22 Cdo 679/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně D.-E., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované
E. Ch., zastoupené advokátem, o určení zániku věcného břemene užívání
nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C
192/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.
června 2006, č. j. 10 Co 618/2005-283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. září 2006, č. j. 34 C 192/2004-220, určil, „že právo odpovídající věcnému
břemeni užívání nebytových prostorů v domě č. p. 611 v P. v Jungmannově ulici
6, zřízené žalobkyní jako vlastníkem domu ve prospěch žalované E. Ch., splněním
rozvazovací podmínky z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti ze dne 22. 10. 1992
– č. l. VI. zaniklo“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 22. 10. 1992,
registrovanou bývalým Státním notářstvím P.-m. pod č. RI, V, 1625/1992,
žalovaná prodala firmě E., s. r. o., nyní D.-E., s. r. o., dům č. p. 611 v P. v
Jungmannově ulici spolu se stav. parc. č. 5755. Touto smlouvou v čl. VI. bylo
ve prospěch žalované zřízeno věcné břemeno, které podle smlouvy zanikne
skončením podnikatelské činnosti žalované v předmětném obchodě v označeném domě
nebo vzájemnou dohodou. Účastníky bylo dohodnuto finanční odstupné. V
živnostenském rejstříku je žalovaná vedena jako podnikatelka E. Ch. – M., s
místem podnikání Jugmannova 611/6, P. a s provozovnou na téže adrese. Žádná z
tam uvedených živností není ukončena ani přerušena a všechny jsou na dobu
neurčitou. Žalovaná obchod uzavřela 28. 2. 2003, poté v něm byla prováděna
rekonstrukce, v rámci níž byla vybudována sádrokartonová příčka a prostor byl
vymalován, a obchod byl znovu otevřen počátkem roku 2005, kdy v něm na základě
smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalovanou a J. P. prodává své zboží firma
E. Již v lednu 2003 žalovaná jednala s advokátní kanceláří o uvolnění obchodu,
kdy za jeho uvolnění požadovala po žalobkyni částku 1 000 000,- Kč. S nabídkou
žalobkyně na zaplacení částky 500 000,- Kč žalovaná nesouhlasila. Podle soudu
prvního stupně práce provedené v obchodě mohly být provedeny za kratší dobu než
za dva roky. S poukazem na § 2 odst. 1 obchodního zákoníku v platném znění
(dále „ObchZ“) se soud postavil na stanovisko, „že žalovaná skončila v
předmětné nemovitosti podnikatelskou činnost, neboť zde nepodniká soustavně,
samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Na tomto nemění nic ta skutečnost, že podle živnostenského rejstříku žalovaná
nemá ani skončenou ani přerušenou podnikatelskou činnost“, a dovodil, že
„rozvazovací podmínka dohodnuta účastníky v kupní smlouvě z roku 1992 byla
splněna, následky pominuly (§ 36 odst. 2 ObčZ) a věcné břemeno zaniklo.
Splněním rozvazovací podmínky ztrácí právní úkon ex nunc bez další nastalé
právní účinky (právní titul odpadl)“. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 1. června 2006, č. j. 10 C 618/2005-283, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud
znovu hodnotil listinné důkazy, dokazování doplnil zjištěním z přiznání k dani
z příjmu žalované za rok 2005, smlouvou uzavřenou mezi účastníky a výpisem z
katastru nemovitostí. Uvedl, že občanský zákoník výslovně neupravuje způsob
zániku věcného břemene uplynutím doby, na kterou bylo věcné břemeno zřízeno.
Zde však poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 104/4, podle
kterého to neznamená, že tímto způsobem nemůže věcné břemeno zaniknout, za
předpokladu, že uvedená skutečnost bude vložena do katastru nemovitostí.
Přisvědčil žalované, „že byť nahodile, tedy každodenně podnikatelkou činnost v
daných prostorách provozuje“. Podotkl, že znaky podnikání uvedené v § 2 odst. 1
ObchZ, tj. soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní
odpovědnost, za účelem dosažení zisku, musí být splněny všechny, přičemž
soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, a že podnikáním je i
činnost provozovaná v určitých, byť nepravidelných intervalech. S ohledem na
to, že od roku 2003 vždy po určitou část roku žalovaná v předmětných prostorách
podnikala, nadále je držitelkou živnostenského oprávnění a podává daňové
přiznání, nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, že došlo k
zániku věcného břemene na základě ukončení podnikání v předmětných prostorách.
Bylo zjištěno, že v části roku 2003 byl obchod uzavřen pro úpravy, v roce 2004
byl po určité období otevřen a v roce 2005 od února do listopadu znovu otevřen.
Zánik věcného břemene neznamená malá výtěžnost podnikání. Odvolací soud dospěl
k závěru, že nebyla splněna účastníky ujednaná rozvazovací podmínka.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítla, že odvolací soud „bagatelizoval“ skutková
zjištění soudu prvního stupně. Zde poukázala na dopis bývalého advokáta
žalobkyně JUDr. PhDr. J. L. z 24. 1. 2003, z něhož se podává, že žalovaná jej
již počátkem ledna 2003 vyzvala, aby projednal se žalobkyní zrušení předmětného
věcného břemene za odstupné ve výši 1 000 000,- Kč, který dokládá, že žalovaná
nechtěla v objektu dále provozovat prodejnu „M.“ a věcné břemeno chtěla zrušit
za odstupné. Na tento dopis navazoval dopis žalobkyně z 20. 3. 2003,
konstatující „neprovozování prodeje v obchodě M.“ a obsahující výzvu žalobkyně
k předání nebytových prostor vlastníku objektu. Skutečnost, že obchod od
počátku roku 2003 nikdy soustavně nefungoval, vyplývá z výpovědi svědka L. J. Z
výpovědi svědka M. vyplynulo, že v září 2004 jednal se žalovanou, která mu
nabídla obchod do nájmu s tím, že by ji zaměstnal na 6 hodin a vyplácel jí 15
000,- Kč měsíčně. V té době byl obchod zcela vyklizený a nebyly v něm známky
stavebních úprav. Svědek od jednání se žalovanou odstoupil poté, co zjistil, že
žalovaná není vlastnicí domu, jak sama tvrdila. Podle žalobkyně tato výpověď
svědka popírá tvrzení žalované, že se v obchodě „čas od času“ podnikalo. Také z
výpovědi svědkyně J. P. se podává, že „zájmem žalované bylo umístit do prodejny
jiný podnikatelský subjekt a s tímto subjektem kooperovat tak, že žalované bude
měsíčně vypláceno 15 000,- Kč, což mělo představovat jakousi provizi, nicméně
to byla částka, která představovala „nájem tohoto nebytového prostoru“. Podle
žalobkyně žalovaná v prodejně nepodnikala a ani podnikat nechtěla, ale chtěla
do nebytových prostor v domě žalobkyně přivést jiný podnikatelský subjekt,
který by jí zastřenou formou vyplácel odměnu za přenechání tohoto prostoru k
podnikání. Dále namítla, že právní úkony, vyjádřené slovy, je třeba vykládat
nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo je činí. Žalobkyně při uzavírání smlouvy o věcném břemenu souhlasila s tím, aby žalovaná
pokračovala ve své podnikatelské činnosti, tj. v prodeji drobných upomínkových
předmětů, bižuterie a pod., v obchodě nazvaném „M.“, který byl pod stejným
názvem provozován již před restitucí domu, jistě nesouhlasila s tím, aby se v
těchto prostorech nacházela jakákoli jiná prodejna. Závěr odvolacího soudu, že
žalovaná v daných prostorách provozuje podnikatelskou činnost byť nahodile,
tedy každodenně, je v zásadním rozporu a v přímém rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud „své rozhodnutí pojal zcela pragmaticky“ v neprospěch žalobkyně. Za daného stavu žalovanou nic nenutí k tomu, aby podnikání formálně ukončila,
je stále označována jako podnikatelka, aniž by vyvíjela jakoukoliv činnost, tím
ale omezuje žalobkyni v právu disponovat se svým majetkem „a způsobuje ničím
neodůvodněnou nerovnost právního vztahu vlastník a oprávněný z věcného
břemene“.
V průběhu lhůty pro podání dovolání byla předmětná prodejna otevřena,
žalobkyni není známo, zda ji provozuje žalovaná nebo jiné osoby na jméno
žalované, sortiment prodejny však je v rozporu s účelem zřízeného věcného
břemene. Žalobkyně má zato, že ukončením činnosti žalované v nebytovém prostoru
v lednu 2003 došlo k naplnění rozvazovací podmínky ze smlouvy kupní a o zřízení
věcného břemene. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť odvolací soud dospěl ke
správnému skutkovému zjištění, že žalovaná v předmětných nebytových prostorech
nepřestala podnikat, a k právnímu závěru, že „soustavnou činností zákon nemá na
mysli každodenní činnost, ale takovou činnost, která se má v budoucnu opakovat,
tj. i sezónní podnikání, činnost vykonávanou o víkendech, v určitých, byť
nepravidelných intervalech, apod.“. Uvedla, že soud hodnotí podle svého
uvážení, jaké důkazy jsou pro rozhodnutí o věci samé podstatné, bez ohledu na
to, jakou váhu jim subjektivně přikládá účastník. Odvolací soud se dostatečně
vypořádal s důkazy, které byly pro rozhodnutí o věci samé rozhodné. Výpověď
svědka M. byla nepravdivá a účelová, neboť výpověďmi jiných svědků bylo
prokázáno, že prodejna trvale uzavřena nebyla. Ostatní důkazy zmíněné v
dovolání neprokazují nic jiného, než že žalovaná o ukončení své činnosti v
předmětném obchodě uvažovala, ale neprokazují, že by v něm přestala podnikat.
Na základě smlouvy o obchodním zastoupení žalovaná prodávala v předmětném
obchodě zboží značky E., které jí svědkyně P. pouze dodávala, přičemž provize
žalované za tuto činnost činila 5 % z hodnoty prodaného zboží. Částka 15 000,-
Kč byla sjednána jako minimální odměna. „Rozvazovací podmínkou trvání věcného
břemene nebylo sjednáno to, že žalovaná začne v prodejně prodávat i jiné druhy
zboží, než upomínkové předměty, ani to, že nad vchodem do prodejny nebude
uveden nápis M.“
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“)
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a )
a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze
dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování,
jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický
rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135
OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod C 44.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, že kupní
smlouvou uzavřenou mezi účastníky 22. 10. 1992 bylo ve prospěch žalované
zřízeno věcné břemeno spočívající v užívání nebytových prostor – obchodní
místnosti a skladu – prodejny M. a sociálního zařízení v přízemí touto smlouvou
převáděné nemovitosti s tím, že věcné břemeno zanikne skončením podnikatelské
činnosti žalované v předmětném obchodě nebo vzájemnou dohodou, a že „od roku
2003 vždy po určitou část roku žalovaná podnikala v předmětných prostorách“.
Toto skutkové zjištění má v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vychází jednak z kupní smlouvy z 22. 10. 1992, jednak z výpovědí svědků, a to
nejen svědka V. M., jehož výpověď jako jediného svědka odvolací soud zmiňuje ve
svém rozhodnutí. Svědkyně L. Ž., která u žalované pracovala v předmětné
prodejně jako prodavačka, uvedla, že naposled v ní byla v květnu 2003, prodejna
byla otevřená, byly v ní výrobky z ovčí vlny a doprodávalo se původní zboží. Z
výpovědi svědkyně M. K., rovněž prodavačky u žalované, vyplývá, že v prodejně
prodávala naposled několikrát v lednu, únoru 2004. V prodejně to vypadalo
jinak, zboží nebylo ve vitrínách, ale v bednách, pokud někdo přišel, prodávali.
Výpověď svědkyně K. zcela koresponduje s výpovědí svědka M.. Po úpravách
prodejny byla tato znovu otevřena 28. 2. 2005 pod názvem E., kdy do listopadu
2005 se v ní prodávalo zboří firmy E. na podkladě smlouvy o obchodním
zastoupení uzavřené 28. 12. 2004 mezi žalovanou a J. P. Skutečnost, že prodejna
byla v době od 28. 2. 2005 do listopadu 2005 v provozu, nebyla mezi účastníky
sporná. Pokud žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná „byť
nahodile, tedy každodenně podnikatelkou činnost v daných prostorách provozuje“,
je v zásadním rozporu
a v přímém rozporu s provedenými důkazy, pak tento závěr již souvisí s právním
posouzení věci, zda žalovaná od roku 2003 v předmětné prodejně vykonávala
podnikatelskou činnost či nikoli, a ne se skutkovým zjištěním o tom, v jakých
časových obdobích od roku 2003, případně jakým způsobem ji v prodejně
vykonávala. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ tak není dán.
Podle § 2 odst. 1 ObchZ podnikáním se rozumí soustavná činnost
prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za
účelem dosažení zisku.
Zánik výše uvedeného věcného břemene z kupní smlouvy z 22. 10. 1992 je
podle smlouvy vázán na skončení podnikatelské činnosti žalované v předmětném
obchodě nebo dohodu účastníků. Proto základní otázkou pro posouzení důvodnosti
žaloby bylo řešení právní otázky, zda žalovaná od roku 2003 splňovala či nikoli
znaky podnikání v předmětné prodejně ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ, tj.
soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost,
za účelem zisku, které musí být v konkrétním případě splněny všechny.
Soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení
soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti
(Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H.
Beck, 2005, str. 6). Na podkladě učiněných skutkových zjištění nelze učinit
jednoznačný závěr, že žalovaná skončila podnikatelkou činnost v předmětném
obchodě a tím došlo k zániku zřízeného věcného břemene v nemovitosti žalobkyně
ve prospěch žalované. V průběhu řízení také nebylo zjištěno nic, co by mohlo
vést k závěru, že úmyslem žalované bylo podnikatelskou činnost v obchodě
ukončit. I když podnikatelskou činnost v označeném obchodě žalovaná
nevykonávala od roku 2003 nepřetržitě tak, že by obchod byl provozován za
účelem prodeje, jak je běžné, znak soustavnosti výkonu podnikatelské činnosti
byl zachován, jestliže v důsledku rekonstrukce prodejny a hledání jiného
sortimentu prodeje žalovanou (viz výpověď svědkyně Ing. E. R.) byl otevřen v
průběhu roku vždy jen po určitou dobu a v době, kdy byl zavřen, sloužil, jak se
podává z obsahu spisu, k občasnému prodeji a výdeji telefonicky objednaného
zboží, nehledě na to, že v roce 2005 byl obchod v provozu od 28. 2. 2005 do
listopadu 2005, tj. téměř po dobu celého roku. To, že v posledně uvedené době
byl obchod označen názvem E., samo o sobě ještě neznamená, že v něm žalovaná
nepodnikala vlastním jménem, případně že by v něm nepodnikala vůbec, a v
obchodě podnikal jiný subjekt. Nelze pominout smlouvu o obchodním zastoupení z
28. 12. 2004, uzavřenou mezi žalovanou a J. P., podle níž žalovaná měla
prodávat zboží firmy E., což se také v roce 2005 dělo a což nepochybně
souviselo se snahou žalované změnit sortiment obchodu za účelem dosažení
vyššího zisku. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl k právnímu závěru,
že nebyla splněna ujednaná rozvazovací podmínka a že nedošlo k zániku věcného
břemene na základě ukončení podnikání v předmětných prostorách. Podle názoru
dovolacího soudu odvolací soud s ohledem na okolnosti daného případu věc
neposoudil zjevně nepřiměřeně.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b),
§ 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, částku 10 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané hodnoty v částce 1 957,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu