22 Cdo 761/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J.
J., zastoupeného obecnou zmocněnkyní JUDr. S. P., proti žalovaným: 1) městu M.
L., zastoupenému advokátkou, 2) M. H. a 3) H. H., zastoupeným advokátkou, o
určení vlastnictví a o určení částečné neplatnosti smlouvy o převodu
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 227/93, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna
2000, č. j. 11 Co 225/2000-106, takto:
I. Dovolání se zamítají
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
listopadu 1999, č. j. 9 C 227/93-88, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal určení, „že je vlastníkem garáže o zastavěné ploše 23 metrů
čtverečních a postavené na st. p. č. 245/3 v k. ú. Ú.“, výrokem pod bodem II.
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, „že smlouva o koupi domu čp.
260 v P. ulici v M. L. se st. p. č. 245/2 o výměře 146 metrů čtverečních a st.
p. č. 145/3 o výměře 79 metrů čtverečních se všemi právy a povinnostmi a
příslušenstvím, to je i vedlejší stavbou, uzavřená dne 13. 3. 1992, účinná ode
dne 5. 10. 1992, je pokud jde o část, kterou se prodává jedna garáž, a to na
st. p. č. 245/3, neplatná“, a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce, jehož původní dům a garáž vykoupil stát, po dohodě s bývalým Oblastním
podnikem bytového hospodářství v M. L. (dále jen OPBH) z 4. 9. 1972 vybudoval
na pronajaté pozemkové parcele č. 245/3 garáž v sousedství dvou dalších
garážových boxů. V řízení o povolení stavby i v řízení kolaudačním vystupoval
jako stavebník OPBH, poplatky uhradil žalobce, který za pozemek platil ročně
nájemné. Tento stav trval do roku 1992, kdy žalovaní 2) a 3) kupní smlouvou
uzavřenou 13. 3. 1992 získali z majetku obce dům čp. 260 se stavebními
parcelami č. 245/2 a č. 245/3 a s příslušenstvím, to je s vedlejší stavbou -
garážemi, z nichž jednu vybudoval žalobce. Tyto garáže žalovaní přestavěli
zvýšením obvodového zdiva, vybouráním garážových vrat a jejich zazděním a dále
v daném prostoru provedli další stavební úpravy. Soud prvního stupně proto
dospěl k závěru, že v mezidobí došlo k takové změně sporné garáže, která ji
neumožňuje označit za samostatnou stavbu, a žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. srpna
2000, č. j. 11 Co 225/2000-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
výrokem I. určil, „že žalobce je výhradním vlastníkem garáže o zastavěné ploše
23 m2, postavené na stav. parc. č. 245/3, v katastrálním území Ú. (jak toto
označení vyplývá z geometrického plánu KGKS P., středisko Ch. č. 582-467-92,
jímž se dosavadní stavební parcela 245/3 dělí na parc. č. 245/3, 245/4, 245/5 a
245/6)“, výrokem II. určil, „že smlouva o koupi domu č. 260 v P. ul. v M. L.,
se stav. parc. 245/2 o výměře 246 m2 a č. 245/3 o výměře 70 m2, se všemi právy
a povinnostmi, součástkami a příslušenstvím a vedlejší stavbou, uzavřená dne
13. 3. 1992 mezi Městem M. L. jako prodávajícím a M. a H. H. jako kupujícími,
účinná od 5. 10. 1992, že pokud jde o část, kterou se prodává i garáž na
stavební parcele č. 245/3 (jak toto označení vyplývá z geometrického plánu KG
KS P., středisko Ch. č. 582-467-92, jímž se dosavadní stav. parc. 243/3 dělí na
stav. parc. 245/3, 245/4, 245/5 a 245/6), je neplatná“, a výroky III., IV. a V.
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že skutečným stavebníkem garáže na stavební
parcele č. 245/3 v části po rozdělení této parcely byl žalobce podle dohody ze
4. 9. 1972. Šlo o samostatnou stavbu a nikoliv o jeden z boxů v hromadné
garáži. Žalobce jako její stavebník se stal jejím vybudováním i jejím
vlastníkem. Odvolací soud nepřevzal závěr soudu prvního stupně, že po přestavbě
garáže včetně zazdění vrat ji nelze pro původní účel užívat a že ji tudíž nelze
za samostatnou stavbu považovat. Přestavbou objektu garáží, stavebním úřadem
dosud ostatně nepovolenou, nedošlo ke změně původního charakteru stavby, garáž
nepřestala být samostatnou stavbou a nezanikla. Zatím nedošlo k vytvoření nové
věci, s níž by původní garáž splynula a přestala existovat, a nebylo možno o
zpracování cizí věci podle § 135b ObčZ uvažovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1) 2) a 3) dovolání,
jeho přípustnost opírají o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ.
Žalovaní 2) a 3) se neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce
je vlastníkem sporné garáže. I v případě, že by tomu tak bylo, nutno vzít v
úvahu, že garáž, pokud vůbec existovala jako samostatná věc, byla přestavěna,
zpracována ve smyslu § 135b ObčZ a stala se součástí věci hlavní. Napadené
rozhodnutí je v rozporu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem.
Znalecký posudek, z něhož odvolací soud vycházel, je plný rozporů. Garáž v době
rozhodování soudu již neexistovala. Neexistuje ani geometrický plán, na který
odkázal odvolací soud, tedy ani parcela č. 245/3 podle tohoto plánu určená.
Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný 1) namítá, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by spornou garáž
zhotovil svými náklady. Stavebníkem, investorem a uživatelem garáže byl Podnik
bytového hospodářství M. L., nyní v likvidaci. Ten hradil náklady na
projektovou dokumentaci, stavební dozor i poplatky spojené s kolaudací. Dohoda
s žalobcem jako uživatelem byla uzavřena jen ohledně provádění stavebních
prací. Stavební materiál na garáž pocházel ze zbořeného domku ve vlastnictví
státu. Garáže po dostavbě byly předány toliko do užívání a do nájmu. Žalobce
neplatil nájemné, protože se podílel na výstavbě. V současnosti garáž již
neexistuje, není proto možno určit vlastnictví k již neexistující věci. Nebylo
by proto možno provést ani příslušný zápis v katastru nemovitostí. Neexistuje
již ani parcela č. 245/3. Odkazuje na § 135b ObčZ, na znalecký posudek a
výpověď znalce z 22. 11. 1999 a na skutečnost, že původní prostor garáží
spojený s jinými prostorami se jako celek nedá již jako garáž používat. Rovněž
navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce se k dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání jsou přípustná podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že v
obou dovoláních jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm.
c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání nejsou důvodná.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé 2) a 3) uplatňují námitky, které vznáší
i dovolatel 1), zabýval se dovolací soud námitkami vznesenými oběma dovoláními
současně.
Dovolací řízení je řízením přezkumným. Skutkovým podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci
uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebo
které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v podáních
účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu věci
může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §
243a odst. 2, věta druhá, OSŘ); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat
nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly
uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Ani
v případě dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) OSŘ se
nemohou uplatnit skutečnosti nebo důkazy, které nejsou zachyceny v soudním
spisu; naopak obsah tohoto spisu je měřítkem toho, zda skutková zjištění
mají oporu v provedeném dokazování (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v Právních rozhledech č.
6/1996).
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno
zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl.
Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.
V dané věci nejsou splněny podmínky pro to, aby dovolací soud
zpochybnil závěr, že žalobce se stal vlastníkem garáže, kterou vystavěl po
dohodě s OPBH. Skutečnost, že se stal vlastníkem, vyplývá zejména ze znění
dohody ze dne 4. 9. 1972, ale i z následného chování stran. Ještě ve zprávě z
16. 5. 1997 (čl. 46 spisu) likvidátor OPBH uvádí, že předmětná garáž „nebyla
nikdy vedena jako majetek OPBH“. Naopak k tvrzení, že žalobce měl garáž jen v
nájmu, přičemž nájemné neplatil proto, že se podílel na stavbě garáže, nebyly
nabídnuty žádné důkazy a ze spisu taková skutečnost nevyplývá. Lze podotknout,
že podle dohody ze 4. 9. 1972 se také další dva uživatelé garáží na stavbě
podíleli vlastní prací i materiálem, nicméně – na rozdíl od žalobce - později
platili nájemné. Z dohody jasně vyplývá rozdíl mezi právním postavením žalobce
(sám na vlastní náklad zbuduje „vlastní“ garáž, poté mu bude vyměřen nájem za
zastavěný pozemek) a dalších dvou občanů (část prací provede OPBH, materiál i
práce budou zúčtovány a odečteny od nájmu za garáž). Odvolací soud proto
nepochybil, když na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že stavba je ve
vlastnictví žalobce.
Další spornou otázkou je, zda v důsledku stavebních prací provedených
žalovanými 2) a 3) došlo zániku dosavadní garáže a ke vzniku nové věci. Podle
zjištění odvolacího soudu žalovaní 2) a 3) vybourali příčku, zazdili vrata a
provedli nadezdívku.
Problematikou změny a zániku stavby se judikatura opakovaně zabývala (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998). Nadzemní stavba zaniká a
přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských
tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v
občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např.
obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby
občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící
výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu
nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva
příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním
řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby
přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní
stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást
stavby nové a nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří
součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v
těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově
vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního
nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci
obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto
obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném
zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.
V dané věci je zřejmé, že nedošlo k takové destrukcí obvodového zdiva pod
úroveň stropu, v jehož důsledku by zanikl stav poskytující obraz o
dispozičním řešení původní stavby. O přepracování stavby podle § 135b ObčZ
pak nelze vůbec uvažovat. Proto je i v této části rozhodnutí odvolacího soudu,
které odpovídá publikované judikatuře, správné.
Dovolatel 1) uvádí, že stavební materiál pocházel z domu, který byl ve
vlastnictví státu; žalobce tedy nestavěl ze svého materiálu. Žalobce však již v
žalobě tvrdil, že stavěl ze svého materiálu; to potvrdil nejen svědek F. T.
(čl. 21), ale i zástupkyně žalovaných (čl. 21). Navíc otázka, komu patřil
stavební materiál, je sama o sobě právně nevýznamná. Z hlediska nabytí
vlastnictví ke stavbě není samo o sobě rozhodné, z jakého materiálu
stavebník stavěl. Pokud použil cizího materiálu, nestává se vlastník
materiálu bez dalšího vlastníkem, případně spoluvlastníkem takové stavby
jenom tím, že na stavbu bylo použito (zcela nebo zčásti) jeho materiálu.
Vlastníkem stavby se stává zásadně stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z
vlastního nebo cizího materiálu (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR z 23. 8.
1973, sp. zn. 3 Cz 14/73, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší
soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním
notářstvím, Praha 1986, s. 518).
Pokud jde o specifikaci parcely č. 245/3 v katastrálním území Ú., vycházely
soudy v nalézacím řízení z geometrického plánu č. zakázky 582-467-92,
vyhotoveného 8. 1. 1993; soulad očíslování parcel v tomto plánu s údaji
evidence nemovitostí byl potvrzen Katastrálním úřadem v Ch. Důkaz tímto
geometrickým plánem byl proveden při jednání dne 11. července 1995, a žalovaní
k němu neměli připomínky. Tento plán byl ověřen v souladu s tehdy platnou
vyhláškou Českého úřadu geodetického a kartografického č. 60/1973 Sb., o
ověřování geometrických plánů a jiných výsledků
geodetických prací, a soudy neměly důvod z něj
nevycházet. Pokud žalovaní později tvrdili, že tento plán nechal vyhotovit
žalobce neoprávněně, nic to nemění na tom, že skutečnosti v něm uvedené jsou
podle potvrzení katastrálního úřadu v souladu s údaji evidence (dnes katastru)
nemovitostí. Proto ani v této části nelze dovolání přisvědčit.
Konečně pokud dovolatelé poukazují na údajné rozpory ve znaleckém posudku
(které blíže nekonkretizují), je třeba uvést, že své námitky měli vznést v
nalézacím řízení; v dovolacím řízení k dodatečně vzneseným námitkám nelze
přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci
nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé
nebyli úspěšní a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl
právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v..
předseda senátu