22 Cdo 676/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců MUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) M. O., B) J. O., C) J. O. a D) M. O., všech zastoupených
advokátem, proti žalovanému P. b. S., družstvu, zastoupenému advokátem, o
určení oprávnění z věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 17 C 25/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. listopadu 1999, č. j. 54 Co 573/99-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. listopadu 1998, č. j. 17 C 25/96-45, určil, „že žalovaný není oprávněným z
věcného břemene dle § 28d zákonného opatření Federálního shromáždění č.
297/1992 Sb., které omezuje žalobce tak, že a) pro nájemní vztah k bytu o
velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v podkroví domu č. p. 1152 zapsaného v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2369 pro obec P. a kat.
úz. S. platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu; b)
žalovaní Státní bytové družstvo T. a jeho nástupce mají k tomuto bytu práva a
povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníky budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z předmětného bytu platí předpisy o způsobu výpočtu
nájemného v bytech stavebních bytových družstev; d) nájemné z předmětného bytu
platí nájemce Stavebnímu bytovému družstvu T. nebo jeho právnímu nástupci; a e)
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkům budovy,
popřípadě jiné osobě. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č.
p. 1152 se stavební parcelou číslo 227, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na
LV č. 2369 pro obec P. a kat. území S., a to každý z nich v rozsahu ideální
jedné čtvrtiny. „Majetkoprávní“ smlouvou uzavřenou dne 23. dubna 1965 mezi
Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. – S. jako správcem národního
majetku a Stavebním bytovým družstvem (dále „SBD“) občanů č. 19 „K.“ při ONV v
P. – S., právním předchůdcem žalovaného, souhlasil uvedený obvodní podnik
bytového hospodářství s tím, aby SBD občanů č. 19 „K.“ jako stavebník
projednalo v domě č. p. 1152 v P. – S., L. 4, výstavbu jedné bytové jednotky 2
+ 1 v prostoru půdy mimo jiné s tím, že výstavba bytu bude provedena svépomocí
členů a zaměstnanců družstva na náklad družstva stejně jako úpravy nutné v
důsledku výstavby bytu, že provedením stavebních úprav nedojde ke změně
vlastníka označeného domu (československého státu) a investice se stanou
majetkem dosavadního vlastníka domu, že byt bude pronajímat výhradně družstvo a
nájemníci budou v nájemním poměru jen ke družstvu a že zřízené právo touto
smlouvou má právní účinky vůči třetím osobám, zejména vůči právním nástupcům
organizace ve správě (ve vlastnictví) domu. Odbor výstavby ONV v P. rozhodnutím
ze dne 7. dubna 1965 vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby – vestavby jedné
bytové jednotky 2 + 1 s příslušenstvím v 7. podlaží označeného domu pro SBD
občanů č. 19 „K.“ a rozhodnutím ze dne 7. června 1966 provedl kolaudaci této
bytové jednotky a povolil její užívání dnem 8. června 1966. Soud prvního stupně
dovodil, že v daném případě žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací
žalobě, když žalovaný podal návrh na zápis věcného břemene k označené
nemovitosti do katastru nemovitostí, který dosud nebyl proveden, a dospěl k
závěru, že na danou výstavbu se nevztahuje § 28 písm. d) zákonného opatření
Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb. (správně § 28d zákona č. 42/1992 Sb. ve
znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb.) a z něj vyplývající věcné břemeno k
budově podle § 151 písm. n) a násl. ObčZ, a to z důvodu neplatnosti
majetkoprávní smlouvy ze dne 23. dubna 1965 v čl. IV. pokud jde o zřízení práva
užívání předmětného bytu právnímu předchůdci žalovaného a na něj navazujících
ustanovení (§ 24 odst. 2 a 3 tehdy platného hospodářského zákoníku), i když
družstvu byla poskytnuta finanční a úvěrová výpomoc na výstavbu tohoto bytu.
Právnímu předchůdci žalovaného nesvědčilo právo užívání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem
z katastru nemovitostí z 25. 8. 1999 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z
15. 5. 1998, č. j. 15 C 208/92-43, a zjistil, že jako vlastníci označeného
pozemku a stavby jsou vedeni žalobce A) podílu 2/20, žalobce B) 3/20, žalobkyně
C) Ľ a žalobkyně D) Ľ celku. Vlastníky těchto nemovitostí jsou dále Ing. Jiří
O., CSc., v rozsahu 3/20 a MUDr. E. O. v rozsahu 2/20. Pro žalovaného je
zapsáno věcné břemeno k jedné bytové jednotce v podkroví předmětného domu.
Žalobci jsou většinovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí a jsou aktivně
legitimováni. Podle názoru odvolacího soudu však v daném případě není dán
naléhavý právní zájem, neboť „petit tak, jak byl žalobci uplatněn, neřeší podle
názoru odvolacího soudu zásadní otázku, zda na nemovitosti vázne věcné břemeno
či nikoliv“. Vyslovil názor, že „jedinou možnou obranou žalobců, která může
způsobit výmaz záznamu o věcném břemenu z katastru, který osvědčuje nabytí
práva věcného břemene žalovaným, je nepochybně určovací žaloba“. Petit musí být
koncipován tak, aby na jeho základě byly pokud možno definitivně vyřešeny
právní vztahy mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že konkrétní
obsah sporného věcného břemene je obsažen v § 28d zákonného opatření č.
297/1992 Sb. Žalobní petit zcela odpovídá znění tohoto paragrafu, je konkrétní
a v případě pozitivního rozhodnutí je rozsudek tohoto znění naprosto určitý a
způsobilý přivodit výmaz záznamu práva a odpovídajícího věcnému břemeni z
katastru nemovitostí. Výhrady k petitu žaloby ve smyslu rozsudku odvolacího
soudu by byly namístě jen tehdy, pokud by obsah věcného břemene vymezili užším
způsobem oproti textu zákona a tím nevyčerpali celý jeho obsah, nebo pokud by
jeho obsah vymezili širším způsobem, tedy právy a povinnostmi, které by z
věcného břemene nevyplývaly. Z použitého petitu vyplývají nejenom práva
žalovaného jako případné osoby z věcného břemene, ale i povinnosti žalobců jako
případných osob z věcného břemene povinných. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. věc projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami včas a že je přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněných
dovolacích námitek.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je naléhavý právní zájem žalobce na takovém
určení.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že v daném
případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Tomuto právnímu
závěru nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis [§ 80
písm. c) OSŘ] a také jej správně vyložil. Je-li ve prospěch žalovaného v
katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno podle zákona č. 42/1992 Sb. ve znění
zákonného opatření č. 297/1992 Sb. k jedné bytové jednotce v označené
nemovitosti žalobců, mají žalobci naléhavý právní zájem na takovém určení, jímž
by bylo najisto postaveno, zda na označené nemovitosti vázne sporné věcné
břemeno či nikoli, protože jen takové rozhodnutí by mohlo být podkladem pro
provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Žalobní petit v dané věci však
tuto základní otázku přímo neřeší. Žalobci požadované určení, že žalovaný není
oprávněným z blíže označeného věcného břemene, by samo o sobě bez dalšího
nemohlo svědčit pro závěr, že sporné věcné břemeno neexistuje (není z něj
oprávněn někdo jiný než žalovaný), a jako takové by tudíž nemohlo přivodit
změnu zápisu v katastru nemovitostí. Na takovém určení pak není dán naléhavý
právní zájem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce
správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být
podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že úspěšnému žalovanému
náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu