22 Cdo 809/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně obce S., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu
Z., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě
pod sp. zn. 4 C 1476/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. října 2004, č. j. 17 Co 176/2003-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 36.976,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. F. S.
Žalující obec, která vznikla rozdělením města Z. k 1. 1. 1998, se
domáhala, aby soud žalovanému uložil vydat jí níže specifikovaný majetek, příp.
zaplatit níže uvedené částky. Nárok opřela o tvrzení, že došlo k rozdělení
původního města Z. na nové obce – účastníky řízení, a že si činí nárok na
majetek, který nebyl zahrnut do rozhodnutí o rozdělení obce; uvedla, že
žalované město jej při dělení zatajilo.
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. července 2002, č. j. 4 C 1476/99-92, zamítl „návrh, aby žalovanému byla
uložena povinnost vydat žalobci 569 akcií na jméno obchodní společnosti J. e.,
a. s., ve jmenovité hodnotě Kč 1.000,-- v zaknihované podobě, 244 akcií na
jméno obchodní společnosti J. p., a. s., ve jmenovité hodnotě Kč 1.800,-- v
zaknihované podobě a 764 akcií na jméno obchodní společnosti Č. s., a. s., ve
jmenovité hodnotě Kč 100,-- v zaknihované podobě, zaplatit žalobci částku Kč
950.000,-- a pro případ, že by žalovaný nemohl akcie vydat, aby žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit žalobci částku Kč 4.623.464,--“. Zastavil „řízení o
zaplacení 1/37 hodnoty obchodních podílů žalovaného v obchodních společnostech
M. (nyní I. – M.), s. r. o., L. T. Z. s. r. o., a Z. r. f., s. r. o. v
likvidaci, a pokud se týká vydání 13 akcií a. s. J. p., 5 akcií a. s. J. p. a
16 akcií a. s. Č. s.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Ministerstva vnitra České
republiky (dále jen „ministerstvo vnitra“) z 8. 8. 1997, č. j.
II/s-OKS/2-2874/97-263, podle něhož k 1. 1. 1998 vznikla obec S. Součástí
návrhu na rozdělení obce byla příloha vymezující kromě dalšího způsob
rozdělení majetku, jak to vyžaduje § 11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Do
návrhu na rozdělení majetku nebyla zahrnuta ta část majetkových práv a
povinností, která se váže k vlastnictví shora uvedených akcií a obchodních
podílů v obchodních společnostech, jež se v době rozdělování obcí v majetku
města Z. nacházely. Tvrzení žalobkyně, že takto došlo ze strany města Z. k jeho
bezdůvodnému obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a její
návrh, aby soud žalovanému uložil vydání akcií, zaplacení částky 950 000,- Kč,
eventuálně částky 4 623 464,- Kč, soud prvního stupně neshledal důvodnými.
Uvedl, že žalobkyně neprokázala právní důvod pro zaplacení peněžitého plnění.
Vymezení majetku nově vzniklé obce bylo provedeno rozhodnutím ústředního orgánu
státní správy, přičemž předmětné akcie v něm nejsou uvedeny. Soud prvního
stupně též zastavil řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 25. října 2004, č. j. 17 Co 176/2003-131, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
zejména uvedl, že rozdělení majetku obce bylo schváleno ministerstvem vnitra,
přičemž v majetku náležejícím žalovanému žádné akcie nebo obchodní podíly
zahrnuty nebyly. Rozhodnutím jmenovaného ministerstva se zabývala k podnětu
žalobkyně zvláštní komise tohoto ministerstva, ale neshledala důvod ke změně. V
občanském soudním řízení nelze přezkoumávat pravomocná rozhodnutí vydaná ve
správním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání s
odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Namítá, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, jež byla v
řízení prokázána, že pokud by žalovaný při rozdělení majetku postupoval v
souladu se zákonem a navrhl ministerstvu vnitra k rozdělení celý majetek města
Z., vlastnicí předmětných akcií by se žalobkyně stala. Odkazuje na § 11 zákona
č. 367/1990 Sb., kde je stanoveno, že návrh na rozdělení obce, který
ministerstvo vnitra schvaluje, musí mimo jiné obsahovat rozdělení majetku
včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, organizací a zařízení
obce, tedy celý majetek, nikoliv jen ten, který se dosavadní obci zlíbí do
návrhu na rozdělení obce uvést. Z důkazů vyplynulo, že předmětné akcie a
obchodní podíly žalovaného v obchodních společnostech v návrhu na rozdělení
obce uvedeny nebyly, ač tam být měly, takže nárok na podíl z tohoto majetku
žalobkyni bezpochyby vznikl. Žalovaný část majetku před ministerstvem vnitra
zatajil, tak porušil § 11 citovaného zákona a žalobkyni způsobil škodu za niž
odpovídá dle § 420 ObčZ, případně se bezdůvodně obohatil. Dopustil se
nepoctivého jednání, když do návrhu neuvedl všechen majetek a rozdíl mezi jeho
jednáním a trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona je pouze v tom,
že se žalovanému nedá prokázat úmysl. Ministerstvo vnitra svým rozhodnutím z 8.
8. 1997 pouze schválilo rozdělení obce, nikoliv ale přesné rozdělení majetku.
Nezkoumalo, zda majetek uvedený v návrhu na rozdělení je veškerým majetkem
dosavadní obce a rozhodovalo tedy jen o majetku, který byl v návrhu uveden.
Když předmětný majetek v návrhu uveden nebyl, nemohlo o něm ministerstvo
rozhodnout. Proto nelze tvrdit, že soud již ve věci nemůže rozhodovat, když již
pravomocně rozhodl správní orgán, a že soud nemůže přezkoumávat pravomocné
rozhodnutí ministerstva vnitra. Dovolatelka zdůrazňuje, že nepožaduje
přezkoumání uvedeného rozhodnutí, ale uplatňuje občanskoprávní nárok, který jí
vznikl a který jí byl protiprávním postupem žalovaného odňat. Podotýká, že
návrh města Z. na rozdělení obce byl podán a ministerstvem vnitra schválen
ještě před tím, než se žalobkyně stala právním subjektem. Proto nemohla obsah
návrhu kontrolovat a tedy zabránit jeho schválení. Šlo tedy o rozhodování „o
nás bez nás“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,
tak rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudky soudů obou
stupňů, jež shledává věcně i právně správnými. Namítá, že dovolání je nedůvodné
a vyslovuje pochybnost o jeho přípustnosti. V podrobnostech polemizuje s
argumentací dovolatelky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Z napadeného rozhodnutí činí rozhodnutí po právní stránce zásadní
otázka, zda v případě, že v rozhodnutí o rozdělení obce podle § 11 odst. 3
zákona č. 367/1990 Sb. (dále jen „zákon o obcích“) nezahrnulo rozdělení
veškerého majetku rozdělované obce, se nově vzniklá obec může domáhat v
občanském soudním řízení vydání majetku, bezdůvodného obohacení či náhrady
škody, která jí vznikla v důsledku (případně i zaviněného) neuvedení veškerého
majetku rozdělované obce do návrhu na rozdělení obce.
V dané věci došlo k rozdělení obce podle § 11 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích, zrušeného s účinností k 12. 11. 2000; dovolací soud proto věc
přezkoumal podle tohoto zákona.
Obec se může rozdělit na dvě nebo více obcí, pokud každá z nich bude
mít alespoň 300 občanů s trvalým pobytem, vlastní katastrální území a bude
tvořit jeden územní celek. Rozdělení obce schvaluje ministerstvo vnitra na
návrh obce (§ 11 odst. 1 zákona o obcích).
Návrh na rozdělení obce musí obsahovat názvy vznikajících obcí, zda
rozdělením obec zaniká, vymezení území vznikajících obcí včetně příslušných
mapových podkladů, rozdělení majetku včetně finančních prostředků, ostatních
práv a závazků, organizací a zařízení obce. Návrh podá obec prostřednictvím
okresního úřadu (§ 11 odst. 2 zákona o obcích). Rozhodnutí o rozdělení obce
musí obsahovat náležitosti stanovené v odstavci 2 pro návrh na rozdělení obce
(§ 11 odst. 3 zákona o obcích).
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že nově vznikající obci vznikl nárok
na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce. Toto
rozhodnutí bylo konstitutivní, založilo totiž nároky, které dříve neexistovaly,
a jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut
nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl; v případě
pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze
uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu
soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu
na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či
vydání bezdůvodného obohacení. Lze poukázat na analogické situace při dělení
soukromého majetku. Tak v případě, že při vypořádání společného jmění manželů
byla některá věc opomenuta nebo dokonce jedním z účastníků úmyslně zatajena,
lze se (nebyla-li již vypořádána na základě zákonné domněnky vypořádání)
domáhat jen jejího dodatečného vypořádání, nelze však uplatnit právo na náhradu
škody vzniklou jejím zatajením. Totéž platí i v případě projednání dědictví.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a právo na náhradu nákladů řízení má jen
žalovaný (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady
žalovaného představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření
k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif a činí (z částky 2.034.600,- Kč) podle § 3 odst. 1 bod 6, odst. 5, § 10
odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a § 137 odst. 3
OSŘ částku 36 901,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §
13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 36 976,- Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu