U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně P. Ch., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení 885 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 386/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. října 2016, č. j. 69 Co 241/2016-429, takto:
Výrok II. usnesení Nevyššího soudu ze dne 12. dubna 2017, č. j. 22 Cdo 848/2017-448, se opravuje tak, že namísto slova „rozsudku“ má být správně uvedeno „usnesení“.
Vzhledem k tomu, že ve výroku II. usnesení Nevyššího soudu ze dne 12. dubna 2017, č. j. 22 Cdo 848/2017-448, došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v zaměnění slova „usnesení“ slovem „rozsudek“, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), toto opravné usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Shrnuje průběh řízení, zdůrazňuje, že je jako vlastnice pozemku parc. č. 615/1 v k. ú. N. (dále jen „předmětný pozemek“) omezena v jeho užívání z důvodu existence letiště, když její pozemek je evidovaný jako pozemek letištní. Na svůj pozemek se může dostat toliko přes letiště, a to v doprovodu zaměstnance letiště. To však soudy řádně nehodnotily a otázku případné náhrady omezily pouze na zkoumání ochranného pásma. Soudy se rovněž nevypořádaly s její argumentací, že souběžně probíhalo řízení ohledně nádrží umístěných na předmětném pozemku, které nechal zástupce žalovaného demontovat, a finanční prostředky byly přijaty do majetkové sféry žalovaného. Soudy se postavily na stanovisko, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vlastnictví nádrží. Za dané situace je zřejmé, že žalovaný užíval její pozemky, a proto by jí měla přináležet náhrada. Soudy posoudily věc velmi povrchně, když se nevypořádaly s faktem, že předmětný pozemek je žalovaným užíván, byť „ne v praktické formě“, ale již jen označením daného pozemku jako pozemku letištního. Žalobkyně se domnívá, že „nastíněná problematika nebyla v celé šíři vyřešena nalézacími soudy“, a proto je dovolání přípustné z důvodu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Totéž platí i ohledně náhrady nákladů řízení, která byla žalobkyni uložena. Poukazuje na nekonzistentní praxi odvolacího soudu, jakož i na nález Ústavního soudu publikovaný např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2984/09, nesouhlasí s tím, že se jednalo o složitou záležitost v souvislosti s ochranným pásmem. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Dovolání není v dané věci přípustné z toho důvodu, že žalobkyně v dovolání ve skutečnosti nevymezuje žádnou konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je patrné, že žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí ničeho nebylo přiznáno za údajné omezení vlastnického práva ze strany žalovaného, svou polemiku nicméně nepromítá do konkrétní otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Tím však dovolatelka nepřípustné staví dovolací soud do toho, aby provedl bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že problematikou omezení vlastnického práva v důsledku evidence pozemku jako letištního, popřípadě v důsledku existence ochranného pásma se rozsáhle zabýval již ve s předchozím rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 1022/2014-310, přičemž soudy obou stupňů postupovaly v intencích tohoto rozhodnutí.
Rovněž obstojí v dovolacím řízení rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Odvolací soud vysvětlil, proč žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem, byť je statutárním městem. Zdůraznil, že v dané věci se nejedná o spor, v němž by bylo lze u statutárního města předpokládat zastoupení pověřenými pracovníky žalovaného; vývoj sporu totiž ukázal, že se nejedná o prostou náhradu za užívání bez právního důvodu, ale že je třeba zvažovat problematiku vyplývající ze zákona o civilním letectví, přičemž nelze předpokládat, že by otázka náhrad za omezení vlastnického práva existencí letiště a ochranných pásem měla být v běžném popisu práce pracovníků žalovaného. Dovolací soud považuje uvedené závěry za přiléhavé. Ostatně účelem judikatury Ústavního soudu není en bloc odejmutí práva statutárním městům na náhradu nákladů řízení, nýbrž zamezení toho, aby se statutární města nechávala zastupovat typově ve sporech, které spadají do jejich běžné agendy. Ostatně samotný Ústavní soud u statutárních měst hovoří toliko o presumpci (vyvratitelné domněnce) dostatečného materiálního a personálního vybavení k ochraně svých rozhodnutí, práv a zájmů [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Náhrada za omezení vlastnického práva v důsledku evidence pozemku jako letištního či v důsledku existence ochranného pásma však typově nespadá do kategorie běžné agendy; ostatně o složitosti sporu v dané věci svědčí i ta skutečnost, že ve věci opakovaně rozhoduje Nejvyšší soud.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu