22 Cdo 704/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobce Z. O., zastoupeného advokátem, proti žalované L. T., o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 6 C 8/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 156/2004-179, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků řízení k níže uvedené nemovitosti s příslušenstvím,
jejíž spoluvlastníky, každý ideální polovinou, se stali na základě soudního
rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 31. 7. 1997, č. j. 11 C
57/96-146, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 5.
1998, č. j. 18 Co 8/98-188). Požadoval, aby soud nemovitost rozdělil reálně,
jak to v podrobnostech specifikoval.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. února 2004, č. j. 6 C 8/2002-161, zamítl návrh, „aby bylo zrušeno podílové
spoluvlastnictví žalobce a žalované k domu čp. 73 a vedlejším stavbám v obci
S., k. ú. S. a dům čp. 73 byl mezi účastníky rozdělen tak, že do výlučného
vlastnictví žalobce by byla přikázána západní část domu spolu s vedlejšími
stavbami, tj. chlévem, dřevníkem a septikem a do výlučného vlastnictví žalované
východní část domu spolu se studnou a reálné rozdělení a náklady na toto reálné
rozdělení byl povinen provést nést žalobce“. Dále zamítl návrh, „aby vlastník
západní části domu byl oprávněn společně s vlastníkem východní části domu brát
a čerpat vodu ze studny na pozemku č. 15/3, vodovodním potrubím vedeným ze
studny přes pozemek č. 15/3 k čerpacímu zařízení v domě čp. 73 a vlastník
studny byl povinen toto právo trpět, vše v obci S., k. ú. S.“. Konečně zamítl
návrh, „aby vlastník východní části domu byl oprávněn společně s vlastníkem
západní části domu svádět odpad do septiku na pozemku č. 15/3 odpadním potrubím
vedeným z domu čp. 73 přes pozemek č. 15/3 k septiku a vlastník septiku byl
povinen toto právo trpět, vše v obci S., k. ú. S.“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky řízení,
bývalými manžely, panují dlouhodobé neshody; žalovaná nemovitost fakticky
neužívá, ve volné části domu bydlí její dcera a zbytek obývá žalobce. Z
provedených důkazů a s přihlédnutím k § 142 občanského zákoníku (dále „ObčZ“)
dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitosti není možné zejména z právních
důvodů, a to pro nutnost zřízení věcných břemen k pozemku, který není ve
spoluvlastnictví účastníků. Žádný z účastníků nechce do svého vlastnictví
nemovitost celou a není možný ani prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku z
prodeje mezi účastníky řízení. Tento způsob přichází v úvahu toliko za
předpokladu, že nikdo ze spoluvlastníků se nechce stát vlastníkem nemovitosti;
v daném případě se ale žalobce reálné poloviny nemovitosti domáhá. Protože
žalobce v domě bydlí a jinou možnost bydlení nemá, zamítl soud prvního stupně
žalobu z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, rozhodující k
odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 20 Co 156/2004-179,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k domu čp. 73 s příslušenstvím (chlév, kolna, venkovní úpravy) v obci
Studnice, katastrální území S. a nařídil prodej této nemovitosti s tím, že
výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Dále rozhodl o
náklech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že reálné
rozdělení nemovitosti ani její přikázání do vlastnictví některému z účastníků
za přiměřenou náhradu, není možné. Konstatoval, že spoluvlastníka nelze nutit k
tomu, aby ve spoluvlastnickém vztahu setrvával. Z této zásady sice existuje
výjimka upravená v § 142 odst. 2 ObčZ, ale tu nelze odůvodnit tak, jak učinil
soud prvního stupně. Podle § 142 odst. 1 poslední věty ObčZ je soud oprávněn
nařídit prodej věci; věcí je nutno rozumět v daném případě celou nemovitost.
Jestliže oba účastníci uváděli, že celou nemovitost do svého vlastnictví získat
nechtějí, a konkrétně žalobce se domáhal toliko její jedné reálné poloviny, pak
soud prvního stupně za situace, kdy konstatoval, že není možné reálné dělení
věci, ani její přikázání do vlastnictví jednoho z účastníků řízení, měl
přistoupit k nařízení jejího prodeje a rozdělení výtěžku podle výše podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru [obsahem
dovolání je však tvrzení, že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, kterému odpovídá dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud rozhodoval rozsudkem ze 4. 11.
2004 na základě znaleckého posudku vypracovaného k 4. 10. 2003, který
neodpovídal stavu nemovitostí v době rozhodování. Uvádí, že v listopadu 2004
byly stavební úpravy pro případné reálné dělení téměř dokončeny. Odvolací soud
nezohlednil důvody hodné zvláštního zřetele – těžké zdravotní postižení
invalidního žalobce, který nemovitosti osobně postavil a upravil tak, aby mu
jejich část mohla sloužit k dožití, do čehož vložil veškeré svoje prostředky,
takže nemá hotovost na vyplacení podílu. Nezdaří-li se prodej nemovitosti na
základě soudního rozhodnutí, bude vystaven hluboké právní nejistotě. Rozsudky
obou soudů prodlužují patovou situaci, zhoršují právní stav a vyostřují
rozpory. Odvolává se též na svoje předchozí písemné vyjádření k věci. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu
odvolacího a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na
návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a
účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele
hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu
nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 ObčZ).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které
jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti
(povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1
OSŘ), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz § 101 odst. 1 písm. a)
a b) OSŘ]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého
rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných
skutečnostech pátrat.
V dané věci žalobce v odvolacím řízení netvrdil, že stav domu se od
doby pořízení znaleckého posudku, vypracovaného k 4. 10. 2003, změnil, a
odvolací soud proto neměl důvod zjišťovat, zda k právně významné změně skutečně
došlo. Proto řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud při úvaze o reálném rozdělení domu
nezhodnotil důvody zvláštního zřetele, které dovolatel blíže specifikuje. Je
však třeba uvést, že k důvodům hodným zvláštního zřetele umožňuje zákon
přihlédnout jen jako k důvodům pro nezrušení a nevypořádání spoluvlastnictví
přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku; k tomu
ovšem může dojít až v případě, že rozdělení věci je reálně nemožné. Jinak
řečeno, je-li reálné rozdělení věci nemožné a jsou-li tu důvody hodné
zvláštního zřetele, soud žalobu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví zamítne. Proto se při úvaze o reálném rozdělení domu nemohl
odvolací soud těmito důvody zabývat. Je třeba podotknout, že s rozhodnutím
soudu prvního stupně, kterým byla žaloba právě z důvodů hodných zvláštního
zřetele zamítnuta, dovolatel nesouhlasil a podal proti němu odvolání; také z
obsahu dovolání je zřejmé, že nevytýká odvolacímu soudu, že zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně nepotvrdil, ale nesouhlasí s tím, že věc nebyla rozdělena
reálně.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu
by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu