22 Cdo 755/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným:
1) J. K. a 2) H. K., obou zastoupených advokátkou, o zrušení věcného břemene,
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 350/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.
října 1999, č. j. 30 Co 741/99-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího
řízení částku 1.075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
advokátky.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 27. 10. 1999, č. j. 30 Co 741/99-81,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 28. 6. 1999, č. j. 6 C
350/98-64, jímž bylo rozhodnuto, že „se žaloba zamítá“, ve správném znění, že
„se zamítá žaloba, aby bylo zrušeno věcné břemeno spočívající v právu chůze
přes pozemek parc. č. 1749/5 ve vlastnictví žalobkyně ve prospěch vlastníka
pozemku parc. č. 1749/6 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaných, zapsaného v
katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2374 pro obec a k. ú. J. n. N., za
náhradu 7.000,- Kč.“Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně také
ve výroku o nákladech řízení, rozhodl o nákladech řízení odvolacího a zamítal
návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je od roku
1997 na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví výlučnou
vlastnicí pozemku parc. č. 1749/5 zahrada v kat. území J. n. N. Kromě toho v
témže kat. území z téhož právního důvodu nabyla mimo jiné vlastnictví k
sousední stavební parcele č. 447 s domem čp. 284. Žalobkyně původní dům čp. 284
demolovala a začala se stavbou nového domu. Rozhodnutím stavebního úřadu -
Městského úřadu v J. n. N. ze 7. 1. 1998, č. j. SÚ /1738/97/No jí bylo vydáno
dodatečné povolení novostavby rodinného domu včetně rekonstrukce přípojky vody
a nové přípojky na st. parc. č. 447, 1749/3, 1749/5, 1750/2 a 1755/1 v kat. území J. n. N. s tím, že „je povinna zachovat břemeno přístupu přes parc. č. 1749/5 na parc. č. 1749/6“. Jak vyplývá z katastru nemovitostí, pozemek parc. č. 1749/5 je podle smlouvy z 1936 zatížen věcným břemenem, spočívajícím v
povinnosti trpět právo chůze ve prospěch pozemku parc. č. 1749/6, pastvina. Pozemek parc. č. 1749/6 je na základě kupní smlouvy od roku 1975 ve
spoluvlastnictví žalovaných - nyní v jejich společném jmění manželů, stejně
jako stavební parc. č. 3137 s domem čp. 295, které pozemek parc. č. 1749/6
obklopuje. Právo odpovídající věcnému břemeni žalovaní stejně jako jejich
právní předchůdci nepřetržitě vykonávají, když na pozemek parc. č. 1749/5
vstupují z komunikace parc. č. 2412/3 – R. ulice, dále, po komunikaci parc. č. 1755/1. Jde o jeden ze dvou možných přístupů k jejich pozemku par. č. 1749/6. Druhý přístup, který rovněž žalovaní užívají, není podle zjištění soudu prvního
stupně na místě samém přístupem plnohodnotným, neboť jde o přístup po třech
parcelách města (komunikacích), jejichž profil je značně nerovnoměrný: přes
parc. č. 2412/3 „po silnici z kopce“ (R. ulice), parc. č. 2461 „asfaltové
silnici po vrstevnici“ a parc. č. 2460 „značně nakloněné nezpevněné cestě
vedoucí k domu žalovaných do kopce“ (ta je ve vlastnictví města od roku 1997). Přístup po těchto třech parcelách k pozemku parc. č. 1749/6 měřeno od rohu
parc. č. 2412/3 a parc. č. 1755/1 krokováním je 3x delší než přístup přes
služebný pozemek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě
nejsou splněny předpoklady pro zrušení věcného břemene ve smyslu § 151p odst. 2
ObčZ, který stanoví, že vznikne-li změnou poměrů mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného hrubý nepoměr, může soud věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezit
nebo zrušit. Změnu ve vlastnictví služebného pozemku, který nová vlastnice
hodlá využít ke stavbě domu, nepovažoval za změnu poměrů a protože „žalovaní
nemají ani jiný plnohodnotný přístup ke svému domu a pozemku“, nevznikl podle
soudu prvního stupně ani hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněných. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že
důvod ke zrušení věcného břemene není dán.
Uvedl, že občanský zákoník blíže
neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů, která by odůvodňovala změnu rozsahu a
obsahu věcného břemene - může jít o změnu jak v objektivních okolnostech tak i
v osobních poměrech účastníků, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu
či trvání věcného břemen a za určitých okolností může vzniknout i změnou
chování subjektů tohoto právního vztahu. Za takovou změnu poměrů pak shodně se
soudem prvního stupně nepovažoval záměr žalobkyně stavět nemovitost na pozemku,
který věcné břemeno zatěžuje, a o jehož existenci žalobkyně věděla v době, kdy
vlastnictví nabyla. Pokud jde o možnost jiného přístupu na pozemek parc. 1749/6, odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně před soudem prvního stupně
ani netvrdila, že došlo ke změně poměrů oproti těm, které existovaly v době
vzniku věcného břemene a které existují v současné době, tedy že neunesla
břemeno tvrzení o změně poměrů. Proto považoval za irelevantní, že v průběhu
odvolacího řízení bylo zjištěno, že cesta po pozemku parc. č. 2460 byla již
zpevněna. Dodal, že s tvrzením o změně poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ,
které však bylo změnou žaloby a kterou odvolací soud nepřipustil, přišla
žalobkyně až v odvolacím řízení, pokud uvedla, že v době zřízení věcného
břemene byl pozemek panující, tj. parc. č. 1749/6 pastvina, a věcné břemeno tak
bylo zřízeno za účelem obhospodařování louky, později však byl na něm postaven
dům. Nepřipuštění dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že
nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, a rozhodnuto o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně
považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu pro posouzení otázky, „jaká změna poměrů (konkrétních okolností) může
být vyložena za hrubý nepoměr“. Žalobkyně je přesvědčena, že v dané věci došlo
ke změně poměrů, kterou vznikl hrubý nepoměr ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ,
jestliže věcné břemeno ji zatěžuje tak, že nemůže realizovat přestavbu domu
podle svých představ (došlo k výrazné redukci záměru a projektu), nemůže
zajistit bezpečnost svého majetku a žalovaní mají oproti minulosti zajištěn
jiný přístup ke svým nemovitostem zpevněnou obecní komunikací. Považuje také za
nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní nemají jiný
plnohodnotný přístup ke svému pozemku. Zatímco soud prvního stupně dovodil
změnu poměrů, nikoli však hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněných, odvolací soud postavil svoje rozhodnutí jen na závěru, že ke změně
poměrů nedošlo vůbec. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl pro případ, že jej bude
považovat za přípustné. Zrušení věcného břemene by omezilo výkon jejich
vlastnických práv k pozemku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ) zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o § 239 odst. l písm. b) a § 239 odst. l
OSŘ. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem, aniž by tomuto
rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a aniž připustil
proti svému rozhodnutí dovolání.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
To znamená, že dovolací soud je oprávněn k přezkumu otázek právních, nikoli
skutkových zjištění. Pro daný případ to znamená, že z přezkumu je vyloučena
dovolací námitka žalobkyně ohledně plnohodnosti další přístupové cesty na
pozemek parc. č. 1749/6.
Žalobkyně před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání
navrhla. Zbývá tedy posouzení otázky, zda rozsudek odvolacího soudu je
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Takovým je rozhodnutí, které
obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena
nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších
soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat
takovou, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní
praxí.
Podle rozsudku Nejvyšší soudu SSR z 27. 9. 1978, sp. zn. 2 Cz 70/78,
uveřejněného na str. 514 a 515 Sborníku IV. Nejvyššího soudu ČSSR z roku 1986,
změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních
poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování
účastníků. Za změnu poměrů se nepovažuje sama o sobě skutečnost, že došlo ke
změně vlastnického práva k nemovitosti, ke které se věcné břemeno váže, a to
ani tehdy, když se nový vlastník octl v horší situaci než v době převodu. Text
ObčZ upravující zrušení nebo omezení věcného břemene rozhodnutím soudu se od 1.
4. 1964 nezměnil (nejprve byl v 506 odst. 2, od 1. 4. 1983 po novele provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. v § 135c odst. 6 a po novele provedené zákonem č.
509/1991v § 151p odst. 3) a proto jsou uvedené závěry dosud použitelné. Ostatně
jak je z citace zřejmé, použil ho i odvolací soud.
Jestliže v daném případě soudy obou stupňů dovodily, že záměr žalobkyně, jako
nové vlastnice věcným břemenem zatíženého pozemku, zřídit na tomto pozemku
stavbu - v daném případě nad rámec stavebního povolení, kterým jí bylo uloženo,
respektovat věcné břemeno, není změnou poměrů ve smyslu § 151 odst. 3 ObčZ, jde
o rozhodnutí, které se od shora uvedeného výkladu neodchýlilo.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, že
„v občanském soudním řízení platí zásada projednací, která je vyjádřena v § 101
odst. l OSŘ tak, že účastníci jsou povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo
účelu řízení, zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí potřebné skutečnosti a
označí důkazní prostředky. § 120 odst. l OSŘ stanoví, že účastníci nesou
břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neunesení důkazního břemene vede k vydání
nepříznivého rozhodnutí ve věci.“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, že další
přístup na pozemek parc. č. 1749/6 je přístupem, který vlastníci tohoto pozemku
získali až po zřízení věcného břemene, t. j. že jde o změnu poměrů v současné
době oproti poměrům v době vzniku břemene. Za této situace nelze rozsudek
odvolacího soudu považovat za rozhodnutí zásadního právního významu pro
posouzení otázky, zda zřízení jiné plnohodnotné cesty k pozemku v jehož
prospěch bylo věcné břemeno spočívající v právu chůze, je změnou poměrů ve
smyslu § 151p odst. 3 ObčZ, neboť rozsudek odvolacího soudu se o posouzení této
otázky neopírá - odvolací soud nepostavil totiž svůj rozsudek na závěru, že
změna poměrů nenastala, ale na tom, že takovou změnu žalobkyně ani netvrdila.
Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích
námitek rozhodnutím zásadního právního významu ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto náhrada nákladů
řízení, které jim vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 1
OSŘ). Podle bodu 10 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., odměna za
zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních
předpisů. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby ve výši
1000 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. c, §
11 písm. k), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif].
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu