22 Cdo 702/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Ing. arch. P. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. K.,
zastoupenému advokátem, o splnění povinnosti z věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 600/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001, čj. 24 Co
37/2001-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001, čj. 24 Co
37/2001-83, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 11. ledna 2001, sp.
zn. 7 C 600/99, pokud jimi byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti
žalovanému strpět provedení drobných terénních úprav cesty přes pozemek č.
3784/2, k. ú. B., obec J., žalobcem tak, aby sklon a zpevnění cesty mohly
sloužit k příjezdu na nově vybudované parkovací stání na pozemku žalobce č.
3777/2, k. ú. B., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 19. 9. 2001, čj.
24 Co 37/2001-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále „soud
prvního stupně“) z 11. 1. 2001, čj. 7 C 600/99-58, ve výroku I., kterým byla
zamítnuta „žaloba o uložení povinnosti žalovanému strpět provedení drobných
terénních úprav cesty přes pozemek č. 3784/2, k. ú. B., obec J. žalobcem tak,
aby sklon a zpevnění cesty mohly sloužit k příjezdu na nově vybudované
parkovací stání na pozemku žalobce č. 3777/2, k. ú. B.“, ve výroku II., kterým
byl zamítnut „vzájemný návrh žalovaného, aby soud zrušil věcné břemeno
spočívající v právu chůze po ppč. 3784/2 v k. ú. B. ve prospěch ppč. 3777/1 a
3777/2 tamtéž, založeného trhovou smlouvou ze dne 14. 12. 1873“ a ve výroku
III. ohledně náhrady nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Žalobce opíral žalobu o tvrzení, že na základě smlouvy z roku 1873 je v
katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch pozemku v jeho vlastnictví a k tíži
pozemku žalovaného věcné břemeno cesty, a že pro výkon věcného břemene je
nezbytné provedení úprav, které by měl žalovaný na svém pozemku strpět. Soud
prvního stupně vyšel z obsahu trhové smlouvy ze 14. 12. 1873, v níž právní
předchůdci účastníků řízení sjednali pro vlastníky pozemků č. 3777/1 a 3777/2
„právo choditi příčinou obstarávání polních prací po pozemku č. 3784/2“; šlo
tedy o „právo stezky“, nikoliv o „právo vozové cesty“. Toto právo nezakládá
„právo jízdy“. Obsahem předmětného věcného břemene je toliko pěší průchod a
nikoliv průjezd motorového vozidla; pokud je cílem požadovaných úprav průjezd
motorovým vozidlem, nemá žalobce na tyto úpravy právo.
Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Konstatoval, že žalobce se v podstatě domáhal možnosti po drobných úpravách
přejíždět po předmětném úseku daného pozemku autem na nově vybudované parkovací
stání. Ačkoliv se změnily společenské poměry, resp. dopravní prostředky, bylo
by možno změnit obsah věcného břemene toliko smlouvou, nejde-li o případ, kdy
by se tak mohlo stát úředním rozhodnutím. Právo průjezdu nemohl žalobce (jeho
předchůdci) nabýt ani vydržením, neboť nebyl v dobré víře o existenci tohoto
práva; do pozemkové knihy, ve které byla založena smlouva, ze které se obsah
sjednaného práva vyplýval, mohl totiž kdykoliv nahlédnout, a zjistit skutečný
stav. I kdyby bylo možno učinit závěr, že žalobce mohl právo cesty vydržet,
odvolací soud uzavřel, že je nemohl vydržet v té podobě, že by mohl přes
předmětný pozemek přejíždět autem. Navíc konstatoval, že trhovou smlouvou z
roku 1873 bylo zřízeno právo chůze, a to nikoliv pro každého vlastníka pozemku
panujícího, ale jen ve prospěch kupujícího, to je J. S., a již zaniklo
okamžikem jeho smrti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá, že odvolací soud odmítl
akceptovat odvolací důvod žalobce spočívající konkrétně v námitce tzv.
překvapivého rozsudku ve smyslu § 118a odst. 2 OSŘ s tím, že soud nemá
poučovací povinnost, dojde-li k závěru, že žalobě nelze vůbec vyhovět, přičemž
podle žalobci dostupných informací nebyla tato otázka dovolacím soudem ještě
řešena.
Podle dovolatele odvolací soud zaujal názor, že soud není povinen respektovat
§ 135 odst. 2 OSŘ ve vztahu k rozhodnutí knihovního soudu o zápisu předmětného
věcného břemene. Odkázal při tom na nevyvratitelnou právní domněnku zakotvenou
§ 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
právech k nemovitostem, kterou se presumuje správnost zápisů z období před 1.
1. 1993, není-li prokázán opak. Žalobce má za to, že otázka, zda § 16 odst. 1
cit. zákona představuje překážku pro uplatnění § 135 odst. 2 OSŘ, nebyla dosud
dovolacím soudem řešena, resp. ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ bylo vykládáno jako
povinnost soudu respektovat účinky rozhodnutí příslušného orgánu.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud dospěl k závěru, že každý, kdo nabývá práva
k nemovitostem, musí k zachování své dobré víry kromě podmínek platných v době
nabytí práva zjistit a splnit též právní podmínky ochrany dobré víry v době
vzniku nabývaného práva, jinak mu dobrá víra nesvědčí. Ani tato otázka nebyla
dovolacím soudem dosud řešena.
Konečně dovolatel tvrdí, že odvolací soud bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění
právně posoudil věcné břemeno, o umožnění jehož výkonu žalobce usiloval, jako
služebnost osobní, zanikající smrtí oprávněného, ačkoliv podle § 473, § 477, §
479 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen „OZO“) šlo o služebnost
typicky pozemkovou. I služebnost pozemková sice mohla být teoreticky propůjčena
jen osobě, avšak platilo, že kdo o služebnosti, jež podle své povahy je
primárně pozemkovou, tvrdí opak, nechť to dokáže. Tuto otázku řešil odvolací
soud v rozporu s hmotným právem.
Uzavřel, že zmíněné otázky měly pro rozhodnutí určující význam, jde o otázky
týkající se věcných břemen a dotýkají se širokého okruhu účastníků
občanskoprávních vztahů.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), rozhodnutí v napadeném rozsahu
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Za zásadní považuje dovolací soud právní otázku, zda v případě, že v pozemkové
knize byla založena smlouva, ze které bylo objektivně zřejmé, že držiteli právo
zapsané v pozemkové knize nenáleží, mohl držitel toto právo vydržet, a to za
platnosti OZO, resp. pozdějších občanských zákoníků. Plnění poučovací
povinnosti, stanovené v § 118a OSŘ, je pak v dané věci závislé od řešení této
otázky.
Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a OSŘ se uplatní v případech, kdy se v
průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo
že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je
nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a
zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy
potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Poučovací
povinnost dle § 118a OSŘ je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k
porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z
tohoto důvodu vždy postiženo vadou.
V dané věci žalobce uplatňoval v řízení práva a povinnosti účastníků,
vyplývající z věcného břemene cesty, které mělo vzniknout na základě
služebnosti cesty, která měla být zřízena smlouvou z roku 1873. Žalovaný vznik
služebnosti nepopíral, tvrdil však, že zanikla, neboť nebyla vykonávána, a že
nezahrnuje právo přes jeho pozemek jezdit motorovými vozidly; právě existence
tohoto práva byla pro posouzení věci podstatná. Pokud soud prvního stupně
dospěl k závěru, že smlouva o zřízení služebnosti právo průjezdu nezahrnovala,
a současně mu bylo zřejmé, že právo cesty bylo dlouhodobě zapsáno v pozemkové
knize a že žalobce je o existenci tohoto práva přesvědčen (a tudíž se podávala
možnost vydržení práva), měl žalobce poučit o nutnosti tvrdit skutečnosti,
týkající se držby tohoto práva (t. j. zda a jak dlouho byl obsah tohoto práva
žalovaným a jeho předchůdci vykonáván, zda v rámci výkonu obsahu práva jezdili
po pozemku motorovými vozidly, případně zda nevykonávali obsah takové
služebnosti vozové cesty, která mohla být později užívána k průjezdu motorovými
vozidly (viz Vážný 17 303, v ASPI ev. číslo 8770), a konečně o co opírali
přesvědčení, že jsou subjekty vykonávaného práva). Protože soud žalobce takto
nepoučil, zatížil řízení vadou, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud však postup soudu prvního stupně považoval za správný. Vycházel
přitom z toho, že pokud byla v pozemkové knize založena smlouva, ze které
vyplývalo, že zřízeno bylo jen právo stezky, a navíc šlo podle názoru
odvolacího soudu jen o služebnost osobní, která zanikla smrtí oprávněného,
nemohli být držitelé práva služebnosti s ohledem na princip publicity
pozemkových knih v dobré víře, že jsou subjekty práva služebnosti, neboť
nahlédnutím do této smlouvy mohli zjistit pravý stav věci. S tímto názorem se
dovolací soud neztotožnil.
Uvedený problém je součástí obecné otázky, zda je možná oprávněná držba, která
je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (popřípadě v bývalé pozemkové knize
anebo v evidenci nemovitostí). V dané věci jsou – za předpokladu, že držba
sporného práva byla vykonávána - dvě možnosti: 1) buď se předchůdci žalobce
uchopili držby v době kdy platil obecný zákoník občanský z roku 1811, 2) anebo
až po 1. 1. 1951, za platnosti občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) č.
141/1950 Sb. (ObčZ z roku 1950), anebo od 1. 4. 1964 (s příp. započítáním
dalších lhůt podle intertemporálních ustanovení) za platnosti ObčZ z roku 1964,
případně ObčZ z roku 1964 ve znění pozdějších předpisů.
Odborná literatura k OZO z roku 1811 vycházela z názoru, že podle občanského
zákoníku mohou býti práva, která se zapisují do knih veřejných, v držení
naturálním, tj. že držitelem takového práva bude, kdo je vykonává, ač v knihách
není zapsán; připouštělo se i vydržení práv k nemovitostem „contra tabulas“,
tedy v rozporu se zápisem do veřejných knih (Krčmář, J.: Práva věcná. Praha
1930, s. 95 a násl.). Z toho je zřejmé, že při posuzování otázky, zda v daném
případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze
skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji
uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se
držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla
držba uchopena, a uvažovat i o tzv. mimořádném vydržení (§ 1477 OZO).
Tento závěr platí i pro období platnosti ObčZ č. 141/1950 Sb., a na něj
navazujících předpisů, pokud ovšem vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni připouštěly. Podle § 145 odst. 1 ObčZ z roku 1950, (který je obsahově
shodný s § 130 odst. 1 platného znění občanského zákoníku, tj. zák. č. 40/1964
Sb., ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb.), je-li držitel se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem
oprávněným. Stejný je i výklad § 132 odst. 1, 2 ObčZ (ve znění novely provedené
zák. č. 131/1982 Sb.), podle kterého kdo s věcí nakládá jako se svou a je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, pokud není stanoveno
jinak, má obdobná práva na ochranu jako vlastník věci, a to platí obdobně o
tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo.
Dobrá víra je psychický stav držitele, takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí
být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení
držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci
dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva,
tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby,
např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit
a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí
vlastnického práva vydržením. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o
existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus
putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.
V případě, že držitel vychází z toho, že jím vykonávané právo mu náleží, a
opírá toto přesvědčení o výpis z katastru nemovitostí (příp. jiné pozemkové
evidence), která má povahu veřejné listiny, je objektivně ohledně existence
zapsaného práva v dobré víře. Pokud se držitel, který nabýval vlastnictví k
panujícímu pozemku, chopil držby práva odpovídajícího věcnému břemeni na
základě výpisu z katastru nemovitostí (příp. jiné veřejné knihy), nemůže jeho
dobrou víru, způsobilou být předpokladem vydržení tohoto práva, vyloučit jen
okolnost, že nahlédnutím do pozemkové knihy mohl zjistit, že původní právo
služebnosti (posléze přeměněné ve věcné břemeno) bylo zapsáno chybně.
Odvolací soud též zaujal stanovisko, že v daném případě byla smlouvou z roku
1873 zřízena služebnost osobní, tedy taková, která je vázána na osobu
oprávněného a zaniká jeho smrtí. Tento závěr je však předčasný. OZO rozlišoval
dva základní typy služebností: osobní (spjaté jen s určitou osobou) a
pozemkové (spjaté s držbou pozemku - § 473). Služebnosti stezky a vozové cesty
byly služebnostmi polními (§ 477 OZO) a tudíž i pozemkovými (§ 474 OZO). I
takové služebnosti bylo sice možno propůjčit jen určité osobě, ovšem důkaz
toho, že jde o odchylku od pravidelné povahy služebnosti, byl na tom, kdo to
tvrdil (§ 479 OZO). Konečně podle tehdejší judikatury „je-li v pozemkové knize
vložena služebnost stezky a jízdy pro určitou osobu, aniž jest v zápisu
uvedeno, že služebnost jest vložena výslovně jen na čas života oprávněného,
nemůže býti povolen výmaz služebnosti na základě úmrtního listu
oprávněného“ (Vážný 12 961, viz též komentář k OZO citovaný shora, s. 829).
Pokud by se v dalším řízení ukázala otázka, zda v dané věci šlo o služebnost
osobní, jako právně významná, bude při jejím řešení třeba přihlédnout k
uvedeným pravidlům.
Pokud odvolací soud uvažoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí v této části na
nesprávném právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Naproti tomu neobstojí námitky dovolatele, který odkazuje na „přísný
intabulační princip“ a dovozuje, že právo, které bylo zapsáno v pozemkové
knize, muselo též vzniknout (resp. existovat, byť i jen v důsledku tohoto
zápisu), a že soud je rozhodnutím o povolení zápisu do pozemkové knihy vázán.
Jde o tradiční problém vztahu nabývacího titulu a způsobu (modu) nabytí věcného
práva. Názoru dovolatele však nelze přisvědčit; stačí poukázat na judikaturu,
podle níž „byla-li nedopatřením úředních orgánů zapsána služebnost do
pozemkové knihy v rozsahu větším, než uvedeno ve zřizovací listině,
jest rozhodným obsah listiny“ (Vážný 3430, viz též ASPI, ev. číslo 7118);
skutečnost, že i v době platnosti OZO se zápis v pozemkové knize nemusel
shodovat se stavem právním, vyplývá např. z rozhodnutí publikovaného ve Vážného
sbírce pod č. 10 142 (viz též Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl.
obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 842). Intabulace tedy nehojila vady
nabývacího titulu a proto rozhodnutím o povolení zápisu do pozemkové knihy
(obdobně jako později rozhodnutím státního notářství o registraci smlouvy,
resp. rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu práva do katastru
nemovitostí) není soud v nalézacím řízení vázán potud, že by nemohl zkoumat
existenci práva, které mělo na základě povolení zápisu vzniknout.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku (tj. pokud byl rozsudek soudu
prvního stupně v dotčené části potvrzen) zrušit; vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v části, ve které
byl návrh žalobce zamítnut a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil
soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu