22 Cdo 782/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce P. B., jako správce konkursní podstaty úpadce a původního žalobce
M. K., proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o neplatnost kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 1724/94, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
ledna 1998, čj. 24 Co 533/96-104, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
ledna 1998, čj. 24 Co 533/96-104, pokud jím byl zrušen rozsudek Okresního soudu
v Trutnově ze dne 21. května 1996, čj. 7 C 1724/94-66, ve výroku, že kupní
smlouva uzavřená 31. 8. 1994 mezi M. K. a žalovaným ohledně převodu movitých
věcí, je neplatná, a ve výroku o nákladech řízení, a věc byla vrácena Okresnímu
soudu v Trutnově v tomto rozsahu k dalšímu řízení, se odmítá.
II. Dovolání se zamítá proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
12. ledna 1998, čj. 24 Co 533/96-104, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Trutnově ze dne 21. května 1996, čj. 7 C 1724/94-66, ve výroku, kterým
bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi M. K. a žalovaným dne
31. 8. 1994 o převodu vlastnického práva pozemkové parcely č. 102/2 o výměře 98
m2 zastavěné plochy, obytného domu čp. 156 na pozemkové parcele č. 102/2,
objektu č. p. 358 - hotel "A." bez pozemkové parcely včetně venkovních úprav a
příslušenství, vše v kat. území a obci T., tak, že se žaloba v této části
zamítá.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21. května 1996, čj. 7 C
1724/94-66, určil, že "kupní smlouva ze dne 31. 8. 1994 o převodu vlastnického
práva k nemovitému majetku, a to pozemkové parcely č. 102/23 o výměře 98 m2 -
zastavěné plochy, obytného domu čp. 156 na pozemku p. č. 102/2, objektu č. 358
- hotel "A." bez pozemkové parcely včetně venkovních úprav a příslušenství, vše
ležící v katastrálním území T., obec T., včetně majetku movitého, uzavřená mezi
žalobcem M. K. a žalovaným, je neplatná", a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. K. nabyl vlastnictví k
předmětným nemovitostem kupní smlouvou, uzavřenou 1. 5. 1994 s Fondem národního
majetku ČR. V katastru nemovitostí je jako vlastník těchto nemovitostí vyznačen
žalovaný, a to na základě kupní smlouvy, uzavřené s M. K. 31. 8. 1994 (podle
rozhodnutí Katastrálního úřadu v T. z 19. 3. 1995 s účinky vkladu ke dni 19. 9.
1994). Dne 7. 11. 1994 byl Katastrálnímu úřadu v T. doručen dopis M. K.,
adresovaný žalovanému s odstoupením od smlouvy ze dne 3. 11. 1994. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení,
když ze smlouvy z 31. 8. 1994 není zřejmý okruh převáděných movitých věcí a M.
K. se tak ztěží může domáhat určení vlastnického práva k věcem, které tvořily
předmět této smlouvy. Dále dovodil, že uvedená smlouva je právní úkon neplatný
podle § 37 odst. l obč. zák., neboť je neurčitá a trpí nedostatkem vážnosti
vůle jejích účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně soudu prvního stupně JUDr. L. J. není
vyloučena z projednání a rozhodování věci (výrok I.). Dále změnil rozsudek
soudu prvního stupně zčásti tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní
smlouvy, uzavřené mezi M. K. a žalovaným 31. 8. 1994 o převodu předmětných
nemovitostí (výrok II). V části o určení neplatnosti kupní smlouvy z 31. 8.
1994, kterou jmenovaní uzavřeli ohledně převodu movitých věcí, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (výrok III). V průběhu odvolacího řízení byl na majetek M. K. prohlášen
konkurz usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 8. 1996, čj. 30 K
1037/95-53 a do řízení tak namísto původního žalobce M. K. vstoupil správce
konkurzní podstaty P. B.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy
v části, týkající se převodu nemovitostí, ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Poukázal na to, že cílem rozhodnutí o žádaném určení je dosažení změny zápisu,
resp. záznamu v katastru nemovitostí tak, aby jako vlastník nemovitostí byl
zapsán žalobce. Podle § 7 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. podkladem pro záznam
vlastnického práva do katastru nemovitostí může být jen listina osvědčující
vlastnictví, přičemž rozsudek o neplatnosti kupní smlouvy k nemovitostem
vlastnictví žalobce sám o sobě neosvědčuje. Ohledně zrušení a vrácení rozsudku
soudu prvního stupně v části, týkající se neplatnosti předmětné smlouvy o
převodu movitých věcí, odvolací soud uvedl, že žalobce v průběhu řízení ani
netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno naléhavý právní zájem
dovodit. Uložil proto soudu prvního stupně, aby postupem podle § 5 o. s. ř.
vyzval žalobce k doplnění žaloby.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce uvádí, že napadá
rozsudek v celém rozsahu, přípustnost dovolání dovozuje z § 238 odst. l písm.
a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 2, 3 písm. c) a d) o.
s. ř. (správně § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) Podle obsahu dovolání (§
41 odst. 2 o. s. ř.), však nenapadá výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodováno o vyloučení soudce, a uplatňuje jen dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci v otázce naléhavého právního zájmu na žalovaném určení podle §
80 písm. c) o. s. ř. Namítá totiž, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že
žalobce "ještě v době, kdy převod vlastnického práva na žalovaného nebyl
proveden místně příslušným katastrálním úřadem, provedl celou řadu úkonů, aby
tomuto přechodu vlastnického práva zabránil. Dne 24. 11. 1994 byl adresován
přípis Katastrálnímu úřadu v T. nazvaný jako "Zpětvzetí návrhu na zápis převodu
vlastnického práva podaný dne 19. 9. 1994". Dále poukazuje na to, že K. b. a.
s. zaslala uvedenému katastrálnímu úřadu přípis, že nedala souhlas s převodem
zastavených nemovitostí ve smyslu zástavní smlouvy z 15. 3. 1991, když zástavní
právo bylo v katastru nemovitostí vyznačeno. Také F. n. m. ČR jako účastník
řízení navrhoval, aby návrh na vklad byl zamítnut. "I přes tyto přípisy
Katastrální úřad v T. rozhodl o přechodu vlastnického práva na třetí osobu a
nevyužil možností, které mu umožňuje správní řád". Podle žalobce "dalším
argumentem osvědčujícím právní zájem bylo odstoupení od kupní smlouvy, které
žalobce zaslal žalovanému 3. 11. 1994 a toto odstoupení právní zástupce
žalovaného převzal". Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné
smlouvy je dán i tím, že v dodatku ke kupní smlouvě č. 2 bylo dohodnuto, že
proti zaplacení dlužné částky bude žalobci vrácen originál a příslušenství
kupní smlouvy a žalovaný se zavázal, že "nepředloží kupní smlouvu katastrálnímu
úřadu k registraci". Pro naléhavý právní zájem svědčí také to, že nebylo
prokázáno zaplacení kupní ceny podle předmětné smlouvy z 31. 8. 1994. Navíc
došlo k uznání dluhu žalobcem vůči žalovanému, a v článku II uznání je uvedeno,
že žalovaný zaplatí žalobci rozdíl mezi uznaným dluhem a kupní cenou
převáděných nemovitostí. Podle žalobce lze spatřovat naléhavý právní zájem "i v
těch skutečnostech, že doplatek do kupní ceny vyplývající z uzavřené kupní
smlouvy mezi žalobcem a FNM ČR nebyl uhrazen a tudíž žalobce, kdyby myslel
uzavření kupní smlouvy mezi jím a žalovaným vážně, by si byl vědom všech
skutečností, a to i trestněprávních, vyplývající mu z podpisu této kupní
smlouvy". Další podstatnou skutečností, svědčící o naléhavém právním zájmu
žalobce je i to, že žalobce nepřevzal hmotný majetek od FNM ČR, a proto ani v
kupní smlouvě není a ani nemůže být specifikován. Podle žalobce "důvodem pro
obnovu řízení je i ta skutečnost, že v původním řízení nemohl být z určitých
důvodů vyslechnut sám žalobce, tj. pan M. K., neboť se musel skrývat z obavy o
svůj život. Nyní se tento účastník řízení nachází v ČR a je ochoten vypovídat v
této věci." Současně žalobce uvádí, že podává spolu s tímto návrhem i návrh na
obnovu řízení a na vydání předběžného opatření v této věci. Žalobce navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas účastníkem řádně zastoupeným nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení
vyjmenovaným. Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo
určeno, že předmětná smlouva z 31. 8. 1992 ohledně převodu movitých věci je
neplatná, zrušil a věc vrátil v rozsahu zrušení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem rozhoduje odvolací soud jen v případech potvrzení nebo změny rozsudku
soudu prvního stupně (§ 219 a § 220 odst. l o. s. ř.) a jinak rozhoduje
usnesením. Proto je třeba přípustnost proti zrušovacímu výroku rozsudku
odvolacího soudu posuzovat podle těch ustanovení o. s. ř., které upravují
přípustnost dovolání proti usnesení. V § 238a o. s. ř., který taxativně
vypočítává, proti kterým usnesením odvolacího soudu je dovolání přípustné, není
usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho vrácení tomuto soudu
uvedeno. Přípustnost nemůže vyplývat ani z § 239 odst. l, 2 o. s. ř., neboť v
daném případě se nejednalo o usnesení ve věci samé. Lze tedy uzavřít, že je
nepřípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že předmětná kupní smlouva o
převodu movitých věcí, je neplatná, a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud proto dovolání proti tomuto výroku podle
243c odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 238 odst. l písm. a) o. s.
ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v této napadené
části ve smyslu § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a shledal dovolání neopodstatněné.
Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) žalobce rovněž nenamítal a dovolacím soudem
nebyly zjištěny.
Dovolací soud se proto dále zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle
žalobcem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Právním závěr odvolacího soudu, že v daném případě není dán naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy z 31. 8. 1992 uzavřené mezi M. K. a
žalovaným o převodu předmětných nemovitostí ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.,
je správný. Jestliže má být v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo
žalobce k nemovitostem, a tím dosažena změna v zápisu takového práva, je
logické, že v takovém případě má žalobce naléhavý právní zájem na určení, že je
vlastníkem nemovitostí (k tomu viz. usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 C 2075, 2368/94, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy č. 2/95). Z toho také ovšem plyne, že nemůže být ze
stejného důvodu naléhavý právní zájem dán na určení neplatnosti právního úkonu,
který podle žalobce nemohl vést k zániku jeho vlastnického práva k
nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy. Kromě toho nelze přehlédnout,
že otázku neplatnosti takového úkonu by soud v řízení o určení vlastnictví
řešil jako otázku předběžnou. Žalobce v dovolání sice konstatuje skutečnosti,
které se týkají řízení vedeného u Katastrálního úřadu v T. o vkladu kupní
smlouvy o převodu nemovitostí z 31. 8. 1994 do katastru nemovitostí, ale
pomíjí, že návrh na vklad kromě něho podal také žalovaný a uvedený úřad o
vkladu pravomocně rozhodl. Znovu lze jen zdůraznit, že změnu zápisu takto
vloženého vlastnického práva může žalobce dosáhnout žalobou na určení svého
vlastnického práva k nemovitostem. Argument, že naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti kupní smlouvy je dán tím, že žalobce od uvedené smlouvy odstoupil,
nemůže obstát, neboť od neplatné smlouvy nelze odstoupit, neboli žalobce si
protiřečí, když tvrdí, že je smlouva neplatná a současně že (od platné smlouvy)
odstoupil. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy nemůže být
dán ani tím, že "nebylo prokázáno, že byla zaplacena kupní cena". Způsob
ochrany, kterou soud poskytuje účastníkům neplatné smlouvy vyplývá totiž z §
457 obč. zák, který stanoví, že každý z účastníků je povinen vrátit, co podle
neplatné smlouvy dostal. K námitce žalobce, že naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti kupní smlouvy je dán tím, že "kdyby M. K. myslel uzavření kupní
smlouvy vážně, musel by si být vědom trestněprávní odpovědnosti v souvislosti
se smlouvou, kterou nabyl nemovitosti od FNO ČR", lze jen uvést, že otázku
platnosti této smlouvy mohou orgány činné v trestním řízení řešit jako otázku
předběžnou. Další námitkou žalobce, že se nemůže domáhat ochrany žalobou na
určení vlastnictví k movitým věcem, se dovolací soud, který přezkoumává
rozsudek odvolacího soudu jen v části týkající se převodu věcí nemovitých,
nemůže zabývat. Konečně k námitce žalobce, že "důvodem pro obnovu řízení je i
ta skutečnost, že v původním řízení nemohl být M. K. vyslechnut", sluší uvést,
že v tomto řízení je rozhodováno o dovolání, které je vedle obnovy řízení
mimořádným opravným prostředkem.
Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu správný a
proto dovolání zamítl (§ 243b odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková