22 Cdo 812/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobce Město R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ M. K. a 2/ P. K.,
zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 99/99, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2000, čj. 6 Co
3509/99-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2000, čj. 6 Co
3509/99-56, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud
prvního stupně“) ze dne 7. října 1999, čj. 12 C 99/99-31, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13. ledna 2000, čj. 6 Co 3509/99-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. října 1999, čj. 12
C 99/99-31, kterým byl zamítnut návrh na určení, „že vlastníkem domu čp. 42 -
objekt bydlení na pozemku stavební parcela č. 536 a pozemku stavební parcela č.
536 - zastavěná plocha, obou v katastrálním území R. a obci R., zapsaných na
listu vlastnictví č. 1360 vedeném Katastrálním úřadem Č.“ je žalobce, a kterým
bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení,
a připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Řízení v projednávané věci předcházelo řízení vedené u Okresního soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 256/91, ve kterém A. T. a J. S.
uplatňovaly proti Městu R. nárok na uzavření dohody o vydání domu čp. 42 se
stavební parcelou č. 536, zapsaných na listu vlastnictví č. 58 pro obec a
katastrální území R., a to podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „restituční zákon“).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. října 1992, sp. zn. 7
Co 1280/92, uložil Městu R. povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání
zmíněných nemovitostí. Tuto dohodu poté s restituentkami uzavřel 11. 11. 1994
Městský úřad v R. a Katastrální úřad v Č. žalobkyně zapsal v katastru
nemovitostí jako vlastnice shora uvedených nemovitostí. Kupní smlouvou
uzavřenou 20. 12. 1996 převedli právní nástupci žalobkyň jako prodávající tyto
nemovitosti na žalované. Ve věci poté v dovolacím řízení rozhodoval Nejvyšší
soud, který rozsudkem ze dne 30. dubna 1997, čj. 2 Cdon 1087/96-79, rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, sp. zn. 7 Co
1280/92, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Tento soud poté
rozsudkem ze dne 2. prosince 1997, čj. 6 Co 1636/97-98, potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 1992, čj. 12 C
256/91-32, kterým byla žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
věci zamítnuta.
Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně konstatoval,
že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Dohoda o vydání věci z 11.
11. 1994 byla uzavřena platně a jmenované restituentky nabyly vlastnické právo
ke sporným nemovitostem v souladu se zákonem. Skutečnost, že místo Města R. byl
jako vydávající nesprávně uveden Městský úřad R. je nepřesností, s níž nelze
spojovat žádné právní důsledky, neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 2. 10. 1992, sp. zn. 7 Co 1280/92, byl nahrazen projev vůle
Města R., nikoliv tamního městského úřadu. Neplatnost dohody nezpůsobuje ani
nesprávná lokalizace předmětných nemovitostí do katastrálního území R., ač šlo
o katastrální území R., a tato skutečnost nemohla přivodit důsledek spočívající
v nepovolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, když tento
vklad byl katastrálním úřadem proveden, aniž by nesprávné označení
katastrálního území pokládal za vážné pochybení. Neplatnost dohody o vydání
věci nezpůsobil ani obsah jejího článku 4, týkající se skutečnosti, že práva a
povinnosti vlastníka přejdou na nabyvatelky dnem zápisu vlastnického práva do
katastru nemovitostí.
Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil. Za
správné, leč nadbytečné shledal hodnocení platnosti dohody o vydání věci z 11.
11. 1994 soudem prvního stupně, neboť vlastnické právo k předmětným
nemovitostem restituentkám vzniklo rozhodnutím soudu. Katastrální úřad pak
zápis vlastnictví provedl podle jeho rozsudku, v němž je jako žalované uvedeno
Město R. a nikoliv Městský úřad R. Pokud pak jde o chybné označení
katastrálního území, nemohlo dojít k záměně, neboť se v daném katastrálním
území nenacházely dvě obce názvu R. K problematice označení povinné osoby
odkázal na nález Ústavního soudu z 27. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96.
Konstatoval, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byl sice zrušen rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích, na základě něhož byly nemovitosti restituentkám
vydány a ve věci bylo posléze rozhodnuto tak, že jejich návrh byl zamítnut. V
mezidobí ale došlo darovací smlouvou z 8. 4. 1994 k převodu vlastnického práva
ke sporným nemovitostem z restituentek na jejich právní nástupce a z nich pak
kupní smlouvou z 20. 12. 1996 na žalované, jejichž vlastnické právo bylo
zapsáno v katastru nemovitostí. Ti, jako třetí osoby, nemohou pozbýt
vlastnického práva jenom proto, že původní soudní rozhodnutí bylo později
zrušeno a právní vztahy účastníků řízení byly upraveny jinak. Vzhledem k tomu,
že otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu (§ 239 odst. 1 OSŘ) odvolací soud nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale
pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v §
241 odst. l písm. d) OSŘ k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
restituentkám vzniklo v daném případě vlastnické právo rozhodnutím soudu.
Odkazuje na svoje závěry plynoucí z čl. IV žalobního návrhu a čl. II odvolání a
uvádí, že je vyloučeno nabytí vlastnického práva právní mocí (vykonatelností)
rozhodnutí, ukládajícího povinnému uzavřít do určité doby dohodu o vydání
nemovitosti (a tím vyznačení vlastnictví v katastru nemovitostí), neboť
vlastnictví se na základě dohody o vydání věci uzavřené podle restitučních
předpisů nabývá výslovně vkladem do katastru nemovitostí, přičemž právní
následky dohody uzavřené prostřednictvím nahrazení vůle povinné osoby soudem
musí být stejné. Uvádí, že z § 46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
plyne, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na
téže listině. Proto listina o dohodě o vydání věci podepsaná 11. 11. 1994 oběma
restituentkami měla být jako nedílná součást připojena k rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích, jímž byl nahrazen projev vůle žalobce, což se v
daném případě nestalo. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 1980, sp.
zn. 4 Cz 28/80 a § 163 odst. 3 OSŘ a na praxi katastrálních úřadů
korespondující s uvedeným rozsudkem. Namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu
i pokud jde o označení katastrálního území R. místo R. s tím, že pokud je v
listině nemovitost označena nesprávně uvedeným katastrálním územím, a v daném
případě i způsobem zaměnitelným za jiné katastrální území v České republice
(konkrétně k. ú. R.), není takové označení určité a srozumitelné. Takový úkon
je ve smyslu § 37 ObčZ neplatný. Správný není ani názor odvolacího soudu
ohledně právních důsledků rozhodnutí dovolacího soudu na právní poměry třetích
osob, neboť bez dalšího nelze aplikovat § 243d odst. 2 OSŘ, a je třeba
přihlížet k souvisejícím skutečnostem, zejména, zda žalovaní či restituentky
věděli o podaném dovolání a o skutečnosti, že v důsledku rozhodnutí dovolacího
soudu může dojít ke změně jejich právních poměrů. Ti totiž byli s těmito
skutečnostmi seznámeni a restituentky a jejich právní nástupci činili převodní
právní úkony i s úmyslem eliminovat popř. vyloučit negativní důsledky
rozhodnutí dovolacího soudu na jejich majetkové poměry. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce žalovaní zejména připomínají nález
Ústavního soudu z 11. 7. 1996, čj. III. ÚS 127/96-28, a odmítají dovolání
zpochybňující aplikaci § 243d odst. 2 OSŘ ve vztahu k vědomosti o podaném
dovolání. Navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále
jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že
je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen
\"katastr\") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající
věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů). Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo
zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon
nestanoví jinak (§ 2 odst. 2 téhož zákona).
Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá
nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li
předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se § 133 odst. 2 občanského
zákoníku (§ 5 odst. 3 restitučního zákona). Převádí-li se nemovitá věc na
základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle
zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 133 odst. 2 ObčZ).
Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto
prohlášení (§ 161 odst. 3 OSŘ). Účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle
je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek ukládající povinnost uzavřít
přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je
smlouva uzavřena. Jde-li o smlouvu o převod nemovitostí, nemá nahrazení vůle
žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k
takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (obdobně viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. července 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80,
publikovaný ve sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, s. 862).
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o
vydání nemovité věci (§ 5 odst. 3 restitučního zákona) podléhá vkladu do
katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.) - viz R 34/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část II. bod 5 ve spojení s částí III., bod 1
a R 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí, část IV.
Pokud platí, že písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a
povinnou osobou o vydání nemovité věci, podléhá vkladu do katastru
nemovitostí, a současně platí, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá
nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického
práva, neboť i k takovému přechodu je třeba vklad práva do katastru
nemovitostí, musí platit i závěr, že je-li souhlas povinné osoby v dohodě o
vydání věci nahrazen rozhodnutím soudu, podléhá tato dohoda vkladu do katastru
nemovitostí. Vlastnické právo k nemovitosti přejde až v důsledku tohoto vkladu.
Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí,
jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, na nesprávném
právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3
písm. d) OSŘ.
Naproti tomu nelze přisvědčit námitkám dovolatele, který spatřuje
důvody neplatnosti dohody o vydání věci v neúplném názvu katastrálního území a
v tom, že jako povinná osoba je v dohodě uveden Městský úřad R. namísto Města
R. Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v případě právních
úkonů o převodu nemovitostí převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických
práv, která působí absolutně (\"proti všem\"), nad zájmem účastníků
právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace
nemovitosti v písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby
bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem.
V daném případě lze ze samotného textu dohody jednoznačně dojít k závěru, že
povinnou osobou bylo Město R., jehož orgánem je městský úřad, a že šlo o
nemovitost ležící právě ve městě R., tudíž i v katastrálním území R., když v
dohodě uvedené katastrální území R. v obvodu města neexistuje. Nešlo tedy o tak
závažné nepřesnosti, které by měly za následek absolutní neplatnost dohody. Lze
též odkázat na věcně správné závěry odvolacího soudu.
Nelze přisvědčit ani námitkám dovolatele, týkajícím se účinků § 243d
odst. 2 OSŘ v případě, že třetí osoby věděly o tom, že proti rozhodnutí, které
založilo jimi nabývané právo převodce, bylo podáno dovolání.
Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí
soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo
postoupena k dalšímu řízení (§ 243d odst. 1 věta první OSŘ). Právní vztahy
někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (§
243d odst. 2 OSŘ).
Jak z textu zákona, tak i z jeho smyslu vyplývá, že právní vztahy
někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve
které bylo pravomocné rozhodnutí ve věci samé zrušeno v dovolacím řízení,
dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti
rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání. To
vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o
podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k
jeho zrušení v dovolacím řízení, tak i z pojetí dovolání, které je mimořádným
opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní moc ani na účinky
napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo,
než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem);
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2
OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu