22 Cdo 683/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17,
zastoupené advokátem, o vyklizení pozemku a zaplacení částky 79 000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 133/2000 a
160/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co
633/2001-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co 633/2001-115, se zrušuje a věc se vrací
Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
července 2001, č. j. 6 C 133/2000-96, 6 C 160/2000-18, pod bodem I. výroku
zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila a žalobkyni vyklizený předala pozemek
parc. č. 750 o velikosti 6277 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 9
pro kat. území M. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu, aby soud uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 79 000,- Kč s 27% úroky od 26. 9. 2000 do
zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně obě
žaloby zamítl z důvodu nedostatku legitimace žalobkyně. Uvedl, že z archivních
materiálů je zřejmé, že mimo rozhodné období vymezené po roce 1990 restitučními
zákony, tj. od skončení 2. světové války v roce 1945 do února 1948 přistupoval
stát ke konfiskaci majetku rodiny S. na území České republiky na základě
dekretů prezidenta republiky z roku 1945 nebo podle zákona č. 143/1947 Sb., o
převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou. Sporný pozemek,
není-li prokázáno jinak, přešel na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb.
Tyto právní normy jsou součástí právního řádu České republiky a jejich
protiprávnost nelze dovozovat analogií zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ani zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku. Pokud se žalobkyně označuje jako vnučka dr. A. S.,
pak její otec H. S. byl ve veřejné poslední vůli dr. A. S. označen jako
bratranec a univerzálním dědicem byl ustanoven syn K. S.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud
odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 15 Co
633/2001-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II.
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího sodu přešel
majetek (sporný pozemek) dr. A. S. s okamžitou platností na stát podle dekretu
č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,
Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen
„dekret“), neboť jeho osoba byla označena za osobu německé národnosti. „U
takovýchto osob však dekret nepředpokládal vydání správního aktu, který by
deklaroval jejich zařazení pod ustanovení zmíněného předpisu. … Ustanovení § 1
odst. 3 pak zakládá pouze možnost rozhodnutí o připuštění výjimky z ustanovení
§ 1 odst. 1 písm. a) dekretu, což ale na účinnost dekretu na osoby německé
národnosti nemůže mít vliv.“ Nad rámec těchto úvah odvolací soud dodal že
analogickému použití zákona č. 119/1990 Sb. a dalších restitučních předpisů
brání vymezení rozhodného období přechodu majetku na stát až od 25. 2. 1948.
Ani analogickým použitím zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé
otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
nelze dovodit, že dr. A. S. nikdy své vlastnické právo nepozbyl. Porušení
právních předpisů při znárodnění majetku je restitučním důvodem podle zákona č.
229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale to
nic nemění na tom, že tento majetek na stát přešel. Na přechod vlastnického
práva na stát by nemělo vliv ani případné porušení předpisů při konfiskaci
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že odvolací soud jako
první soud v České republice správně konstatoval, že majetek dr. A. S. přešel
na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., zatímco dosud soudy zabývající se dalšími
žalobami žalobkyně tvrdily, že k přechodu tohoto majetku na stát došlo zákonem
č. 143/1947 Sb. Za této situace měl odvolací soud žalobkyni přiznat její
restituční nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. Dále namítá, že odvolací soud
přehlédl, že do dnešního dne nebylo rozhodnuto o námitkách a žádosti o udělení
výjimky z konfiskace, podaných právním zástupcem dr. A. S. proti rozhodnutí ONV
v Č. ze 4. 10. 1945, jímž došlo ke konfiskaci majetku. Podle žalobkyně za
stavu, kdy ohledně konfiskace majetku dr. A. S. byl vydán konstitutivní správní
akt s „rozvazující podmínkou“ podle § 1 odst. 2 a 3 dekretu č. 12/1945 Sb.,
stala se jako dědička dr. H. S. a tedy universální dědička dr. A. S.
„čekatelkou“ na vlastnictví dr. A. S., které jí náleží po zrušení konfiskace na
základě vyhovujícího rozhodnutí Ministerstva zemědělství o podaném odvolání.
Jde „o automatické vrácení majetku s účinky ex tunc vyplývající z přirozeného
nároku na zpětný přechod tohoto majetku na základě pozitivního rozhodnutí o
odvolání s žádostí o udělení výjimky, že vlastník dotčený uvedeným dekretem
nebyl německé národnosti či zrádce českého národa. Toto „zákonné čekatelství“
bylo v řízení před Okresním soudem v Táboře a Krajským soudem v Českých
Budějovicích uplatněno s požadavkem vydání předmětného majetku“. Soud není
oprávněn posuzovat zákonnost či nezákonnost existenci konfiskačních důvodů a
oprávněnost námitek proti konfiskaci, to přísluší výhradně Ministerstvu
zemědělství jako odvolacímu orgánu, a pokud tak soudy učinily, překročily svoji
pravomoc. Nezbývá, než aby Ministerstvo zemědělství jako právní nástupce
původního orgánu – Zemského národního výboru - o podaném odvolání rozhodlo.
Pokud tak dosud neučinilo, tak jen proto, že vychází z mylného názoru, že s.
majetek přešel na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Podpůrně navrhla, aby dovolací soud sám vyčkal
rozhodnutí Ministerstva zemědělství a poté konečně rozhodl.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Poukázala na to, že soudy se
nezabývaly otázkou věcné legitimace žalobkyně, která svá tvrzení o adopci dr.
H. S. dr. A. S. nikdy ničím nedoložila. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře z
26. 1. 2001, sp. zn. 6 C 50/99, který nabyl právní moci 13. 3. 2001, byla
zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k témuž pozemku, který je předmětem
tohoto sporu, což dokládá, že žalobkyně se snaží zvrátit rozhodnutí soudů všemi
možnými způsoby. Žalovaná setrvala na stanovisku, že majetek dr. A. S. nepřešel
na stát dříve než podle zákona č. 143/1947 Sb. Odvolací soud zřejmě nevzal v
úvahu přípis Zemského národního výboru v P. z 19. 8. 1947, předložený
žalobkyní, v němž se uvádí, „že majetek dr. A. S. nepodléhá žádnému
konfiskačnímu řízení a národní správa zřízená na majetkovou podstatu byla
zřízena pouze pro nepřítomnost jejího majitele“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, přičemž předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 OSŘ, neboť mu není známo, že by
právní otázka vlivu uplatněné výjimky z konfiskace majetku osob německé a
maďarské národnosti podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. na přechod majetku
na stát a otázka významu rozhodnutí o takové výjimce podle § 1 odst. 3 tohoto
dekretu byla judikaturou vyšších soudů výslovně řešena. Nadto odvolací soud
tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je také opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu
nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
K následujícímu právnímu posouzení dovolací soud
poznamenává, že je při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými dovolacími
námitkami, jejichž rámec nemůže překročit. Nemohl se proto zabývat eventuální
aplikací zákona č. 143/1947 Sb. na daný případ. Zabýval se proto dále jen
otázkami správnosti aplikace níže citovaných ustanovení dekretu odvolacím
soudem, na níž je dovoláním napadené rozhodnutí postaveno. Žalobkyně také
nezpochybňuje skutečnost konfiskace sporného majetku podle zmíněného dekretu,
naopak s tímto závěrem souhlasí a dovolává se jej.
Podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okamžitou platností a
bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž
je ve vlastnictví:
a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost,
b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti,
projevivších toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945,
c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně
sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Podle odstavce 2 téhož paragrafu osobám německé a maďarské národnosti,
které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození
Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.
Podle odstavce 3 o tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2,
rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor.
Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru,
který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu
zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
Podle názoru dovolacího soudu k přechodu majetku na stát konfiskací
podle tohoto dekretu došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku
účinnosti dekretu. Tyto účinky nastaly ovšem za předpokladu, že se týkaly
zemědělského majetku subjektů uvedených v § 1 odst. 1 dekretu. Rozhodnutí
příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním
(t. j. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo), bez jeho vydání však
nešlo s majetkem uvedených subjektů dále nakládat jako s majetkem státu. Zda
byl majetek konfiskován podle dekretu, neposuzovaly tehdejší soudy ani jako
otázku předběžnou a v souvisejících případech měly vyžadovat pravomocné
rozhodnutí správního orgánu. V tomto směru lze odkázat na dobovou judikaturu. V
rozhodnutí sp. zn. R II 121/46, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího
soudu ve věcech občanských z roku 1946, ročník 27, pod č. 144/46, Nejvyšší soud
zaujal právní názor, že „okolnost, že zůstavitel byl podle úmrtního listu
německé národnosti, nestačí sama o sobě k tomu, aby pozůstalostní soud
považoval jmění za konfiskované, nýbrž je na něm, aby si vyžádal rozhodnutí
správního úřadu o konfiskaci“. Shodný právní názor vyslovil v rozhodnutí sp.
zn. R II 172/46, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech
občanských z roku 1947, ročník 28, pod č. 187, podle kterého „dříve než
pozůstalostní soud vysloví, že se pozůstalost neprojedná proto, že jmění
propadlo konfiskací podle dekretů presidenta republiky č. 12 a 108/1945 Sb.,
musí mít pro tento svůj výrok podklad v pravoplatném rozhodnutí správního
orgánu. Soudům nepřísluší zabývat se otázkou konfiskace ani předběžně“.
Jestliže tedy byl zemědělský majetek ve vlastnictví osob uvedených v §
1 odst. 2 dekretu, pak podle názoru dovolacího soudu ke konfiskaci zemědělského
majetku dnem účinnosti dekretu (ze zákona) nedošlo. V takovém případě však bylo
třeba, aby pochybnost o tom byla odstraněna rozhodnutím příslušného správního
úřadu o výjimce podle § 1 odst. 3 dekretu. Nabylo-li takové rozhodnutí právní
moci, bylo tím stvrzeno, že majetek osoby, které se toto rozhodnutí týkalo, na
stát nikdy nepřešel.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud odvolací soud vyslovil názor,
že ustanovení § 1 odst. 3 dekretu nemělo vliv na účinnost dekretu na osoby
německé národnosti, jde o nesprávný výklad právního předpisu a tedy o právní
názor pochybený. Naopak lze přisvědčit argumentaci dovolání potud, pokud se v
něm namítalo, že soudu nepřísluší, aby posuzoval existenci konfiskačních
důvodů a oprávněnost námitek proti konfiskaci.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, byl
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 OSŘ věty za středníkem zrušen a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu