22 Cdo 712/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A/ J. Č., B/ H. V., C/ V. V., D/ M. S. a E/ H. H., zastoupených
advokátem, proti žalované obci P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 603/97, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999, čj. 28 Co
350/99-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Z. Ch.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu
1999, čj. 28 Co 350/99-67, změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále
„soud prvního stupně“) ze dne 4. března 1999, čj. 3 C 603/97-47, tak, „že
návrh, že žalobkyně H. V. je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny
domu čp. 15 se stavebním pozemkem č. 102 a zahradou č. 190/2 v k. ú. P. a že
druhá polovina nemovitostí patří do dědictví po J. V., zemřelém 5. 8. 1985, se
zamítá“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že výměnnou smlouvou uzavřenou
28. 8. 1972 a registrovanou Státním notářstvím v Rakovníku 7. 9. 1972 pod sp.
zn. R I 512/72, převedli manželé J. a H. V. do vlastnictví Československého
státu - MNV P. rodinný domek čp. 15 se stavební parcelou č. 102 a zahradou č.
190/2 v k. ú. P., a naopak do vlastnictví manželů V. byl jmenovaným národním
výborem převeden rodinný dům čp. 5 se stavební parcelou č. 8/2 ve stejném
katastrálním území. Výměnná smlouva byla uzavřena poté, kdy manželům V. byl v
roce 1970 vrácen dům čp. 15 a současně byl vrácen dům i rodině P., kteří jej
poté prodali jmenovanému národnímu výboru. Protože národní výbor potřeboval dům
čp. 15 získat k přestavbě na kulturní dům, svolili manželé V. s jeho výměnou za
dům patřící původně P., avšak po naléhání národního výboru. Pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 21. 11. 1996 ve věci vedené pod sp. zn.
5 C 282/92 byla zamítnuta žaloba žalobců B/ a C/ na uložení povinnosti žalované
k uzavření dohody s žalobci o vydání domu čp. 15 se stavební parcelou č. 102 a
zahradou č. 190/2 v k. ú. P. Soud dále vyšel z rozhodnutí Státního notářství v
Rakovníku ze 4. 3. 1986, podle něhož dědici po J. V., zemřelém 5. 8. 1985, se
staly jeho manželka H. V. a děti, současní žalobci. Konstatoval, že výměnnou
smlouvu uzavřeli manželé V. v tísni, pod nátlakem a bez svobodné vůle, a šlo
tedy o neplatný právní úkon.
Odvolací soud uvedl, že podle § 37 tehdy platného občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ„) musel být právní úkon uzavřen svobodně, jinak by byl
neplatný. Svobodná vůle k uzavření předmětné smlouvy by nebyla dána tam, kde by
byl její účastník k jejímu uzavření donucen násilím nebo bezprávnou výhrůžkou.
To ale podle odvolacího soudu v daném případě z provedených důkazů nevyplynulo.
Národní výbor manželům V. nejprve nabídl za hospodu, která jim byla vrácena a
která se nacházela ve špatném stavebním stavu, jiný dům a když jej nechtěli,
odkoupil dům od P. a teprve za tento dům svůj objekt vyměnili. Hodnota
vyměňovaných objektů byla podle znaleckého posudku shodná. Odvolací soud
neuvěřil výpovědi svědka P., který uvedl, že od bývalého předsedy národního
výboru J. M. ví, že J. V. byl donucen k uzavření smlouvy pod pohrůžkou
uplatnění nároku na náhradu škody tím, že nechal utéct krávy na železniční
trať, kde jedna z krav byla zabita. Soud uvedl, že svědek má na výsledku pře
zájem a také je v rozporu s tím, co uvedl mezitím zemřelý J. M. v dřívější
výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Uvádějí výhrady proti
hodnocení výpovědi svědka P., jemuž odvolací soud neuvěřil ohledně intenzity
nátlaku na uzavření výměnné smlouvy s jednoduchým odůvodněním, že tento svědek
má na výsledku sporu zájem, uplatnil-li restituční nárok na vydání domu čp. 5.
Namítají, že takový závěr soudu nemá z povahy věci opodstatnění, neboť svědek
musí mít zákonitě na výsledku sporu svůj zájem, je-li na základě jeho žaloby
veden u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 365/92 spor a toto řízení
je přerušeno. Oporu v důkazech nemá ani závěr odvolacího soudu, že manželé V.
byli v tísni z důvodu sociálního postavení, neměli prostředky na opravu hospody
a výměnou získali lepší bydlení. Namítají, že tito manželé byli státem
dlouhodobě perzekuováni, byl jim odňat veškerý majetek a o jeho vrácení
usilovali dlouhá léta. Když se ho domohli, stát opět zařídil, aby šlo o
krátkodobý stav. Zaštítil se veřejným zájmem a V. s výměnou souhlasili z obavy,
aby o své nemovitosti opět nepřišli, navíc bez náhrady. S výměnou nakonec
souhlasili, když nebyli schopni snášet systematický psychický nátlak národního
výboru. Nešlo tedy o tíseň finanční, ale psychickou. Navrhují, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání, s podrobným odkazem na důkazy ve
věci provedené a na závěry odvolacího soudu, navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle
OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Posuzovaný případ je třeba posoudit podle ObčZ ve znění, platném v době
uzavření smlouvy o výměně nemovitostí, tedy ve znění platném v roce 1972. Podle
§ 37 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně;
jinak je neplatný. Uzavřením smlouvy v tísni se zabýval § 49 odst. 3 ObčZ,
podle kterého právo odstoupit od smlouvy má i ten účastník, který ji uzavřel v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ze zákona vyplývá, že smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek nebyly neplatné. Takové smlouvy vyvolaly zamýšlené právní účinky,
postižený účastník však měl právo od smlouvy odstoupit. Toto právo se
promlčovalo ve tříleté promlčecí době (§ 100 odst. 2, § 101 ObčZ). Samotná
okolnost, že předmětnou smlouvu některý z účastníků snad uzavřel v tísni,
nemohla mít za následek její neplatnost. Na tom nic nemění skutečnost, že stav
tísně má vliv na způsob utváření vůle účastníka; takto utvářená vůle však není
vůlí nesvobodnou ve smyslu § 37 ObčZ.
Vztahem svobody vůle a jednání v tísni se zabývá rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaný v Právních
rozhledech č. 4/2001. Občanský zákoník stanoví pouze obecně, že právní úkon,
který nebyl učiněn svobodně, je neplatný. V případě nepřímého (psychického)
donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce,
která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná výhrůžka.
Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi
(pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně
významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je
omezen finančními možnostmi, je též „donucení„ zakoupit levnější a méně
kvalitní zboží, než by si přál; toto omezení vůle však není právně významné).
Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku
přímého nebo nepřímého donucení (přímé donucení nebylo žalobci tvrzeno). Také
při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tíseň, a ani v tomto
případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem
fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto na tento stav nelze
vztáhnout § 37 ObčZ. Nepřímé donucení a tíseň jsou podobné jevy, neboť v obou
případech se vůle jednajícího utváří pod vlivem právně významné pohnutky jinak,
než by se utvářela nebýt skutečnosti tuto pohnutku utvářející. Liší se však v
tom, že nepřímé donucení předpokládá, na rozdíl od tísně, bezprávnou výhrůžku.
Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí
být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec
není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit
tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je
sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o
výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy
konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň,
a výhrůžka musí být adresována tomu, Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998 sp. zn. 3
Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Mezi
bezprávnou výhrůžku a právním úkonem musí být příčinná souvislost.
V dané věci by žalobě nebylo možno vyhovět, ani kdyby bylo prokázáno,
že vůle manželů V. se utvářela v důsledku politické a sociální situace nastalé
po roce 1948 a že snad jednali v „psychické tísni“; takové případy bylo možno
řešit v restitučním řízení, nikoliv na základě vlastnické žaloby. Nebylo totiž
prokázáno, že by se tato vůle vytvářela pod vlivem bezprávné výhrůžky, která by
v nich vyvolala bezdůvodnou bázeň. Podle zjištění odvolacího soudu nebylo
zjištěno žádné násilí nebo bezprávná výhrůžka, která by manžele V. nutila
uzavřít smlouvu. Odvolací soud uvedl, že skutečnost, že národní výbor nutil V.
k prodeji s tím, že jinak uplatní vůči J. V. náhradu škody, kterou způsobil na
dobytku, není „nátlakem podle § 37 ObčZ“. S tímto názorem dovolací soud
souhlasí. Pokud by J. V. z nedbalosti způsobil škodu na majetku tím, že mu
„utekl dobytek na železniční trať a došlo tam snad k tomu, že se nějaká kráva
zabila“(muselo by jít o majetek státu, k jehož vymáhání by byl oprávněn národní
výbor, nikoliv např. státní statek, který nebyl účastníkem smlouvy a o kterém
ani jinak nebyla zmínka), odpovídal by podle tehdejších předpisů za tuto škodu
maximálně do výše trojnásobku průměrného měsíčního platu (§ 179 odst. 2
zákoníku práce v tehdy platném znění). Takovou škodu byla organizace povinna
vymáhat (§ 185 zákoníku práce v tehdy platném znění). Pokud by vznikla škoda
vyšší než 5000 Kč, bylo by takové jednání nedbalostním trestným činem podle §
130 odst. 2 trestního zákona v tehdy platném znění. V řízení nevyšlo najevo, že
by v této souvislosti bylo vedeno trestní řízení a dovolatelé nezpochybňují
(byť poněkud neurčitě formulovaný) závěr odvolacího soudu, že o této věci
neexistuje trestní spis. Z toho se podává, že způsobená škoda by nebyla větší
než 5000 Kč. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že pokud k uvedené události
skutečně došlo, nemohla mít pohrůžka uplatnění zákonného nároku na náhradu
škody vzhledem ke svému charakteru a ke své intenzitě povahu bezprávné
výhrůžky; tomu by bránila zejména pravděpodobná výše škody. Nemohlo jít o
výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy
konkrétního případu vzbudila důvodnou bázeň. Věc by bylo třeba spíše než jako
výhrůžku chápat jako příslib, že v případě uzavření smlouvy nebude
(protiprávně) zákonný nárok uplatněn, tedy jako jakési neformální protiplnění.
Z tohoto hlediska byly úvahy odvolacího soudu o tom, zda výpověď svědka
P. o skutečnostech, o kterých se sám dověděl od třetích osob, je věrohodná,
nadbytečné, neboť jím uváděné skutečnosti nemohly být hodnoceny jako bezprávná
výhrůžka (jak ostatně správně uvedl odvolací soud, když poznamenal, že tento
děj by nebyl nátlakem podle § 37 ObčZ ). S tímto závěrem odvolacího dovolací
soud souhlasí a ani dovolání s ním nepolemizuje. Za této situace by bylo
nadbytečné, kdyby se hodnocením pravdivosti výpovědi svědka P. zabýval dovolací
soud. Lze však poznamenat, že při jednání dne 6. 11. 1997 uvedl právní zástupce
žalobců, že o okolnostech uzavření smlouvy je „schopen vypovídat“ „pouze pan
V.“; ten se však o příhodě s dobytkem vůbec nezmínil. Tuto skutečnost zmínil až
svědek P. při jednání dne 25. 2. 1999, ovšem s tím, že sám byl o ní informován
jen nepřímo. Ani poté však žalobci nerozšířili svá tvrzení o skutečnost, že k
uzavření smlouvy došlo alespoň částečně v důsledku zmíněné příhody a ani soud
prvního stupně, který žalobě vyhověl, výslovně neuvedl, že má existenci
bezprávné výhrůžky v této souvislosti za prokázánu. Konečně ani v odvolacím
řízení žalobci uvedenou příhodou neargumentovali. To vše podporuje závěr, že
uvedená příhoda s dobytkem, pokud k ní vůbec došlo, nebyla důvodem pro uzavření
smlouvy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ,
věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní
žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalované přísluší jejich
náhrada ve výši 575,- Kč. Ta je dána ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu
10 zákona č. 30/2000 Sb. a § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k)
a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) odměnou advokáta za
sepsání vyjádření k dovolání částkou 500,- Kč a paušální náhradou jeho hotových
výdajů částkou 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu