NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 657/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) A. H., 2) P. H., oběma
zastoupeným advokátkou a 3) hl. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 93/2001, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června
2002, č. j. 14 Co 151/02-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokátky JUDr. S. Z. do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
prosince 2001, č. j. 19 C 93/2001-52, zamítl žalobu na určení, že „J. R.,
posledně bytem P. 5, zemřelý dne 24. 1. 1963, byl v době smrti vlastníkem
vzhledem k celku ideálních 17/64 pozemků č. 1756, 1757, 1758 a 1759/1 zapsaných
v katastru nemovitostí pro obec P., k. ú. H. P. na LV č. 3144 a že do
pozůstalosti po JUDr. J. R., posledně bytem P., zemřelém dne 31. 5. 1947 patří
spoluvlastnický podíl ke všem takto uvedeným pozemkům o velikosti 15/64
vzhledem k celku a aby soud určil, že J. R., posledně bytem P. 5, zemřelý dne
24. 1. 1963 byl v době smrti vlastníkem vzhledem k celku ideálních 17/64
pozemku parc. č. 1761 zapsaného v katastru nemovitostí pro obec P. k. ú. H. P.
na LV č. 2757 a že do pozůstalosti po JUDr. J. R., posledně bytem P., zemřelém
dne 31. 5. 1947 patří spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku o velikosti 15/64
vzhledem k celku“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů
nejprve dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Poté
uvedl, že výměr Magistrátu hl. m. P. ze 13. 1. 1948, o hromadné konfiskaci
nepřátelského majetku, jímž měl být konfiskován mimo jiné i majetek D. a E. R.,
kteří byli právními předchůdci J. R. a JUDr. J. R., by mohl být nicotným
správním aktem, ovšem přesto dospěl k závěru, že i kdyby tomu tak bylo, nemohlo
by být žalobě vyhověno. Muselo by totiž „proběhnout dědické řízení po D. R., v
němž by žalované nemovitosti byly projednány a jejichž dědicem by se stal pan
J. R. Původně se tak skutečně stalo a podle zápisu ze dne 27. 5. 1949 sepsaného
notářstvím v P. a z odevzdací listiny č. D VII 774/46 ze dne 18. 6. 1949 byla
pozůstalost … po D. R. odevzdána pozůstalým synům J. R. (17/32) a pozůstalosti
po JUDr. J. R. ((15/32), avšak v roce 1963 rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 5
CZ 20/63 bylo toto usnesení Okresního soudu civilního v Praze ze dne 18. 6.
1949 č. j. D VII 774/46-43 zrušeno. Z protokolu sepsaného státním notářstvím
pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 1965 pod č. j. 2 D 529/1962 včetně usnesení pak
vyplývá, že státní notářství rozhodlo o tom, že v pozůstalosti po D. R. nebylo
žádného majetku a z tohoto důvodu se řízení zastavuje. Navzdory veškerým
zjevným nedostatkům tohoto řízení i rozhodnutí pak má soud za to, že toto
konečné rozhodnutí je platné a pro soud závazné. Na základě toho pak soud musel
žalobu zamítnout“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13. června 2002, č. j. 14 Co 151/02-100, především nepřipustil změnu žaloby
tak, aby bylo určeno, že vlastníkem ideální jedné poloviny shora uvedených
pozemků zapsaných na LV č. 3144 pro k. ú. H. P. a ideální jedné poloviny
pozemku parc. č. 1761 zapsaného na LV č. 2757 pro k. ú. H. P. byl v době své
smrti D. R., posledně bytem P. 12, prohlášený za mrtva dnem 17. 11. 1942, a že
ideální jedna polovina těchto pozemků patří do pozůstalosti po něm (výrok I.).
Výroky označenými II. pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé, změnil tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvody k připuštění změny
návrhu, jelikož o nároku, který žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení, nelze
rozhodnout na základě skutečností zjištěných v řízení před soudem prvního
stupně. Stejně jako soud prvního stupně považoval výměr o konfiskaci majetku z
13. 1. 1948 za nicotný správní akt, ovšem ztotožnil se i s právním závěrem, že
otec žalobkyně J. R. se nestal vlastníkem sporných pozemků, když dědické řízení
po D. R. bylo zastaveno, a nemohl tak být jejich vlastníkem v den své smrti, a
že totéž platí i o pozůstalosti po strýci žalobkyně JUDr. J. R. K tomu dodal,
že tento závěr žalobkyně ani v odvolání nenapadla a naopak z něj vycházela při
navrhované změně žalobního petitu.
Proti tomuto rozsudku, a to proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že toto rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam, a v němž namítla, že rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jako otázku, jejíž řešení má zásadní právní
význam a zakládá tedy přípustnost dovolání, označila otázku, zda „rozhodnutí
vydané na základě nicotného správního aktu není v důsledku neexistence
předpokladů pro jeho vydání rovněž tak rozhodnutím nicotným a zda v důsledku
tzv. dominového efektu nejsou nicotná též veškerá další navazující rozhodnutí.“
Podle jejího názoru pokud odvolací soud považoval konfiskační výměr ze 13. 1.
1948 za nicotný správní akt, měl v návaznosti na to přezkoumat správnost závěru
soudu prvního stupně o tom, že konečné rozhodnutí o dědictví po D. R. je platné
a pro soud závazné. Žalobkyně je přesvědčena, že nicotnost konfiskačního výměru
měla za následek i nicotnost rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1963, který
vycházel z platnosti a účinnosti konfiskačního výměru, a nicotnými jsou i
všechna další navazující rozhodnutí včetně rozhodnutí Státního notářství pro
Prahu 2 z 12. 1. 1965, jež z rozsudku Nejvyššího soudu výslovně vycházelo.
Proto je odevzdací listina z 18. 6. 1949 nadále platná a žalobě mělo být
vyhověno. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve svém vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné,
jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl. Pokud jde o věc samu, vyslovil
souhlas se závěrem, že J. R. ani JUDr. J. R. nemohli být vlastníky sporných
pozemků, neboť je rozhodující, že usnesení, jímž byla odevzdána pozůstalost po
D. R., bylo zrušeno shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Tento rozsudek
je platný a pro soud závazný, neboť soudy nejsou oprávněny přezkoumávat
správnost jiných soudních rozhodnutí.
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti uvedené v § 241 a § 241a odst. 1
OSŘ, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím je upravena v § 237 OSŘ.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této
věci soud prvního stupně vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné podle odst.
1 písm. a) ani b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázka, jejímuž řešení žalobkyně přikládá zásadní význam, tedy zda lze rozsudek
Nejvyššího soudu, případně na něj navazující rozhodnutí státního notářství,
založené na správním aktu, který byl shledán nicotným, považovat z tohoto
důvodu rovněž za nicotná rozhodnutí, dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Proto má napadený rozsudek, který je na řešení této
otázky postaven, skutečně po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně
je přípustné.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ. Vady uvedené v odst. 3 větě druhé zmíněného ustanovení nebyly v dovolání
uplatněny a z obsahu spisu neplyne, že by řízení bylo některou z nich
postiženo. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným právním
posouzením věci tak, jak tento dovolací důvod žalobkyně vymezila ve svém
opravném prostředku, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Občanské soudní řízení vychází z principu závaznosti pravomocného soudního
rozhodnutí nejen pro účastníky řízení, ale i pro všechny orgány (srov. § 159
odst. 2 OSŘ). Přezkum soudních rozhodnutí je zásadně možný jen na základě
řádných či mimořádných opravných prostředků tak, jak jsou v procesních
předpisech upraveny. Z toho ovšem plyne, že i věcně nesprávná soudní
rozhodnutí, která byla vydána v rámci pravomoci soudu, jsou poté, co nabyla
právní moci, závazná. Takovým věcně nesprávným rozhodnutím soudu může být i
rozhodnutí, jež je založeno na správním aktu, který je svou povahou nulitní
(nicotný, tzv. paakt). Soud je sice oprávněn zkoumat i mimo rámec správního
soudnictví, zda se nejedná o správní akty nicotné, které nevyvolávají právní
účinky (srov. např. rozsudek dovolacího soudu z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1622/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod č. C 969), nicméně nestane-li se tak
a je-li v rámci pravomoci soudu vydáno rozhodnutí, které je založeno na
nulitním správním aktu, není takovéto rozhodnutí soudu rozhodnutím nicotným. O
nicotnosti rozhodnutí soudu by bylo možno uvažovat pouze v případech, kdy soud
při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (např. kdyby v
občanském soudním řízení vydal stavební povolení apod.). O takovouto situaci
však v případě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 20/63 ani v případě
rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 2 sp. zn. 2 D 529/1962 nejde, a tak
odvolací soud nepochybil, když ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z
toho, že obě tato rozhodnutí jsou pro soudy v tomto řízení závazná. Právní
posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, uplatněný dovolací důvod
opírající se o § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ není naplněn a dovolacímu soudu
nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ
zamítnout.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ je žalobkyně povinna
nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení, které představuje odměna
advokátky za vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb.] stanovená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální náhrada výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. O nákladech dovolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) pak bylo rozhodnuto s ohledem a to,
že těmto žalovaným, kteří by podle stejných ustanovení OSŘ měli též právo na
jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může
žalovaný 3) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.v.r.
předseda senátu