
podniku P. Č. B. (dále jen „P.“) a dodatkem kupní smlouvy č. 1/77 se zavázali
umožnit uživateli bytu v předmětném domě, kterým je nyní žalobce, volný
průchod a průjezd přes jejich dvůr. Žalobce byt v domě užíval od roku 1976;
samotný dům poté v roce 1991 v dražbě získal do svého vlastnictví a provozoval
v něm řeznictví. Jako uživatel bytu a poté jako vlastník domu používal k
přístupu do něho dvůr žalovaných, kteří s tím ale projevili nesouhlas.
Okresní soud v Pelhřimově (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 4. března 1999, č. j. 7 C 167/98-62, žalobu zamítl; tento rozsudek
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. června 1999, č. j. 15
Co 368/99-80, potvrdil. K dovolání žalobce poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
13. února 2001, č. j. 22 Cdo 2643/99-100, tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil
Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově poté rozsudkem ze dne 21. března 2003, č. j.
3 C 84/2001-125, uložil žalovaným povinnost „trpět žalobci chůzi přes pozemek,
který je zapsán u Katastrálního úřadu v P. v katastru nemovitostí pro obec a k.
ú. P., na LV č. 98 jako pozemek ve zjednodušené evidenci mající původ v
pozemkovém katastru p. č. 174/2, a to od vstupních vrat z M. ulice v šíři 1 m
středem p. č. 174/2 ke vchodu do bytu v domě čp. 69, který je zapsán u
Katastrálního úřadu v P. k katastru nemovitostí pro obec a k. ú. P., na LV č.
1703“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. Š., J. P. a M. M. prodali
kupními smlouvami ze 7. 12. 1972, resp. 12. 4. 1977 P. dům čp. 69 v P. s
příslušnou stavební parcelou, a dodatkem č. 1/77 kupní smlouvy uzavřeným 29. 4.
1977 se zavázali budoucímu uživateli bytu, resp. ubytovny v tomto domě umožnit
stálý volný průchod a průjezd vstupními vraty přes jejich pozemek. Od roku 1991
pozemek takto užíval již jen žalobce, který byl nejprve uživatelem bytu, od 17.
3. 1991 vlastníkem domu čp. 69. Žalovaní dopisem z 2. 3. 1991 shora zmíněný
dodatek kupní smlouvy „zrušili“ a v roce 1997 znemožnili vstup na předmětný
pozemek uzamčením vrat. Namítali, že práva a povinnosti plynoucí z dodatku č.
1/77 kupní smlouvy se týkaly pouze účastníků, kteří jej uzavřeli a dopis z 2.
3. 1991 je výpovědí tohoto dodatku; žalobce nemohl tvrzené právo ani vydržet,
neboť v objektu bydlel od roku 1986, přičemž od roku 1991, kdy se stal
vlastníkem domu čp. 69, užíval dvůr na základě ústní dohody uzavřené se
žalovanými, která zanikla v srpnu 1997. Soud prvního stupně ale dospěl k
názoru, že dodatek kupní smlouvy č. 1/77 nutno považovat za smlouvu ve prospěch
třetí osoby podle § 50 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), aniž by bylo
třeba, aby třetí osoba byla konkrétně určena, když postačuje, aby byla
individualizována objektivními skutečnostmi. Soud pak žalobce shledal osobou
oprávněnou z dodatku kupní smlouvy č. 1/77, původně jako uživatele podnikového
bytu a od roku 1991 jako vlastníka domu čp. 69 (a uživatele bytu v tomto
domě).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 15 Co 519/2003-149, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně.
Konstatoval, že mezi původními účastníky kupní smlouvy a dodatku k ní byla
uzavřena dohoda ve smyslu § 50 ObčZ ve prospěch třetí osoby a tak, jak byla
formulována v části vymezující okruh oprávněných třetích osob, odpovídala
ustanovením ObčZ. Obsah dodatku neznamenal, že by s nemovitostí mohlo být nějak
v právním smyslu nakládáno, ale to, aby nemovitost mohla být využívána k
určenému účelu. Podstatné však bylo, zda závazek, který uzavřely Potraviny s
žalovaným, J. P. a M. M., mohl z nějakého důvodu přejít na jiné subjekty, něž
které byly z tohoto závazku původně zavázány. Bylo třeba vyjasnit, co bylo
účelem závazkového vztahu mezi účastníky, který ale nelze ztotožnit se vznikem
věcného práva. Potraviny přistoupily k uzavření dodatku č. 1/77 kupní smlouvy
proto, aby zajistily přístup svých pracovníků na ubytovnu v zadní části domu
čp. 69, a závazek žalovaného, J. P. a M. M., že umožní uživatelům bytu v daném
domě stálý a volný průchod přes svůj pozemek, bylo třeba považovat za závazek
osobní. Dodatkem č. 1/77 byla řešena situace s ubytováním pracovníků P. a jen
to byl jeho smysl a účel. Tento osobní závazek ale nebyl převoditelný na další
osoby jinak, než smluvně, v daném případě písemně. To ale platilo i pro stranu
oprávněnou, která mohla svoje právo vykonávat pouze do okamžiku, do kterého dům
v zadní části užívala k ubytování zaměstnanců. Tento způsob využití ale
prodejem domu v dražbě zanikl, když zanikl i důvod, pro který smluvní strany
dodatek kupní smlouvy uzavíraly. Právo z dodatku nemohlo přejít na žalobce, byť
v době, kdy byl zaměstnancem P., mu oprávnění z dodatku svědčilo. Za nových
vlastnických vztahů k domu čp. 69 by mohla vzniknout obdobná situace jenom
novou smlouvou uzavřenou mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (podle obsahu dovolání je však uplatněn dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 OSŘ). Připomíná vývoj věci od podání žaloby po rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který rozsudkem z 13. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2643/1999,
vyslovil závazný právní názor z něhož plyne, že dodatek č. 1/77 ke kupní
smlouvě z 12. 4. 1977 bylo třeba považovat za smlouvu ve prospěch třetího podle
§ 50 ObčZ. V napadeném rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že závazek z
dodatku č. 1/77 nemohl přejít na další osoby jinak než smluvně a že prodejem
domu v dražbě zanikl včetně důvodu, pro který smluvní strany dodatek uzavíraly.
Tento závěr je podle dovolatele nesprávný. Dodatek č. 1/77 zavázal žalované
umožnit budoucímu uživateli bytu v domě čp. 69 stálý volný průchod vstupními
vraty; nehovoří se zde o zaměstnancích podniku P., ale o uživateli bytu. Tímto
uživatelem je dovolatel a nic na tom nemění skutečnost, že dům čp. 69 později v
dražbě koupil, neboť zůstal uživatelem bytu. Je tedy stále osobou, v jejíž
prospěch byla smlouva mezi žalovanými a podnikem P. uzavřena. Důvody trvání
závazku se nezměnily, do bytu má přístup pouze ze dvora žalovaných. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl jako zjevně nedůvodné, popř. aby je zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu
pokládají za správné, zejména uvádí-li, že se jedná o osobní závazkový vztah,
který je závazný pouze pro účastníky, kteří smlouvu uzavřeli. Pokud by měl
platit pro další účastníky, musel by být nově smluvně upraven, či smluvně
převeden, což se prokazatelně nestalo. Připomínají, že obsah dodatku kupní
smlouvy by měl být vykládán podle ObčZ v tehdy platném znění a v souladu s
občanskoprávními vztahy. Dodávají, že žalobce účelově a nepravdivě tvrdí, že do
bytu má přístup pouze z jejich dvora, ačkoliv se z M. ulice lze do domu č. p.
69 dostat dvěma vchody a byl obnoven průchod mezi přední a zadní částí domu. Od
roku 1998 vchod z jejich dvora neužívá a k přístupu do domu užívá on i jeho
rodina vchody z ulice.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 3 OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku
těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§
34 ObčZ). Podle § 35 odst. 2 ObčZ ve znění platném v době uzavření sporného
dodatku ke kupní smlouvě z 12. 4. 1977, platilo: „Projev vůle je třeba
vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl
učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití“. Pojem „pravidla
socialistického soužití“ byl pojmem neurčitým a bylo jej třeba vykládat tak, že
projevy vůle musejí být interpretovány v souladu se zásadními zásadami
občanského práva. Proto se i v této době uplatňovaly principy výkladu, dnes
výslovně uvedené v § 35 odst. 2 a 3 ObčZ, podle nichž „právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle
v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se
vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se
přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho,
komu byl právní úkon určen“.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých
pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1998, sp. zn. 25 Co 1650/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1999).
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé
právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností
také tvrdí.
V dané věci se v dodatku ke kupní smlouvě prodávající zavázali výslovně
umožnit průchod „uživateli bytu v domě čp. 69“, aniž by tohoto uživatele nějak
blíže specifikovali. Z formulace smlouvy jasně vyplývá, že mělo jít o
nekonkretizovaného uživatele; pokud strany měly na mysli jen pracovníky podniku
P., měli to ve smlouvě vyjádřit. Tvrdí-li žalovaní, že navzdory výslovnému
znění smlouvy mělo jít jen o oprávnění pro pracovníky podniku, mají ohledně
tohoto tvrzení důkazní břemeno; musí tedy prokázat, že skutečná vůle účastníků
byla jiná, než jaká byla vyjádřena ve smlouvě. Navíc – vzhledem k zásadě
ochrany dobré víry třetích osob – by bylo třeba prokázat, že třetí osoby, v
jejichž prospěch bylo toto oprávnění zřízeno, o takovém omezení oprávněných
osob musely vědět. Takové důkazy však provedeny nebyly a odvolací soud bez
dalšího přejal tvrzení žalovaných. Jeho rozhodnutí tak vychází ze skutkového
zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 ObčZ).
Na uvedených úvahách nic nemění ani okolnost, že jde nepochybně o vztah
závazkový, který po novele ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb., mohou
žalovaní za splnění zákonných podmínek vypovědět (§ 582 ObčZ). Závazek strpět
uživatelům bytu v domě volný průchod a průjezd se (podobně jako obdobné závazky
sjednávané podle ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb., kdy nebylo možno
zřídit smlouvou věcná břemena) obsahově blíží věcnému břemeni, nicméně rozdíl
oproti tomuto institutu je zejména v možnosti smlouvu vypovědět. Podle § 50
ObčZ bylo totiž i před novelou č. 131/1982 Sb. možno zřídit právo k pozemku ve
prospěch blíže neurčených vlastníků určité nemovitosti, odpovídající povinnost
však tížila jen toho, kdo smlouvu uzavřel a navíc po novele č. 509/1991 Sb. je
takovou smlouvu možno vypovědět.
K vyjádření žalovaných se uvádí, že dovolací řízení je jen řízení
přezkumným, a tak se dovolací soud nemohl zabývat platností poslední výpovědi
dané žalovanými, ani skutečností, zda žalobce má možnost vstupovat do bytu i
jinak (tato okolnost by byla důležitá pro posouzení souladu výpovědi s dobrými
mravy), neboť ani odvolací soud o tyto skutečnosti své rozhodnutí neopřel.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu