22 Cdo 649/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) A. V., a B) D. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 11.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 38/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2002, č. j. 27 Co 119/2002-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2001, č. j. 17 C 38/97-95, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 11.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% od 6. 2. 1997 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl „protinávrh žalovaného“, aby žalobcům bylo uloženo vydat mu blíže specifikovanou sedací soupravu a mrazničku a pro případ, že tyto věci nemají v držení, zaplatit mu částku 11.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č. j. 27 Co 119/2002-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům 11.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% od 6. 2. 1997 do zaplacení se zamítá“, a ve zbývajících výrocích tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že tento rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhli, aby jej dovolací soud v napadené části zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a že splňuje zákonem požadované náležitosti (§ 241 a § 241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“), zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v § 237 OSŘ a s ohledem na to, že dovoláním žalobců je napaden výrok, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle odst. 1 písm. a) uvedeného ustanovení. Podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ však dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, který žalobci napadli svým dovoláním, bylo rozhodnuto pouze o peněžitém plnění ve výši 11.000,- Kč, a je tedy zřejmé, že dovolání podle § 237 OSŘ nemůže být přípustné. Jeho přípustnost pak není založena ani žádným z ustanovení § 238 až 239 OSŘ, a tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu