22 Cdo 748/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně V. B., zastoupené advokátem, proti žalované MUDr. V.
H., zastoupené advokátem, o zaplacení 95 338,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 98/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 44 Co 114/2003–
118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 281,20 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
ledna 2003, č. j. 15 C 98/2001–101, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila
žalobkyni částku 95 338,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 2. 2001 do
zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně pokládal za nesporné, že dohodou dědiců o
vypořádání dědictví po ing. R. B., zemřelém dne 25. 3. 1992, schválenou
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1993, pod sp. zn. 2 D 460/92,
připadl do výlučného vlastnictví pozůstalého syna ing. L. B. mimo jiné dům čp.
2089, v L. ulici č. or. 3 v katastrálním území Ž., zatímco pro žalobkyni jako
pozůstalou manželku bylo zřízeno právo věcného břemene spočívající v nabytí
veškerých výnosů vyplývajících z pronájmu tohoto domu, že vzápětí kupní
smlouvou ze dne 19. 12. 1993 uzavřenou mezi ing. L. B. a žalovanou (jako jeho
tehdejší manželkou) nabyla žalovaná s účinky od 21. 12. 1993 jednu ideální
polovinu předmětného domu do svého vlastnictví a že žalovaná při uzavírání
kupní smlouvy vzala na vědomí existenci věcného břemene ve prospěch žalobkyně,
dále že dohodou ze dne 8. 4. 1999 (pořízenou notářským zápisem pod sp. zn. NZ
107/99, N 117/99) uzavřenou mezi žalobkyní (jako oprávněnou z věcného břemene)
a mezi ing. L. B. a žalovanou (jako povinnými z věcného břemene) bylo výše
uvedené právo věcného břemene pro žalobkyni bezúplatně zrušeno ale že ještě
předtím, než se tak stalo, byl poukazován na sporožirový účet žalované výnos z
pronájmu domu čp. 2089 v Ž., jehož polovina za uplatněné období od srpna 1998
do 8. 4. 1999 činí 95 338,50 Kč. Soud prvního stupně ale přesto žalobkyni nárok
z věcného břemene nepřiznal. Přihlédl k tomu, že žalobkyně léta nepožadovala po
žalované vydání poloviny výnosů z pronájmu domu čp. 2089, že žalobu podala až
po 8 letech, kdy jí právo na opětující se plnění začalo vznikat a až 2 roky
poté, kdy již bylo věcné břemeno dohodou zrušeno, dále že žalobkyně dlouhodobě
tolerovala, aby nájemné z pronájmu domu čp. 2089 bylo zasíláno na sporožirový
účet žalované. Tyto okolnosti spolu s tím, co vyšlo najevo z výpovědi
žalované, bývalého manžela žalované svědka ing. L. B. a matky žalované svědkyně
V. Š., kteří uvedli, že žalobkyně žila u žalované a jejího manžela ing. L. B.
(syna žalobkyně) v jejich domě v B., v P. ulici a že s nimi vedla společnou
domácnost, na jejíž úhradu žalovaní používali i peněžité prostředky ze
sporožirového účtu, kam přicházely výnosy, vedly soud prvního stupně k tomu, že
vzal za prokázané, že mezi žalobkyní, žalovanou a ing. L. B. byla ústně
uzavřená dohoda o použití výnosů z pronájmu domu čp. 2089 na chod jejich
společné domácnosti. Tato dohoda brání tomu, aby žalobkyně nárokovala plnění z
věcného břemene vůči žalované.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 15. 11. 2004, č. j. 44 Co 114/2003–118, změnil rozsudek soudu prvního
stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni 95 338,50 Kč spolu s 10% úrokem z
prodlení za dobu od 16. 2. 2001 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že základem uplatněného nároku je plnění z
věcného břemene (§ 151n odst. 1 ObčZ), které se váže k nemovitosti (§ 151n
odst. 2 ObčZ). Vyložil, že žalobkyni svědčí oprávnění z věcného břemene ve
formě „práva na výnosy z nájemného“ přičemž jejímu oprávnění odpovídá povinnost
vlastníka zatížené nemovitosti poskytovat jí veškeré výnosy z nájemného. Není
tu přímý nárok žalobkyně na nájemné, neboť užitím slovního spojení „výnosy z
nájemného“ je zřejmé, že žalobkyni přísluší toto plnění teprve tehdy, je-li
nájemné realizováno (zaplaceno). Poukázal i na to, že takovýto výklad obsahu
věcného břemena nevzbuzoval mezi účastníky dohody o zřízení věcného břemene
pochybnosti. Jestliže tedy nebyly žalobkyni výnosy z nájemného předány, když
byly poukazovány na účet žalované, a o tom nebylo mezi účastníky sporu pochyb,
nedošlo ke splnění závazku vyplývajícího z věcného břemene ve smyslu § 559 a
následujících ObčZ. Tvrzená dohoda by mohla být právně relevantní pro uplatněný
nárok jen, pokud by se jednalo o dohodu o vzdání se práva či prominutí dluhu ve
smyslu § 574 odst. 1 ObčZ. popřípadě o dohodu o nahrazení závazku (privativní
novace) ve smyslu § 570 odst. 1 ObčZ. V obou těchto případech je ale zákonem
obligatorně stanovena písemná forma pro vznik dohody (srov. § 574 odst. 1 věta
za středníkem obč. zák. a § 570 odst. 2 ObčZ). Jinak by byla dohoda ze zákona
absolutně neplatná. Sama žalovaná však přiznává, že v písemné formě žádná
dohoda uzavřena nebyla. Odvolací soud hodnotil i to, zda okolnosti, z nichž
žalovaná neúspěšně dovozuje zánik práva ústní dohodou, neprospívají žalované
alespoň v souvislosti s možností odepření výkonu práva z věcného břemene
žalobkyni pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ a dospěl k závěru,
že nikoliv. Jednak dovodil, že mezi účastníky řízení nebyla ústně uzavřena
dohoda o tom, že z plnění, které náleží žalobkyni z věcného břemene, je
žalovaná oprávněna hradit náklady na společnou domácnost vedenou s žalobkyní.
Ze strany žalobkyně totiž nebyl prokázán příslušný projev vůle k uzavření
takovéto dohody. Z jejího počínání bylo možno učinit jen zjištění, že splnění
závazku z věcného břemene po řadu let neuplatňovala. To ale neshledal za
dostačující důvod pro nepřiznání nároku pro rozpor s dobrými mravy. Proti
takovému počínání věřitele je dlužník ze zákona dostatečně ochráněn institutem
promlčení práva. Ostatně právě tomu žalobkyně v dané věci podřídila rozsah
vymáhaného plnění. Nic příznivějšího pro hmotněprávní postavení žalované
nedovodil ani z okolností, za nichž bylo pro žalobkyni zřízeno právo věcného
břemene. Především proto, že jsou ve vztahu k uplatněnému nároku natolik
vzdáleny, že pozbývají na významu. Pro odepření nároku pokládal za
nepostačující i samu okolnost, že žalobkyně léta bydlela v domě žalované a
jejího tehdejšího manžela (syna žalobkyně), aniž by platila nájemné, když
žalobkyně tak činila na základě práva z věcného břemene o bezplatném doživotním
užívání bytu v přízemí domu čp. 783 v P. ulici v B. a sama si hradila ostatní
náklady (elektřinu, vodu a podobně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolací
důvody spatřovala za prvé v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
občanského soudního řádu dále jen „OSŘ“), když se odchýlil od skutkových závěrů
soudu prvního stupně a dovodil, že nebyla ústně uzavřena dohoda o použití
výnosů z pronájmu domu čp. 2089 na chod domácnosti v domě v P. ulici, aniž o
tom provedl dokazování, a za druhé v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ OSŘ.),
když odvolací soud nepřisuzuje skutečnosti, že výnosy z pronájmu sloužily ke
krytí nákladů na společnou domácnost žalobkyně, žalované a manžela žalované
právní význam rovnající se splnění dluhu. Dovolatelka současně navrhla odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl. Pokud jde o prvý dovolací důvod, který má spočívat v tom, že odvolací
soud činil odlišné skutkové závěry ohledně dohody o použití výnosů z pronájmu,
aniž o tom provedl dokazování, vyslovila přesvědčení, že tento dovolací důvod
nebyl naplněn. Odvolací soud opřel svůj odlišný závěr o tom, že ústně uzavřená
dohoda o využití výnosů z pronájmu domu v L. ulici na chod společné domácnosti
v P. ulici nebyla prokázána, o dvě listiny, které při odvolacím jednání
přečetl. Jednalo se o smlouvu o zřízení práva věcného břemene bezplatného
doživotního užívání místností v domě v P. ulici pro žalobkyni a o výpis z
katastru nemovitostí ohledně tohoto práva. Jimi bylo prokázáno, že žalobkyně
nežila v domě v P. ulici, kde měla být vedena společná domácnost, na základě
ústní dohody nýbrž na základě smlouvy o zřízení věcného břemene. Ani druhý
dovolací důvod nepokládala za naplněný. Poukazovala na to, že nesprávným
právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu však nelze
považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních,
byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního
ustanovení. Vyslovila přesvědčení, že právě o takovou situaci jde v souzené
věci, když dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ve světle
jednotlivých zjištění.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně
zastoupenou účastnicí řízení a že je podle § 237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Žalované nelze přisvědčit v její dovolací námitce, že řízení před
odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl dokazování o existenci ústní
dohody o použití výnosů z pronájmu domu v L. ulici. Odvolací soud totiž na
rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z právního názoru, že zánik práva z
věcného břemene nemůže způsobit hmotněprávní úkon učiněný jen ústní formou.
Jestliže žalovaná sama v řízení před soudy obou stupňů připustila, že
příslušný hmotněprávní úkon učiněný v písemné podobě neexistuje, a jestliže
zjištění o ústně uzavřeném hmotněprávním úkonu nebylo pro závěr o zániku
uplatněného nároku právně významné (a dovolatelka sama právní názor odvolacího
soudu v dovolání ani výslovně nezpochybňuje), pak dokazování o tom, zda takový
úkon vznikl či nikoliv, postrádalo smysl. Odvolací soud zvažoval tvrzenou
skutečnost o ústní dohodě jen jako jedno z mnoha hledisek pro aplikaci § 3
odst. 1 ObčZ (tedy pro odepření práva pro jeho rozpor s dobrými mravy). Svoji
úvahu o naplnění předpokladů pro použití § 3 odst. 1 ObčZ ale opřel především o
hlediska ostatní (otálení žalobkyně s uplatňováním nároku, okolnosti, za nichž
vzniklo věcné břemeno, právní důvod bydlení žalobkyně v domě žalovaných v P.
ulici a další), z nichž žádné významně nepřevážilo ve prospěch žalované. Sama o
sobě by tedy existence „předmětné ústní dohody“ nebyla způsobilá zvrátit právní
úvahu odvolacího soudu o tom, že není důvod k odepření nároku pro jeho rozpor s
dobrými mravy.
Neobstojí ani druhá dovolací výhrada, že ke splnění dluhu žalovanou
došlo již tím, že fakticky byly použity výnosy z pronájmu domu v L. ulici ve
prospěch žalobkyně a že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru,
když této skutečnosti nepřisuzoval žádný právní význam z hlediska zániku
závazku. Zánik závazku splněním dluhu je upraven v § 559 odst. 1, 2 ObčZ.
Splněním zaniká dluh, to je povinnost dlužníka poskytnout věřiteli určité
plnění, a zároveň zaniká pohledávka věřitele, to je právo na toto plnění.
Samotné splnění nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka,
kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh.
Přijetí plnění od dlužníka je pak jednostranným právním úkonem věřitele,
nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn. Z hlediska naplnění výše uvedených
předpokladů pro zánik závazku splněním dluhu je tedy nerozhodné, zda se do
dispoziční sféry věřitele dostalo plnění, které bylo předmětem jeho pohledávky,
není–li toto plnění podloženo příslušným jednostranným hmotněprávním úkonem jak
ze strany věřitele tak i ze strany dlužníka. Sama žalovaná však v řízení před
soudem prvního stupně i před odvolacím soudem založila svoji procesní obranu na
tvrzení, že podkladem pro poskytování peněžitých či naturálních prostředků
získaných z pronájmu domu v L. ulici žalobkyni byla ústně uzavřená dohoda o
vedení společné domácnosti, která měla nahradit nárok na peněžité plněné z
věcného břemene. To již samo o sobě vylučuje úmysl žalované plnit na závazek z
věcného břemene. Právní posouzení odvolacím soudem je tak správné.
Dovolací soud tedy z pohledu dovolatelkou uplatněných námitek neshledal
dovoláním napadené rozhodnutí nesprávným a proto dovolání podle § 243b odst. 2
OSŘ zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ a zavázal žalovanou nahradit
procesně úspěšné žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 405,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst.
1 bod 5 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484
/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále advokátovi
žalobkyně náleží podle § 137 odst. 3 OSŘ částka 1 801,20 Kč, odpovídající dani
z přidané hodnoty ve výši 19 %, kterou je advokát žalobkyně povinen odvést z
odměny a náhrady (§ 47 odst. 1 písm. a zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidané
hodnoty). Celkem činí náklady žalobkyně v dovolacím řízení 11 281,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní–li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může
oprávněná podat návrh
na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr.
František B a l á k, v. r.
předseda senátu