22 Cdo 851/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V.
n. družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) F. Z., 2) Ing. S. C.,
zastoupeným advokátem, a 3) městu V., o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 281/96, o
dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.
ledna 2000, č. j. 10 Co 910/98-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 31. 1. 2000, č. j 10 Co 910/98-175, a
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, z 27. 11.
1997, č. j. 11 C 281/96-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem z 27. 11. 1997, č. j. 11 C 281/96-86, určil, že „vlastníkem
nemovitostí vedených v původním pozemkovém katastru jako parcela č. 382/20 o
výměře 1821 m2 v katastrálním území K., v současnosti vedené pod parcelními
čísly - parc. č. 735/18 (zapsané na LV č. 1614), 1013/5, 1013/12 (zapsaných na
LV č. 1430), 1021 a 1024 (zapsaných na LV č. 10001 a 1614), je V. n. družstvo,
a to na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1954“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalovaného 1) L. a
M. Z. jako prodávající a právní předchůdce žalobce L. V. n. družstvo jako
kupující uzavřeli 15. 12. 1954 kupní smlouvu, kterou prodávající prodali
kupujícímu pozemek parc. č. 382/20 o výměře 1821 m2 v k. ú. K. za dojednanou
kupní cenu 5.463 Kčs, splatnou do 15 dnů po schválení smlouvy Ústřední radou
družstev, které nebylo prokázáno. Převod vlastnického práva uvedenou smlouvou
byl zapsán v evidenci nemovitostí k návrhu žalobce až v roce 1976. To už však
byl jako vlastník uvedeného pozemku v evidenci nemovitostí veden od roku 1975 i
žalovaný 1), a to na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vsetíně
z 27. 3. 1975, č. j. 2 D 707/74-22 o schválení dohody o vypořádání dědictví po
jeho matce M. Z., zemř. 26. 11. 1974. Žalovaný 1) uzavřel 24. 6. 1994 a 30. 8.
1995 se žalovaným 2) kupní smlouvy, podle kterých mu prodal části pozemku parc.
č. 382/20, které jsou nyní vedeny v katastru nemovitostí jako parc. č. 1013/5 a
č. 1013/12. Po tomto oddělení je žalovaný 1) veden v katastru nemovitostí jako
vlastník nyní pozemku parc. č. 735/18 a žalovaný 3) jako vlastník pozemků parc.
č. 1021 a 1024 zčásti také z pozemku parc. č. 382/20 vzniklých. Teprve v roce
1996 Katastrální úřad ve V. zjistil duplicitní zápis vlastnictví k pozemku
parc. č. 382/20, o čemž žalobce vyrozuměl. Žalovaný 1) se o tom, že žalobce se
považuje za vlastníka pozemku původně parc. č. 382/20, dozvěděl až z doručené
žaloby.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní
předchůdce žalobce se podle kupní smlouvy z 15. 12. 1954 stal vlastníkem
pozemku parc. č. 382/20. I když nebylo prokázáno, že kupní smlouva byla
schválena Ústřední radou družstev, nebylo toho k převodu vlastnictví třeba,
když podle vyhl. č. 187/1948 Sb. a svých stanov mohl právní předchůdce žalobce
nakládat s majetkem samostatně. Vzhledem k tomu, že vlastnictví k tomuto
pozemku nabyl právní předchůdce žalobce na základě uvedené smlouvy, nemohl je
později na základě dědického rozhodnutí nabýt žalovaný 1), a od něj ani
žalovaní 2) a 3).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 31. 1. 2000, č. j. 10 Co
910/98-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
dovolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k posouzení
právní otázky vydržení. I když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že k tomu, aby vlastnictví na právního předchůdce žalobce uvedenou
kupní smlouvou přešlo, bylo třeba jejího schválení Ústřední radou družstev,
zjistil z doplněného dokazování, že k tomuto schválení i zaplacení kupní ceny
došlo. Odvolací soud se dále k námitce žalovaného 1), vznesené v odvolacím
řízení, zabýval otázkou, zda žalovaný 1) vlastnické právo k pozemku parc. č.
382/20 vydržel. Dovodil, že i kdyby byl žalovaný 1) držitelem pozemku, přičemž
jeho držbu tvrdil i žalobce, nemohl být žalovaný 1) držitelem oprávněným. Jak
podle § 135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., tak podle
§ 134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/191 Sb., byla předpokladem
vydržení držba oprávněná. Ta je však vyloučena, jestliže přesvědčení držitele
vychází z nesprávného ocenění právního postavení jeho předchůdce (error iuris).
Tak tomu bylo v případě žalovaného 1), jestliže sice z dědického rozhodnutí z
roku 1975 po zůstavitelce M. Z. vyplývalo, že vlastnictví k pozemku nabyl,
avšak „v projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaného 1)
M. Z. již předmětné nemovitosti od 15. 12. 1954 na základě platně uzavřené
kupní smlouvy nevlastnila“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z 239 odst. l a 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že kupní smlouva z 15. 12. 1954
byla schválena Ústřední radou družstev a že byla zaplacena kupní cena podle
této smlouvy nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto je
uvedená kupní smlouva absolutně neplatná. K převodu vlastnictví podle této
smlouvy nedošlo také proto, že nebyla schválena okresním národním výborem, jak
to vyžadoval zákon č. 61/1950 Sb. Poukazuje na to, že teprve v roce 1996 vyšel
najevo duplicitní zápis vlastnictví, a to ještě u parc. č. 735/18. Podle
žalovaného 1) není vyloučeno, že s ohledem na to, že kupní smlouva nebyla za
života jeho právních předchůdců zapsána v evidenci nemovitostí, mohli být
přesvědčeni, že „podmínky smlouvy nebyly splněny“. Sám však byl oprávněně v
dobré víře, že mu pozemek patří, jestliže ho dědictvím v roce 1975 nabyl a poté
také držel. Jak už uváděl před odvolacím soudem, byl pozemek nejprve v užívání
ZD L., a v letech 1994 a 1995 s ním i nakládal, když prodal jeho části
žalovanému 3). Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se vyjádřil k dovolání tak, že se s dovoláním souhlasí. Žalovaný 3)
se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce se vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné a navrhl, aby bylo
odmítnuto. I když bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, nelze přehlédnout,
že teprve v odvolacím řízení vznesl žalovaný 1) námitku vydržení vlastnického
práva k pozemku, přičemž dokazování u soudů obou stupňů bylo zaměřeno jen na
skutečnosti významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy z 15. 11. 1954. Pro
případ, že by šlo o dovolání přípustné, považuje žalobce závěr odvolacího
soudu, že žalovaný 1) nemohl vlastnictví k pozemku vydržet, za správný a
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR provedl řízení o dovolání podle bodu 17. hlavy desáté části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12.
2001, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není dána podle § 237
odst. l OSŘ, neboť v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle
§ 238 odst. l písm. b) OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo
zrušující usnesení soudu odvolacího.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku vydržení podle
§ 239 odst. 1 OSŘ, jak odvolací soud ve výroku svého rozsudku výslovně vyslovil.
Není však přípustné pro posouzení otázky platnosti kupní smlouvy z 15. 12. 1954
podle § 239 odst. 2 OSŘ. Ten stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Podle
tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních,
nikoli z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové
zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě ten však
žalovaný 1) v dovolání uplatňuje ohledně nesprávnosti zjištění o schválení
uvedené smlouvy Ústřední radou družstev a zaplacení kupní ceny. Jen s
nesprávností těchto zjištění také žalovaný 1) spojuje nesprávný závěr
odvolacího soudu o platnosti uvedené smlouvy. Jinak řečeno, žalobce závěr
odvolacího soudu o neplatnosti uvedené smlouvy, za předpokladu správnosti
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel - a ty jsou z přezkumu dovolacího
soudu vyloučeny - ani nezpochybňuje. Pokud žalovaný 1) namítá, že kupní smlouva
z 15. 12. 1954 je neplatná i proto, že nebyla schválena okresním národním
výborem, jde o nové tvrzení, které neuplatnil v nalézacím řízení před soudy
obou stupňů a dovolací soud k němu, jako soud rozhodující o mimořádném opravném
prostředku, nemůže přihlížet. Za těchto okolností nemůže být rozsudek
odvolacího soudu pro posouzení platnosti uvedené smlouvy rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelem
uplatněné námitky, a to, že není správný závěr odvolacího soudu, že nemohl
nabýt vydržením vlastnictví k pozemku parc. č. 382/20 proto, že nebyl jeho
držitelem oprávněným.
Žalovaný 1) tvrdil, že držel pozemek v dobré víře, že mu patří od roku 1975
(1976) do roku 1996, a v úvahu by tedy připadalo vydržení vlastnického práva
podle § 134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Ten
stanoví, že oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o nemovitost, po dobu deseti let.
Podle § 130 odst. l ObčZ je-li držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré
víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná. Obsahově shodně je vymezena oprávněná držba v § 132a ObčZ
ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. tak, že kdo s věcí nakládá
jako se svou a je se zřetelem všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří,
má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu jako vlastník.
Oprávněným držitelem je i ten, který je se zřetelem ke všem okolnostem v
právním omylu, že mu nemovitost patří, nebo-li omylem se domnívá, že mu
nemovitost patří na základě určitého právního titulu, např. rozhodnutí o
schválení vypořádání dědictví dohodou. Musí jít o omyl omluvitelný, to je omyl,
ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou dávkou opatrnosti,
kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. O
omluvitelný omyl by však nešlo, kdyby držitel věděl, že jeho právní předchůdce,
od něhož nabytí vlastnictví dědictvím odvozuje, ještě za života vlastnictví k
nemovitosti pozbyl, resp. se zřetelem ke všem okolnostem by držitel o pozbytí
vlastnictví jeho právním předchůdcem vědět musel. Pokud se držitel na základě
rozhodnutí o dědictví chopí držby nemovitosti, která je v evidenci nemovitostí
zapsána jako vlastnictví zůstavitele, a současně ani při zachování obvyklé
opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem od něj požadovat, nezjistí,
že zůstavitel vlastníkem nebyl, stává se oprávněným držitelem nemovitosti.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalovaný 1) nebyl oprávněným držitelem
pozemku jen na základě existence platné kupní smlouvy z 15. 12. 1954, která
předcházela rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví po matce
žalovaného 1). Otázkou, zda žalovaný 1) věděl, že jeho právní předchůdkyně
ještě za života vlastnictví k pozemku pozbyla, resp. o tom se zřetelem ke všem
okolnostem vědět musel, tedy zda byl v omluvitelném omylu o vlastnickém právu
jeho právní předchůdkyně k předmětnému pozemku, se odvolací soud nezabýval.
Přitom žalovaný 1) tvrdil, že až do roku 1996, kdy mu byla doručena žaloba, o
uzavření smlouvy nevěděl. V tomto smyslu je závěr odvolacího soudu, že žalovaný
1) nebyl oprávněným držitelem pozemku, nesprávný.
Protože je tím podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ dána nesprávnost rozsudku
odvolacího soudu, byly uvedený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně, který
se posouzením otázky vydržení zatím nezabýval vůbec, zrušeny a věc byla soudu
prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu