Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely.
aby bylo určeno, že žalobce je
vlastníkem pozemku č. p. 70/2 a pozemku č. p. 71/3 v Katastrálním území Č. H.,
obec J. Soudy vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu
národní obnovy v Praze ze dne 13. dubna 1949 byl otci žalobce V. U. přidělen
do vlastnictví dům s pozemky v obci Č. H. Žalobce uváděl, že od roku 1949 jeho
otec a celá rodina, později i žalobce tyto pozemky užívali, obdělávali je,
opravovali stávající ploty, vysazovali stromy a provedli úpravy. Jak žalobcův
otec, který dne 11. března 1991 zemřel, tak i žalobce, který je jeho právním
nástupcem, byli přesvědčeni, že veškeré pozemky, které užívají, jsou v jejich
vlastnictví. Teprve v listopadu 1991 žalobce zjistil, že užívá část pozemků č. p. 70 a č. p. 71 o velikosti 250 m2 a 350 m2, jejichž vlastníky jsou žalovaní. Žalobce se pak domáhal určení, že je vlastníkem i těchto částí pozemků, a
uváděl, že vlastnictví k nim vydržel, když jak jeho otec, tak i on až do roku
1991 drželi tyto pozemky v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Byli proto
jejich oprávněnými držiteli po dobu delší než čtyřicet let. Soudy však zaujaly názor, že žalobce sporné pozemky vydržením nenabyl. Podle názoru soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, se
žalobce domáhá určení vlastnictví k pozemkům o výměře 733 m2, tedy k pozemkům,
které představují 85 % plochy těch pozemků, které byly původně přiděleny jeho
otci. S ohledem na velký rozdíl výměry přidělených a fakticky užívaných pozemků
i s přihlédnutím k tomu, že právní předchůdce navrhovatele, jeho otec, a
později ani žalobce vůbec nevěděli, jak velké pozemky byly žalobcovu otci
přiděleny, dospěly soudy k závěru, že ani žalobce ani jeho otec nebyli v dobré
víře, že jim tyto pozemky patří. Podle názoru soudu v případě, že otci žalobce
byly přiděleny pozemky, aniž by do rozhodnutí o přídělu byla uvedena jejich
výměra, bylo jeho povinností tuto výměru zjistit na základě výpisu z evidence
nemovitostí nebo jiným způsobem, např. dotazem na orgán, který vydal rozhodnutí
o přídělu. Pokud tak neučinil, nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem všech
pozemků, které užívá, tedy i těch, které mu ve skutečnosti přiděleny nebyly. Soudy dále zamítavé rozhodnutí též opřely o odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 53/92, ze kterého vyplývá, že
předmětem držby a vydržení může být zásadně jen celý pozemek, nikoliv jeho
část. Odvolací soud pak připustil proti svému rozsudku dovolání, když
“rozsudkem byla též řešena sporná otázka právní, týkající se možnosti nabytí
vlastnického práva k části pozemku vydržením”. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci, podává žalobce
včasné dovolání, které opírá o dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Dovolatel polemizuje s názorem soudu, podle kterého on ani jeho otec
nedrželi sporné pozemky v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Uvádí, že
původním vlastníkem pozemků byl A. L. a jeho manželka, kteří byli později
odsunuti do Německa. Ti jeho otci sdělili, že k jejich nemovitosti patří i
pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu.
Dodává, že jeho otec nezjišťoval,
ani nebyl povinen zjišťovat výměry pozemků, které mu byly přiděleny. Za celou
dobu jeho života se nikdy nezmínil o tom, že by měl pochybnosti o vlastnictví
sporných pozemků. Skutečnost, že žalobcův otec užívá pozemky v dobré víře, že
je jejich vlastníkem, potvrdili též podle dovolatele slyšení svědci. Dovolatel
uvádí, že v daném případě jsou dány důvody, pro které je možno vydržet část
pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu
oprávněnou, je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., že je uplatněn dovolací
důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o.s.ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Zrušil proto rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právnímu názoru odvolacího soudu, podle kterého není možno vydržet jen "část
pozemku" (je patrné, že se tím míní část pozemku, geometricky a polohově
určeného, zobrazeného v katastru nemovitostí a označeného katastrálním
číslem, nazývaného právními předpisy "parcela"), nelze přisvědčit. Předmětem
právních vztahů jsou též věci nemovité; takovými věcmi jsou i pozemky (§ 26
obč. zák. z roku 1950, srov. též § 119 platného obč. zák.). Podle § 4 odst. 1
zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrální
zákon), ve znění pozdějších předpisů, platného do 1. 9. 1971, kdy byl zrušen
ustanovením § 25 zákona č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii, "pozemkem
podle tohoto zákona rozumí se část přirozeného povrchu zemského, která
jest oddělena od sousedních částí trvale viditelným rozhraničením, hranicí
správní nebo držebnostní nebo se od nich liší vzděláváním nebo užíváním."
Část parcely, která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se
tudíž stávala pozemkem a pozemek jako nemovitou věc bylo možno vydržet. (Lze
poznamenat, že s ohledem na podobnou úpravu v § 27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/,
platí o vydržení části parcely stejná zásada i v platném právu; to ovšem nic
nemění na skutečnosti, že převádět lze jen pozemky geometricky a polohově
určené, zobrazené v katastru nemovitostí a označené katastrálním číslem). Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 279/96, a ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1231/96. Z uvedeného je zřejmé, že pokud rozsudek odvolacího soudu vychází z právního
názoru, podle kterého nelze “část pozemku” vydržet, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací soud se zabýval i právním názorem, podle kterého v případě, že otci
žalobce byly přiděleny pozemky, aniž by do rozhodnutí o přídělu byla uvedena
jejich výměra, bylo jeho povinností tuto výměru zjistit na základě výpisu z
evidence nemovitostí nebo jiným způsobem, např. dotazem na orgán, který vydal
rozhodnutí o přídělu. Pokud tak neučinil, nemohl být v dobré víře, že je
vlastníkem všech pozemků, které užívá, tedy těch, které mu ve skutečnosti
přiděleny nebyly; proto nemohl být oprávněným držitelem a nemohl tyto pozemky
ani vydržet. Uvedený problém je součástí obecné otázky, zda je možná oprávněná
držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (popřípadě v
bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí). V dané věci je třeba
vycházet z toho, že právní předchůdce žalobce se uchopil držby sporné
nemovitosti v roce 1949, kdy platil obecný zákoník občanský z roku 1811. Odborná literatura k tomuto zákonu vycházela z názoru, že podle občanského
zákoníku mohou býti práva, která se zapisují do knih veřejných, v držení
naturálním, t. j. že držitelem takového práva bude, kdo je vykonává, ač v
knihách není zapsán; připouštělo se i vydržení práv k nemovitostem “contra
tabulas”, tedy v rozporu se zápisem do veřejných knih (Krčmář, J.: Práva věcná. Praha 1930, str. 95 a násl.).
Právní povinnost ověřit si rozlohu přidělených
pozemků, která nebyla v rozhodnutí o přídělu uvedena, nelze z tehdy platného
práva dovodit. Z toho je zřejmé, že při posuzování otázky, zda v daném případě
byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze
skutečnosti, zda stav vzniklý v důsledku uchopení držby byl v souladu s údaji
uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se
držitel nepřesvědčil, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých
byla držba uchopena. Tento závěr platí i pro období platnosti obč. zák. č. 141/1950 Sb. Pokud odvolací soud uvažoval jinak, aniž by tyto právní úvahy
opřel o konkrétní právní předpis, spočívá jeho rozhodnutí i v této části na
nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.); vzhledem
k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí s
výjimkou části výroku uvedenou pod bodem I. a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení1 (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).