22 Cdo 737/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. M. G., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva N. H. Ž. „v likvidaci“, zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. Ch., zastoupenému advokátkou, o částku 40.530,50 Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 116/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2001, č. j. 11 Co 108/2001-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu níže uvedené částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení a povinnost vyklidit silážní žlab a zpevněné plochy. Tvrdil, že s žalovaným uzavřel smlouvu o pronájmu těchto zařízení do 30. 9. 1996, ale žalovaný zpevněnou plochu užíval i po tomto datu a na žalobcovu výzvu k vyklizení nereagoval, naopak rozsah užívání zvětšil o dalších 100 m2, přičemž za užívání nic neplatil.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 13 C 116/97-78, výrokem I. zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrce byl povinen zaplatit navrhovateli 11.288,40 Kč s 18% úrokem od 1. 10. 1997 do zaplacení, 8.651,- Kč s 18% úrokem od 30. 6. 1998 do zaplacení a 20.591,10 Kč s 18% úrokem od 30. 4. 1998 do zaplacení“. Výrokem II. zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrce byl povinen vyklidit a vyklizenou navrhovateli odevzdat zpevněnou plochu situovanou mezi zadním traktem (štítem) stavby výkrmny býků, postavené na pozemku p. č. 804/1, a to o výměře 313 m2 a dvoukomorovým silážním žlabem na pozemku p. č. 822/35, dříve pozemek p. č. 822/15 v obci a katastrálním území H. Ž. a zpevněnou plochu – vyhnojovací plochu situovanou mezi zadním traktem (štítem) stavby odchovny mladého dobytka, postavené na pozemku p. č. 804/2, a to o výměře 579 m2 a dvoukomorovým silážním žlabem, postaveném na pozemku p. č. 822/35, dříve pozemek p. č. 822/15 v obci a katastrálním území H. Ž.“. Výrokem III. zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrce byl povinen vyklidit a vyklizenou navrhovateli odevzdat zpevněnou plochu na pozemku p. č. 822/35 před vjezdem do silážního žlabu, postaveného na pozemku p. č. 822/35 a dále vyklidit a vyklizený navrhovateli odevzdat dvoukomorový silážní žlab na pozemku p. č. 822/35, to vše v obci a katastrálním území H. Ž.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporné objekty vybudovalo Zemědělské družstvo N. H. Ž. a pronajalo je žalovanému. Samotný pozemek byl ve vlastnictví J. T. a poté jeho dědiček M. Ž. a J. T. Ty pozemek pronajaly 5. 10. 1996 žalovanému a kupní smlouvou z 12. 1. 1998 pozemek od nich získal do vlastnictví syn žalovaného. Zemědělské družstvo N. H. Ž. nikdy uvedený pozemek nevlastnilo. Družstvo nemohlo být podle soudu vlastníkem sporných objektů, neboť vlastníkem pozemku, na němž se nacházejí, je někdo jiný. S odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, přílohu č. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon a stanoviska Nejvyššího soudu plynoucí z jeho rozhodnutí publikovaných pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97, sp. zn. 4 Cz 37/88 a sp. zn. 2 Cdon 1192/97 uvedl, že sporná zařízení (zpevněná plocha a silážní žlab) jsou ve smyslu § 120 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) součástí pozemku. Uzavřel, že žalovaný sporné objekty užíval nejprve jako nájemce M. Ž. a J. T. a později se svolením svého syna, jako vlastníka pozemku, a tedy i vlastníka silážního žlabu a zpevněné plochy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. července 2001, č. j. 11 Co 108/2001-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Také podle odvolacího soudu jsou předmětná „zařízení“ součástí pozemku, na němž se nacházejí, svým určením jde o tzv. manipulační plochy a tak jsou označeny v katastru nemovitostí. Jsou určitým zpracováním povrchu pozemku a jsou jeho součástí ve smyslu § 120 ObčZ. Nejde tedy o stavby jako samostatné věci, a to bez ohledu na to, že byly postaveny na základě stavebního povolení.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání; vzhledem k tomu, že otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 OSŘ) nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. l písm. d) OSŘ k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (viz též rozhodnutí publikované pod č. C 430 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.
H. Beck).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 1 občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje v něm dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Soudům obou stupňů vytýká, že vycházejí ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, a z těchto zjištění vychází jejich nesprávný právní názor, považují-li zpevněnou plochu a silážní žlab za součást pozemku, na němž se nacházejí. Připomíná časovou posloupnost výstavby objektů a konstatuje, že objekt výkrmny býků byl kolaudován 13. 5. 1978. Tato stavba od samého počátku představovala kromě dalšího i jímky a zpevněnou plochu včetně plochy „vyhnojovací“. Odchovna mladého dobytka byla kolaudována 25. 9. 1986 a rovněž zde byla součástí stavby „vyhnojovací“ zpevněná plocha. Dvoukomorový silážní žlab, jehož základová konstrukce je zapuštěna v terénu do hloubky 65 cm, byl kolaudován 30. 9. 1988, je oddělen od „vyhnojovacích“ ploch opěrnou stěnou výšky 2 m od jejich úrovně a jde o stavbu, již nelze chápat jako konstrukci vystavěnou na povrchu pozemku. Jde o nadzemní stavbu o výšce 6,145 m. Zpevněné plochy tvoří v rámci zmíněných staveb nedílný technický a funkční celek, bez nichž by nebylo možno zajišťovat provoz objektů. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil i dohodu z 30. 9. 1993 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a vlastníky pozemku podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“). K tomu uvádí, že jeho právní předchůdce postavil vyhnojovací zpevněné plochy a další stavby v souladu s oprávněním plynoucím z práva družstevního užívání, tyto stavby sloužily zemědělské výrobě a nadále zůstávají ve vlastnictví žalobce, a na tom nezměnil nic ani zákon o půdě. Namítá, že i kdyby ohledně pozemků specifikovaných v bodě III. dohody nebylo možné jejich nevydání posuzovat podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, má za to, že mezi účastníky dohody s ohledem na shora uvedené zůstal zachován nájemní vztah a vztah užívání pozemků a staveb na něm postavených mezi žalobcem a vlastníkem pozemků, když bylo zřejmé, že pozemek v důsledku jeho zastavění nebylo možno vydat v druhu „louka“, neboť změna na „ostatní, manipulační plochu“ byla provedena v katastru nemovitostí až 15. 12. 1995. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v . r.
předseda senátu