22 Cdo 785/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobce Z.
C., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. H., o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 420/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č.j. 22 Co
144/2000-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 1. 2000, č.
j. 13 C 420/99-42, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem rodinného domu čp.
210 se st. p. č. 1838 a zahradou č. kat. 2528/10, to vše v kat. území a obci
K., zapsaných na LV č. 180 u Katastrálního úřadu v K.“ a rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 8. 11.
1974, zaniklo rozvodem podle rozsudku téhož soudu z 19. 4. 1995, č. j. 8 C
408/95-8, který nabyl právní moci 25. 5. 1995. Dne 23. listopadu 1976 uzavřeli
V. a Z. S. jako prodávající a účastníci jako kupující kupní smlouvu, jejímž
předmětem byly dům čp. 210 se st. parc. č. 1858 a zahrada parc. č. 2528 v k. ú.
K. Kupní cenu 74.185 Kčs zaplatili účastníci před uzavřením smlouvy a šlo o
finanční prostředky, které žalobci darovali k jeho osmnáctinám rodiče na
pořízení domu. Jak potvrdili svědci F. C., otec žalobce, a M. Š., advokátní
úřednice, když se naskytla možnost koupě nemovitostí od manželů S., žalobce
chtěl původně koupit nemovitosti sám, ale advokát, který smlouvu sepisoval, ho
nesprávně poučil, že koupí lze za trvání manželství nabýt nemovitosti jen do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). Po uzavření kupní smlouvy
účastníci i nadále bydleli v družstevním bytě a dům čp. 210 až do roku 1995
rekonstruovali. Po rozvodu manželství se na základě dohody stala žalovaná
výlučnou nájemkyní družstevního bytu a zaplatila žalobci 250.000 Kč. O
vypořádání zaniklého BSM k nemovitostem účastníci nejednali a pod sp. zn. 8 C
75/99 probíhá u soudu prvního stupně řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem. Soud prvního stupně s odkazem
na § 41 ObčZ dospěl k závěru, že kupní smlouva z 23. 11. 1973 je platným
právním úkonem jen ve vztahu k žalobci, který se tak stal na jejím základě
výlučným vlastníkem nemovitostí, zatímco ve vztahu k žalované je neplatná,
neboť „na straně žalobce nebyla vůle stát se spoluvlastníkem nemovitostí se
žalovanou a pouze uvedením v omyl uzavřel kupní smlouvu“ tak, že jako kupující
byla ve smlouvě uvedena i žalovaná. Ta by mohla vlastnictví nabýt, jen kdyby
vůle žalobce směřovala k uzavření smlouvy darovací a kupní. Aniž soud prvního
stupně uvedl, pod jakého zákonného ustanovení tuto částečnou neplatnost
podřadil, dospěl dále bez bližšího zdůvodnění k závěru, že předmětná kupní
smlouva je ve vztahu k žalované kromě rozporu s vůlí žalobce neplatná i proto,
že byla v rozporu s tehdy platnými daňovými předpisy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 4. 2000, č. j. 22 Co
144/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poukázal na
obsah kupní smlouvy z 23. 11. 1976, v níž jako kupující byli uvedeni oba
účastníci jako manželé, kteří potvrdili v čl. IX smlouvy, že jsou srozuměni s
nabytím nemovitostí do BSM. Stejně vyznělo i vyjádření a výpověď žalobce ve
věci sp. zn. 8 C 75/99, jak odvolací soud zjistil z tohoto spisu, kterým
doplnil dokazování. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že účastníci nabyli
uvedenou smlouvou nemovitosti podle § 143 ObčZ v době uzavření kupní smlouvy
platného do BSM, k čemuž směřoval i jejich úmysl, tedy úmyslem žalobce při
uzavření této smlouvy nebylo nabytí nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví.
Skutečnost, že na zaplacení kupní ceny byly použity prostředky žalobce by byla
významná, jen pokud by uzavřel smlouvu sám, když odvolací soud v tomto směru
odkázal na R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud
dodal, že o uvedení žalobce v omyl při uzavření této smlouvy ve smyslu § 49
odst. l a 2 ObčZ ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, tj. před novelou
provedeném zákonem č. 509/1991 Sb., nelze uvažovat už proto, že by nemohlo jít
o omyl vyvolaný druhým účastníkem smlouvy a kromě toho omyl zakládal podle § 49
odst. 1 a 2 ObčZ důvod k odstoupení od smlouvy, nikoli neplatnost právního
úkonu. Konečně odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval
§ 41 ObčZ o částečné neplatnosti právního úkonu, neboť nelze dovodit, že by
podle tohoto ustanovení mohl být právní úkon ve vztahu k jednomu z účastníků
smlouvy neplatný a ve vztahu k druhému zůstal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nemovitosti podle kupní smlouvy z 23. 11. 1976 nabyli
účastníci do BSM, nikoli sám žalobce. Považuje za správný závěr soudu prvního
stupně, že uvedená kupní smlouva byla jen ve vztahu k žalované ve smyslu § 39
ObčZ a § 41 ObčZ neplatná. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
jednoznačně vyplývá, že smlouva byla ve vztahu k žalované neplatná podle § 39
ObčZ, neboť svým obsahem a účelem odporovala zákonu nebo jej obcházela anebo se
příčila dobrým mravům, „což nepopírá ani druhá strana“. Odvolací soud namísto
aplikace tohoto ustanovení posuzoval věc podle 49a ObčZ, který však pro daný
případ nebyl významný. Odvolací soud také pominul právní názory k této
problematice, vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, publikovaných v
Právním rádci č. 1/1999 a č. 6/1998. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR provedl podle bodu 17. hlavy desáté, části dvanáct zákona č.
30/2000 Sb. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l
OSŘ a ani jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného
dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle § 143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. je v
BSM vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů
za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen
jednoho z manželů, a věci vydaných v rámci předpisů o restituci jen jednomu z
manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo
jemuž byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Pokud tedy
manželé uzavřeli smlouvu, kterou koupili tytéž nemovitosti oba, šlo o nabytí
nemovitostí do BSM, tím spíše, když ve smlouvě je také výslovně uvedeno, že
právě tak bude nabytí nemovitostí vyznačeno v evidenci nemovitostí. Na tom
nemění nic skutečnost, že kupní cena byla zaplacena z peněz, náležejících jen
jednomu z manželů - jen jemu darovaných (k tomu srovnej R 41/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu, že účastníci nabyli
nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené 26. 11. 1976 mezi nimi
a manžely S. do BSM, je tedy správný. Tato smlouva, která odpovídá § 143 ObčZ,
obsahuje jednoznačné ujednání, že nemovitosti oba účastníci, kteří jsou
manželé, kupují a výslovně zmiňuje, že v evidenci nemovitostí bude toto nabytí
do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako manželů vyznačeno. Vůle
účastníků projevená v této smlouvě nevzbuzuje tedy žádné pochybnosti a svými
důsledky, tj. nabytím nemovitostí do BSM nesměřovala k výsledku zákonu
odporujícímu. Odvolací soud tak, byť výslovně neodkázal na § 39 ObčZ, dovodil,
že smlouva z 23. 11. 1976 je platným právním úkonem, který neodporuje zákonu
ani jen neobchází. Jen nad rámec tohoto závěru odvolací soud poukázal také na
to, že pokud by mělo jít ze strany žalobce o uzavření kupní smlouvy z 23. 11. 1976 v omylu, musel by být posuzován podle § 49a ObčZ před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu není také v rozporu s právním
názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 26. 8. 1998, sp. zn. 2
Cdon 736/97, publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 1/1999, že „právně
významným účelem smlouvy (§ 39 ObčZ) je takový účel, který sledují všichni
účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o
tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází,
musejí předpokládat. Sleduje-li jedna strana právního úkonu dosažení účelu,
který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o kterém druhá stana neví a vědět
nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně nevýznamná a nemá na platnost
právního úkonu vliv.“ Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu z
26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, právní názor v něm vyslovený se týkal posouzení otázky, zda část
prvního úkonu postiženého neplatností lze oddělit od ostatního obsahu tohoto
úkonu, v dané věci však nebyla kupní smlouva z 23. 11. 1976 ani zčásti
neplatná.
Konečně nedůvodná je i námitka žalobce, že odvolací soud oproti soudu
prvního stupně neposuzoval platnost předmětné kupní smlouvy podle § 39 ObčZ
jako úkonu, který je v rozporu s dobrými mravy. Nic takového žalobce v
nalézacím řízení ani netvrdil a ještě ve vyjádření k odvolání žalované proti
rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na správnost závěru soudu prvního
stupně, že jde o smlouvu neplatnou pro obcházení zákona.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
správný a dovolání bylo podle § 243d odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a příslušela by ji proto podle § 243d
odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů
řízení. Ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně
senátu