22 Cdo 638/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalovanému R. K.,
zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské
Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu
v Opavě pod sp. zn. 9 C 88/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 505/2008-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
4.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr.
Pavlíny Plačkové.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
června 2008, č. j. 9 C 88/2007-45, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost
vyklidit „bytovou jednotku č. 1194/13 v domě č. p. 1194, nacházejícím se na
pozemku parc. č. 2088/5 a podíl na společných částech tohoto domu a pozemku ve
výši 575/10000, to vše v katastrálním území H., obci H.“ (dále jen ,,předmětné
nemovitosti“) a vyklizené je předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění přístřeší.
Ve výrocích II. - IV. rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně
rozvedeno dnem 9. října 2006. Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako
výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Za doby trvání manželství získala
žalobkyně od svého otce darem částku 400.000,- Kč. V darovací smlouvě bylo
výslovně uvedeno, že za výlučné prostředky žalobkyně, které jí byly darovány,
bude zakoupen byt do jejího výlučného vlastnictví. Žalobkyně peníze vložila na
pobočce České spořitelny a. s. na účet, který byl veden na jméno žalovaného, ke
kterému však měla žalobkyně dispoziční právo. Dne 23. května 2001 uzavřela
žalobkyně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s manžely M. Bylo
prokázáno, že byla nejdříve zaplacena záloha ve výši 50.000,- Kč a poté
doplaceno zbývajících 350.000,- Kč. Vzhledem k rozporným výpovědím žalovaného,
jeho matky a sestry soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že byt
zakoupil s žalobkyní za 100.000,- Kč, přičemž měli 50.000,- Kč již našetřeno a
zbylých 50.000,- Kč účastníkům půjčila matka žalovaného. Žalovaný se nijak o
předmětné nemovitosti nestaral, žalobkyni označoval vždy jako jejich majitelku.
Tvrzení žalovaného ohledně existence finančních prostředků na účtu nemohl soud
prvního stupně uvěřit, protože průměrný měsíční výdělek žalovaného činil
5.455,-Kč a účastníci měli vysoké měsíční výdaje.
Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti získala žalobkyně z
finančních prostředků nabytých darem od svých rodičů do svého výlučného
vlastnictví. Oprávněně se tak domáhá ochrany svého vlastnického práva vůči
žalovanému, neboť žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu.
Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalovaného, že pokud žalobkyně
vložila na účet znějící na jeho jméno, na kterém již byl zůstatek ve výši
4.274,90 Kč, jí darovanou částku ve výši 400.000,- Kč, došlo ke smísení těchto
finančních prostředků, které se tím změnily na pohledávku žalovaného vůči
peněžnímu ústavu a tato pohledávka se tak stala součástí společného jmění
manželů. Podle názoru soudu prvního stupně jsou naopak tyto finanční prostředky
oddělitelné a nemohlo dojít k jejich smísení. Pokud jde o námitky žalovaného k
platnosti kupní smlouvy uzavřené žalobkyní k předmětným nemovitostem, soud
prvního stupně žádné důvody neplatnosti neshledal.
Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26.
listopadu 2008, č. j. 8 Co 505/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému uložil povinnost nahradit
žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
vycházel z nich. Uvedl, že podle ustálené judikatury platí, že majetek vnesený
do společného jmění některým z manželů lze transformovat. Argument žalovaného,
že došlo ke smísení výlučných finančních prostředků žalobkyně jejich vložením
na účet znějící na jméno žalovaného, čímž se tyto změnily na pohledávku vůči
peněžnímu ústavu ve společném jmění manželů, však podle odvolacího soudu nemůže
obstát. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „plnění
peněžního ústavu“ je dělitelné.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém namítal vadu
řízení a nesprávné právní posouzení otázky, zda jsou předmětné nemovitosti
výlučným vlastnictvím žalobkyně či zda patří do společného jmění manželů a
investici žalobkyně lze vypořádat jako vnos z jejího výlučného majetku do
společného jmění manželů. Podle názoru dovolatele vložením peněz na účet došlo
k jejich změně na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, a přestaly tak být ve
vlastnictví žalobkyně. Před vložením částky ve výši 400.000,- Kč totiž byla na
předmětném účtu uložena částka ve výši 4.274,90 Kč, a celá částka tak
představuje pohledávku žalovaného vůči peněžnímu ústavu. Žalovaný považuje za
nepochybné, že při vypořádání společného jmění manželů je nutné zohlednit tento
vnos žalobkyně, nicméně tato skutečnost nemá vliv na vlastnictví předmětných
nemovitostí. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv podle svých slov
vycházel z ustálené judikatury, neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí a dovolateli
není známo, že by byla uváděná otázka v judikatuře řešena. Odkázal na
judikaturu soudů, podle které do společného jmění manželů patří věc, která byla
pořízena z výlučných prostředků jednoho manžela a byť i jen z nepatrné části z
prostředků společných.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání neztotožnila s názorem žalovaného, že
soudní praxe dosud neřešila jím vymezenou právní otázku. Naopak se domnívá, že
jsou-li vkládány na účet peníze náležející do společného jmění manželů, jsou v
tomto režimu i vybírány. Totéž platí i u peněžních prostředků ve výlučném
vlastnictví jednoho z manželů. Ve svém vyjádření citovala názory uvedené v
odborné literatuře i judikatuře, které podle ní jednoznačně řeší právní otázku
vymezenou žalobcem v její prospěch. Podle žalobkyně soudní praxe jasně
potvrdila, že jsou-li vkládány na bankovní účet finanční prostředky ve výlučném
vlastnictví jednoho z manželů a je–li z nich zakoupena nějaká věc, je nabývána
do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Zdůraznila dále, že na pořízení
předmětného domu nepoužila žádnou, ani nepatrnou, finanční částku ze společného
jmění manželů.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není
důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V předmětné věci řešily nalézací soudy otázku, jaký je vlastnický režim
finančních prostředků, které byly – jakožto prostředky ve výlučném vlastnictví
jednoho z manželů – vloženy na účet zřízený druhým manželem u bankovního
(peněžního ústavu), k němuž má dispoziční právo i manžel vkládající finanční
prostředky, za situace, kdy došlo vkládajícím manželem k výběru vložené částky
v nominální výši vkladu. Protože pro posouzení věci bylo řešení této otázky
podstatné a uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu explicitně ve
všech souvislostech vyřešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významné.
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů
nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného
dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející
do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy
slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o
restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před
uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci
původního vlastníka.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že součást společného jmění manželů
netvoří mimo jiné majetek nabytý jedním za manželů za trvání manželů za majetek
náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
V předmětné věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že na účet u
peněžního ústavu zřízený žalovaným, na kterém se nacházela částka 4.274,90 Kč,
žalobkyně vložila 400.000,- Kč představující její výlučné finanční prostředky.
Tuto částku 400 000,- Kč pak žalobkyně, která měla k účtu dispoziční právo,
vybrala a použila na zakoupení předmětných nemovitostí. Pro rozhodnutí věci tak
bylo podstatné posouzení, zda se i po výběru jednalo o výlučné prostředky
žalobkyně či již šlo o prostředky tvořící společné jmění manželů.
Závěr odvolacího soudu, že v takovém případě se jednalo o výlučné
prostředky žalobkyně, je správný.
Účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o
běžném účtu (§ 708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu
(§ 716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a
majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné
charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité
vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu
platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní
prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je
povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek
stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho
jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí
sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu
uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy
vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu.
Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů) používá v ustanoveních § 708 a násl. termín „majitel účtu“, i když
účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené
jsou v majetku peněžního ústavu. Za „majitele účtu“ je třeba z pohledu
ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro
kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet.
Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen
přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné
v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků,
které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se
peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost,
kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.
Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající - obecně vzato - v tom, aby mu
nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při
splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek
účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99,
uveřejněné jako č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném
účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele
účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního
ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu
byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje
pohledávku z účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu
2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50).
Jsou-li na účtu složeny i prostředky, které „majiteli účtu“ nepatří (např. na
účet vedený na jméno manžela složí peníze druhý manžel), nemá tento složitel
pohledávku za bankou (k tomu srovnej: Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění
manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2011, str. 135).
Nemá-li v těchto případech složitel pohledávku za bankou, nevylučuje to jeho
pohledávku za majitelem účtu (nejde-li např. o případy, kdy peníze byly
darovány majiteli účtu a uloženy na jeho účet). Tak tomu bylo i v souzeném
případě, kdy žalobkyně své výlučné prostředky ve výši 400.000,- Kč uložila na
účet žalovaného, vůči kterému jí vzniklo obligační právo na vrácení částky
400.000,- Kč realizované v daném případě následně výběrem finančních prostředků
v uvedené výši samotnou žalobkyní, která měla k účtu dispoziční právo, ačkoliv
nebyla majitelkou účtu.
Důsledkem takového postupu však není skutečnost, že se výlučné finanční
prostředky žalobkyně staly po jejich vložení na účet a následném výběru
finančními prostředky tvořícími součást společného jmění manželů, ale zůstaly
ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost,
že na účtu žalovaného se v době vkladu nacházely již i prostředky tvořící
společné jmění manželů. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na
účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního
režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí
společného jmění manželů.
Jestliže pak žalobkyně ze svých výlučných prostředků (400.000,- Kč) zakoupila
předmětné nemovitosti, je správný závěr odvolacího soudu, že se jedná o její
výlučné vlastnictví a žalobkyně se důvodně domáhá ochrany vlastnického práva ve
smyslu § 126 odst. 1 obč. zák.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolatel
je ani netvrdí. V dovolání sice formálně uplatnil i dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsah dovolání je však výhradně kritikou právních
závěrů odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným
uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn,
rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle
§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokátky za její
zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.
64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací
soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č.
64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního
řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této
vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů, a výše odměny po
snížení ve smyslu § 18 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % ve
spojení s § 7 písm. d) vyhlášky činí částku 3.750,- Kč. Žalobkyni dále náleží
paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celková výše nákladů v dovolacím
řízení tak činí celkem 4.050,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 4 050,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupkyně žalobkyně (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu