K provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor
přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními
orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve
vlastnictví povinného (§ 66 odst. 2 exekučního řádu).
Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči
oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle
třetí části tohoto zákona (§ 267 OSŘ – jde o tzv. vylučovací neboli excindační
žalobu). Postižení majetku patřícího do společného jmění manželů pro vydobytí
závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, umožňuje §
262a OSŘ.
Bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané
nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§ 267), soud dražební jednání odročí až do
pravomocného rozhodnutí o žalobě (§ 336i odst. 1 OSŘ).
Vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím,
nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to
ke dni vydání usnesení o příklepu (§ 336l odst. 2 OSŘ).
Zákon vychází z toho, že k exekuci prodejem nemovitosti povinného může
exekutor provést, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními
orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve
vlastnictví povinného; jde zejména o výpis z katastru nemovitostí. Podle
platného práva nemusí být osoba zapsaná v katastru nemovitostí skutečným
vlastníkem věci; nelze však požadovat, aby v exekučním řízení bylo též
dokázáno, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník skutečně též
vlastníkem je (šlo by o tzv. probatio diabolica). Je věcí vlastníka, aby dbal o
shodu zápisu jeho práva do katastru se skutečným stavem; pokud tak neučiní,
může být postižen pro něj negativními důsledky vyplývajícími z rozporu stavu
zápisu v katastru nemovitostí se stavem skutečným (vigilantibus iura scripta
sunt). Pokud vlastník (resp. spoluvlastník) nemovitosti, který v katastru není
jako vlastník (spoluvlastník) zapsán, zjistí, že jeho nemovitost má být prodána
v dražbě na základě již nařízené exekuce, může se bránit vylučovací žalobou;
jakmile je taková žaloba podána, musí být exekuční řízení přerušeno až do
rozhodnutí o žalobě. Není-li však vylučovací žaloba podána, nic nebrání
provedení dražby a vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s
příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li
nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu, i když vydražená
nemovitost nebyla vlastnictvím povinného a povinný na tuto skutečnost exekutora
upozornil. Jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je
vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně
označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k
československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro
nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní
moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně
toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví
významné.
Uvedené zásady platí i tehdy, je-li exekuce nařízena na celou nemovitost,
ačkoliv povinný je jen jejím podílovým spoluvlastníkem; v takovém případě musí
další spoluvlastníci postupovat obdobně podle pravidel uvedených výše. I v
případě, že nemovitost je v katastru nemovitostí zapsána jako součást
společného jmění manželů, avšak ve skutečnosti takovou součástí není, poskytuje
obranu proti nařízené exekuci jen vylučovací žaloba.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka se mohla v exekučním řízení domoci
ochrany svého spoluvlastnického práva jen podáním vylučovací žaloby podle § 267
OSŘ ve spojení s § 52 exekučního řádu. Pokud takovou žalobu nepodala, nic
nebránilo prodeji nemovitostí v dražbě a žalovaný k nim řádně nabyl vlastnické
právo.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné. Dovolací důvod upravený v § 241a
odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a náklady, které vznikly žalovanému (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ) představují odměnu advokátce za
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst.
3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem
5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc., v. r.
předseda senátu