22 Cdo 767/2002

22 Cdo 767/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci

žalobce S., spol. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu

podniku oprav a služeb P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému

advokátem, o určení právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod

sp. zn. 26 C 9/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 6. září 2001, č. j. 17 Co 390/2001-57, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

1. března 2001, č. j. 26 C 9/2001-42, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby

soud určil, „že žalovaný není vlastníkem dočasných staveb, umístěných na

pozemkové parcele č. 580/2, zapsané na LV č. 389 pro k. ú. H., obec P. u

Katastrálního úřadu P. a ani k těmto stavbám nemá právo hospodaření“. Pod bodem

II. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalovaný není vlastníkem dočasné

stavby T., umístěné na pozemkové parcele č. 584, zapsané na LV č. 2 pro k. ú.

H., obec P. u Katastrálního úřadu P., a na pozemkové parcele č. 582, zapsané na

LV č. 106 pro k. ú. H., obec P. u Katastrálního úřadu P., a ani k této stavbě

nemá právo hospodaření“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako pronajímatel

uzavřel 1. 1. 1993 se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž

předmětem byl nájem nebytových prostor nacházejících se na pozemku parc. č.

580/2, zapsaném u Katastrálního úřadu P. na LV č. 389 pro kat území H., obec

P., a to na dobu určitou od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2001. Dále účastníci 1. 1.

1996 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor ohledně nebytových prostor,

nacházejících se v budově T., umístěné na pozemcích parc. č. 584 a parc. č.

582, zapsaných u téhož katastrálního úřadu na LV č. 2 a č. 106 pro kat. území

H., obec P., na dobu určitou od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2001. Předmětné nebytové

prostory žalobce dosud užívá. Soud odůvodnil své rozhodnutí nedostatkem

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že „pokud by soud takové

žalobě vyhověl, právní postavení žalobce jako nájemce (uživatele) by doznalo

změny v té skutečnosti, že by takovým výrokem byla založena právní nejistota

ohledně platnosti uzavřených nájemních smluv. Takovým určením by nastala

situace, že na straně pronajímatele by vystupoval subjekt, jemuž nesvědčí

dispoziční právo s předmětem nájmu, což by zakládalo absolutní neplatnost

nájemních smluv, neboť by se jednalo o právní úkon, jehož předmět plnění je v

době vzniku smlouvy nemožný“.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze

dne 6. září 2001, č. j. 17 Co 390/2001-57, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu

výsledek sporu by žádným způsobem vztahy mezi účastníky nevyřešil, naopak by

byl základem dalších nezbytných sporů. Prokázání vlastnického práva, případně

práva hospodaření, měl žalobce vyžadovat po žalovaném před uzavřením nájemních

smluv. Výsledek sporu nemůže být ani podkladem pro zápis do katastru

nemovitostí s ohledem na to, že provizorní stavby v této evidenci zapsány

nejsou. Právo žalobce není ničím ohroženo. Tvrzenou nejistotu musí žalobce

odstranit jiným způsobem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že

řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam. Namítá, že právní závěr soudů obou stupňů o nedostatku jeho naléhavého

právního zájmu na požadovaném určení není správný. V daném věci jde o řešení

situace, kdy žalovaný vystupuje vůči žalobci a jiným subjektům jako organizace,

které svědčí právo hospodaření k označeným provizorním stavbám, tuto skutečnost

však není schopen prokázat a žalobce nemá možnost obrátit se na jiný subjekt,

který by přicházel v úvahu jako nositel vlastnických nebo užívacích práv k

předmětu sporu, s ohledem na to, že subjekty zapsané v katastru nemovitostí

jako vlastníci pozemku již neexistují. Předmětnou určovací žalobou lze vyřešit

otázku, zda žalovaný je oprávněn vystupovat jako vlastník sporných věcí nebo

jako subjekt, jemuž náleží právo hospodaření k nim, čímž se vztah mezi

účastníky vyřeší. Žaloba na plnění – vydání bezdůvodného obohacení by

předpokládala, že žalobce požadované nájemné nejprve uhradí. I kdyby se tak

stalo a takové žalobě bylo vyhověno, odůvodněním rozhodnutí nebude nikdo vázán.

Dále poukázal na to, že v dané věci byl zaujat právní názor, že není dána

příslušnost krajského soudu ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před

novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., zatímco ve věci týkající se týchž

účastníků o vyklizení sporných staveb byla věc postoupena Krajskému obchodnímu

soudu v Praze s tím, že jde evidentně o spor obchodní, kdy jeden podnikatel

přenechal nebytové prostory jinému podnikateli za účelem podnikání. Navrhl, aby

dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,

zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za

splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.

3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,

přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99,

publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím

C. H. Beck, pod C 257, svazek 3, vyslovil právní názor, že „pro nájemce

pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto

postaveno, kdo je vlastníkem pozemku. Proto je dán naléhavý právní zájem

takového nájemce na určení vlastnictví (popř. práva hospodaření) k pozemku

podle § 80 písm. c) OSŘ“. V tomto případě šlo o posouzení naléhavého právního

zájmu žalobce na pozitivním určení. V daném případě však jde o situaci

odlišnou, kdy žalující nájemce předmětných staveb žaluje na určení, kdo není

vlastníkem označených staveb a ani k nim nemá právo hospodaření, tedy se domáhá

negativního určení. Protože otázka naléhavého právního zájmu žalobce na

takovémto negativním určení není v judikatuře dosud řešena, dovolací soud

dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní

význam, a dovolání je tak přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1

a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,

že dovolání není důvodné.

Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací

soud aplikoval správný právní předpis [§ 80 písm. c) OSŘ] a také jej správně

vyložil.

O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem

vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo

právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u

žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době

vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci,

v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně

pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález

Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, str. 261). Uvedenému pojetí však neodpovídá odůvodnění

naléhavého právního zájmu žalobcem na požadovaném negativním určení. Takové

rozhodnutí by v daném případě nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních

vztahů mezi účastníky, ani by pro povahu předmětných staveb nemohlo být

podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí Jde-li žalobci o získání

právní jistoty v jeho smluvním vztahu na základě uzavřených smluv o nájmu

nebytových prostor se žalovaným ve vztahu k předmětným stavbám, pak je v jeho

zájmu, aby dosáhl pozitivního určení vlastníka staveb, z něhož současně a

contrario vyplývá, kdo jím není. Naopak z negativního určení vlastníka staveb

ještě neplyne, kdo jím ve skutečnosti je; právní nejistota žalobce dále trvá.

Žalobce také mohl vedle žalovaného žalovat další subjekt, o němž se domnívá, že

je vlastníkem jím užívaných staveb nebo k nim má právo hospodaření. Jak vyplývá

z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze 6. 9. 2001, žalobce za vlastníka

považuje město P. Protože tak neučinil, ač mohl, je napadené rozhodnutí

správné.

Námitka věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně v této věci není rovněž

opodstatněná. O věcné příslušnosti soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v

Praze usnesením z 22. 11. 2000, č. j. 11 Cmo 291/2000-36. Podle § 104a odst. 7

OSŘ usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou

účastníci řízení a soudy vázáni. To znamená, že takové rozhodnutí je konečné a

v dalším řízení, včetně řízení dovolacího, nemůže být otázka věcné příslušnosti

znovu důvodně nastolena.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k

některé z uvedených vad došlo.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně,

proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle § 243b

odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl

úspěšný a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2003

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu