22 Cdo 655/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobců: A) R. J., a B) V. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované obci
H., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod
sp. zn. 14 C 2444/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 3. srpna 2000, č. j. 11 Co 509/99-27, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2000, č. j.
11 Co 509/99-27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrok ve věci samé zněl: „Návrh se zamítá“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, zaujal však právní názor, že kupní smlouvy uzavřené mezi
Obecním úřadem v H., zastoupeným starostou V. V., jako prodávajícím a žalobci
jako kupujícími z 25. 3. 1991 a 18. 7. 1991, týkající se označených
nemovitostí, jsou neplatné, neboť obecní úřad neměl a nemá právní subjektivitu.
Podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, je obecní úřad orgánem obce a zákon mu
nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva a povinnosti z právních vztahů.
Podle § 4 zákona č. 367/1990 Sb. způsobilost k vystupování v právních vztazích
svým jménem mají obce.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 3. srpna 2000, č. j. 11 Co 509/99-27, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, proti svému rozsudku připustil dovolání a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobců na požadovaném určení. Žalobci
jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci označených nemovitostí na
základě předmětných kupních smluv, řádně registrovaných bývalým Státním
notářstvím v D., nemovitosti užívají, ve výkonu vlastnických práv nejsou nikým
rušeni, jejich vlastnické právo nikdo nezpochybnil a pouhé tvrzení, že by se
tak mohlo stát v budoucnu, nemůže být právně významné. Vzhledem k tomu, že je
nezpochybnitelná jejich dobrá víra, že se stali řádnými vlastníky nemovitostí,
svědčil by v jejich prospěch i důvod nabytí vlastnictví vydržením. Žalovaná
vlastnické právo žalobců nepopírá. Nelze tudíž dovodit nejistotu právního
vztahu nebo ohrožení vlastnického práva žalobců. Otázkou platnosti kupních
smluv se odvolací soud již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Jsou toho názoru, že nesprávné
označení prodávajícího subjektu za stavu, kdy je nesporné, kdo jsou smluvní
strany a jaká byla jejich vůle, není vadou, která by činila smlouvu neplatnou.
Za situace, kdy odvolací soud nevyjádřil souhlas s tím, že kupní smlouvy nejsou
platné, mají právní zájem na upevnění své právní jistoty, ale i právní jistoty
žalované a případných nabyvatelů předmětných nemovitostí. Jediným způsobem, jak
nabýt právní jistotu, je pouze soudní rozhodnutí. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle
§ 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Pokud je dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k vadám řízení,
které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
výslovně uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Podle § 155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku
rozsudku. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu na zahájení
řízení. Podle směrnice pléna Nejvyššího soudu z 18. 12. 1967, Pls 6/67, o
předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení
u soudů prvního stupně, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR
pod V/1968, „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí
být ovšem určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního
vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak
soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah
žalobního návrhu slovy „návrhu se nevyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“. Z výroku
formulovaného slovy „návrh se zamítá“ není patrno, jaký nárok byl uplatněn a co
se jím zamítá. Určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo
pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Pokud odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně obsahující z důvodu neurčitosti nesprávný výrok,
zatížil řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů
se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že žalobce má na určení naléhavý
právní zájem.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v obou důvodech zamítnutí žaloby
pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení není
správné.
Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti může mít i
osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, je-li její nabyté právo k
nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno převodcem a není-li přitom dán důvod k
žalobě na plnění. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kdy by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení
stalo jeho právní postavení nejistým. Nejvyšší soud již v rozhodnutí
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal
právní názor, že „určovací žaloba podle § 80 písm.c) OSŘ je preventivního
charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení
práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět
jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní
prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. V daném případě má rozhodnutí o
požadovaném určení pro žalobce preventivní význam, neboť se jím vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným
dalším žalobám. Nelze pominout, že vlastnictví žalobců bylo již jednou
zpochybňováno v soudním řízení, které bylo zastaveno z formálních důvodů. Není
vyloučeno, že žalovaná, jejíž vůli vyjadřuje obměňované zastupitelstvo obce,
bude později jiného názoru, než v době rozhodování odvolacího soudu, a uplatní
u soudu návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem je ona s tím, že žalobci sporné
nemovitosti nenabyli platně. Nalézacímu soudu by pak nezbylo, než se otázkou
platnosti převodní smlouvy jako otázkou předběžnou zabývat. Přitom nelze předem
říci, zda by převodce v tomto sporu byl či nebyl úspěšný. Nelze nevidět ani
skutečnost, že obě strany mají zájem na tom, aby vlastnictví ke sporným
nemovitostem bylo najisto postaveno.
Nemohou obstát ani závěry odvolacího soudu o nezpochybnitelnosti dobré
víry žalobců, že jsou vlastníky označených nemovitostí, svědčící pro nabytí
vlastnictví vydržením. Nabytou dobrou víru může držitel ztratit. Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy č. 5/2001 pod č. 49, uvedl, že „dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří“. Zpochybnění vlastnictví
držitele k věci tedy objektivně vylučuje jeho dobrou víru, že mu věc patří jako
vlastníkovi, přestože i nadále subjektivně může být v dobré víře. K tomu též
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1043/99, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 130,
svazek 2, jehož závěry týkající se trvání dobré víry jsou použitelné i v daném
sporu. Jestliže Obecní úřad v H. jako orgán žalované, byť nemá právní
subjektivitu, napadl žalobou platnost kupních smluv z 25. 3. 1991 a 18. 7. 1991
a tím také zpochybnil vlastnictví žalobců k označeným nemovitostem, nemohou být
žalobci od té doby v dobré víře, že jsou řádnými vlastníky označených
nemovitostí, a to i přesto, že řízení o určení neplatnosti kupních smluv bylo
zastaveno. Ostatně (a především) nelze přehlédnout, že i soud prvního stupně v
této věci považoval tyto kupní smlouvy za neplatné.
S ohledem na uvedené lze učinit závěr, že žalobci mají naléhavý právní
zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva k označeným nemovitostem
ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.
Protože v řízení došlo k jiné vadě, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a ani právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo
správné, dovolací soud podle § 243b odst. 1 a 2 OSŘ rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu