22 Cdo 704/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. M., a 2) D. M.,
zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 5 C 499/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 28 Co 392/2003-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1.290,- Kč k rukám JUDr. B. M.
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost vyklidit níže
uvedený byt a garáž, které nabyl na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu,
s tím, že je je žalovaní užívají bez právního důvodu.
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. dubna 2003, č. j. 5 C 499/2001-154, zamítl žalobu, „podle které jsou
žalovaní povinni vyklidit byt č. 1280/4 v třetím podlaží domu čp. 1280 a garáž
č. 1280/12 v prvním podlaží domu čp. 1280 v k. ú. a obci P. a vyklizené je
předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně řešil jako předběžnou otázku vlastnického práva
žalobce k předmětnému bytu a garáži včetně vlastnictví jeho podílu na
společných částech domu čp. 1280 a parcel č. 3221/1, 3221/9 a 3221/4. Vyšel ze
zjištění, že v příslušném katastru nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán
žalobce a právním titulem pro tento zápis byla smlouva o převodu bytu s
právními účinky vkladu k 21. 12. 2000. Z obsahu smlouvy zjistil, že ji uzavřeli
žalovaní jako prodávající s žalobcem jako kupujícím 6. 3. 1998. Ohledně kupní
ceny ve výši 800.000,-Kč obsahuje smlouva údaj, že ji zaplatil kupující
prodávajícím hotově před jejím podpisem. Dále je v ní uvedeno, že kupující
potvrzuje svým podpisem převzetí vyklizeného bytu a garáže včetně klíčů, a
dále, že byla uzavřena před advokátem JUDr. L. F., který ověřil totožnost
účastníků. Z dalších podrobně analyzovaných důkazů soud ale zjistil, že šlo
toliko o fiktivní převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve
skutečnosti se jednalo o zajištění půjčky 550.000,-Kč sjednané mezi zcela
odlišnými subjekty, a to O. M. a V. J., přičemž žalovaní měli poskytnout
simulovaným převodem vlastnického práva k uvedeným nemovitostem zajištění této
půjčky. Žalobce v daném případě nevystupoval fakticky jako kupující, ale pouze
jako osoba „nastrčená“ svědkem M. pro „zpřehlednění situace“. Soud konstatoval,
že předmětem řízení byla ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“), jehož se žalobce domáhal, avšak s odkazem na
§ 37 odst. 1 ObčZ shledal uzavření předmětné smlouvy o převodu vlastnictví
předmětných nemovitostí absolutně neplatným právním úkonem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 25. listopadu 2003, č. j. 28 Co 392/2003-184, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že nemá
důvod odchýlit se od skutkových závěrů soudu prvního stupně a správným shledal
i jeho právní závěr. Uvedl, že smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky a
garáže nebyla uzavřeně svobodně a především vážně. Šlo o absolutně neplatný
právní úkon, na jehož základě se žalobce nemohl stát vlastníkem bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání s tím, že
otázku zásadního právního významu „spatřuje ve způsobu, jakým bylo provedeno
soudy obou stupňů hodnocení důkazů“. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly na
základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním v otázkách, v jaké
výši byla kupní cena vyplacena a jaký byl právní důvod této platby. V této
souvislosti připomíná v podrobnostech jednotlivé důkazy včetně toho, jak je
soudy obou stupňů hodnotily. Uvádí, že marně žádal o odročení jednání
odvolacího soudu do doby, než bude pravomocně ukončena trestní věc proti O. M.
Dále namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jestliže soudy dospěly k závěru o simulovaném převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V této souvislosti poukazuje na
skutečnost, že žalovaní nikdy neplatnost smlouvy nenamítali, a to ani tehdy,
když žalobce podal trestní oznámení, a bránili se pouze vyklizení bytu ve
stanoveném termínu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají, že je z hlediska
přípustnosti žalobce podal ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“), avšak dovolání nesplňuje předpoklady stanovené v § 237 odst.
3 OSŘ. Uplatněné dovolací důvody nejsou dány. K dovolatelově námitce ohledně
důkazního řízení uvádějí, že dokazování i samotné hodnocení důkazů soudy
provedly odpovědně. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Protože soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání
založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku
zásadního právního významu neřeší.
Podstata dovolání je v polemice s hodnocením důkazů soudy v nalézacím
řízení. Výsledkem nesprávného hodnocení důkazů je skutkové zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ); tuto vadu však nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost by se
opírala o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, uplatnit, a pro řešení skutkových otázek
nelze dovolání připustit. Je tedy třeba vycházet ze skutkového zjištění, že
účastníci nechtěli převést vlastnictví k bytu, ale že jim šlo jen o zajištění
pohledávky za třetí osobou; pak ovšem závěr o neplatnosti smlouvy zcela jasně
vyplývá z § 37 ObčZ.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle
jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení
úspěšný a žalovaní na jejich náhradu mají právo. Ta představuje odměnu advokáta
za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 7 písm. d), § 10
odst. 3, § 15, § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. částku 1.140,- Kč, a dále 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu,
celkem 1.290,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu